Lázně Toušeň: Porovnání verzí

Přírodní val při levém břehu Labe nad ústím Jizery je osídlen po pět tisíciletí. Nejstaršími nálezy je zde doložena [[eneolit]]ická kultura nazývaná [[Řivnáčská kultura|řivnáčská]], k níž se váže i zde objevená zlatá [[záušnice]] (dívčí ozdoba vlasů) z doby 3 tisíce let př. n. l., která je zároveň nejstarším nálezem zlatého předmětu ve střední Evropě. V mladších vrstvách jsou četné stopy kultur předslovanských (významné je staroúnětické pohřebiště) i silného osídlení slovanského, jež dalo místu jméno: ve tvaru Túšenь znamenalo Túšenovo, Toušenovo dědictví, hradiště. Při skloňování si jméno Toušeň dodnes zachovalo zvláštní podoby z/do/u Toušeně, k/o/v Toušeni. Slovanské hradiště v poloze [[hradištěHradišťko (Lázně Toušeň)|Hradišťko]] zaujímalo místo na valu zhruba od přelomu [[7. století|7.]] a [[8. století]]. Od severu bylo chráněno srázem k Labi a od jihu [[bažina]]mi. Časem získalo úlohu ostrožny nad pomezím [[Přemyslovci|Přemyslovců]] a Zličanů, proti nimž se za řekou podobně stýkaly oblasti obývané Pšovany a Charvátci. Hradiště zároveň střežilo prastarou obchodní stezku – [[zlatá stezka|solnou]] i [[jantarová stezka|jantarovou]] – z [[Praha|Prahy]] na severovýchod přes [[slavníkovci|slavníkovský]] díl [[Čechy|Čech]] do [[Slezsko|Slezska]] a dál k [[Baltské moře|Baltskému moři]] a do [[Litva|Litvy]].

Někdy ve [[13. století]] byl západně od přežívajícího výšinného hradiště, na místě osídlení nižšího, tehdy zaniklého, vystavěn [[Toušeň (hrad)|toušeňský hrad]]. Podobně jako celé okolí náležel k [[Královské věnné město|věnným statkům]] českých královen. Původní [[brod]], kterým přecházela hrádkem střežená cesta přes Labe, byl brzy opatřen [[přívoz]]em. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o přívozu v Toušeni se váže k 1. srpnu [[1293]], kdy zdejší převozné dala královna [[Guta Habsburská|Jitka]] († 1297), matka [[Eliška Přemyslovna|Elišky Přemyslovny]], připsat faře v [[Lysá nad Labem|Lysé nad Labem]]. Pozdější staletí nahrazovala brod v těchto končinách i mostem – poprvé již v roce [[1317]] – ale války a povodně vracely tradici přívozu zpět. Za [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]] byl hrádek Toušeň spolu s celým okolím dán do zástavy [[Páni z Michalovic|pánům z Michalovic]], větvi starobylého rodu Markvarticů. Z nich buď již Beneš Věrný († 1322), syn proslulého vítěze rytířských turnajů v [[Porýní]] a [[Paříž]]i Jana z Michalovic, nebo vnuk Jan Správný († 1354) začal budovat Toušeň jako středisko správy nově získaných statků při Labi a dolní Jizeře.

V roce [[1338]] navštívil tento kraj tehdejší markrabě moravský, později nejvýznamnější český panovník, český a římský král, císař [[Karel IV.]] Pobýval na Toušeni, jak výslovně zapsal do úvodu XI. kapitoly vlastního životopisu [[Vita Caroli]]. Po návratu ze [[Stará Boleslav|Staré Boleslavi]] rozjímal v Toušeni nad výkladem tří podobenství z [[Nový zákon|Nového zákona]] a právě zde si pak načrtl latinské úvahy, které po čase včlenil do svého životopisu v podobě tří zvláštních kapitol. Duchovní zastavení v Toušeni zřejmě založilo Karlův bližší vztah k tomuto místu: při první vhodné příležitosti, která nastala v půli padesátých let, se zasadil o vyjmutí Toušeně z michalovického léna.

Vykoupené toušeňské statky začali obhospodařovat bohatí pražští měšťané Frána Pesold, Mikuláš Pesold a Mikuláš Jenteš, užitky z lesů obdržel [[Kostel svaté Kateřiny (Praha)|klášter svaté Kateřiny]] na [[Nové Město (Praha)|Novém Městě pražském]] a Michalovicové přenesli správu svých polabských statků z Toušeně do [[Brandýs nad Labem|Brandýsa]], kde začali budovat zcela nový [[hrad]] a s ním i správní středisko a město. Někdy před rokem [[1370]] Karel IV. vyplatil Toušeň pro svého bratra, moravského markraběte [[Jan Jindřich|Jana Jindřicha]] (1322–1375). V jeho prospěch a v prospěch jeho dědiců pak listinou datovanou 1. února [[1370]] celý tento majetek vybavil osvobozujícími výsadami, mimo jiné zbavil Toušeň všech daní, dávek a jakýchkoli platů. K toušeňskému hrádku v té době náležely pastviny, louky, pole, [[prutník]]y, háje, honitby, mlýn s právem rybolovu, řeky a jejich přítoky a za Labem rozsáhlý a na zvěř bohatý les Bor.

Toušeňských statků se ujal Jan Starší z Michalovic, přední [[katolík]] a odpůrce [[husitství|husitů]], kterého proto neminuly výboje již prvních kališnických tažení: Michalovicův toušeňský hrádek, spravovaný v té době [[purkrabí]]m, se stal jedním z terčů silného pražského vojska. Vrchním velitelem výpravy byl [[Hynek Krušina z Lichtenburka]], část ozbrojenců, kteří Toušeň v dubnu [[1421]] oblehli, vedl [[Jan Želivský]]. Pražané hrádek nedobyli, ale po třídenním obléhání obsadili výměnou za životy jeho obránců. Správu Pražanů zde pak do konce husitských válek zastupoval [[Jan ze Smiřic]] († 1453).

V poválečném míru ([[1437]]) se o Toušeň začal zajímat mladý [[Jiří z Poděbrad]] (1420–1471). Zemský soud sice potvrdil právo držení Michalovicům, kteří měli starší list, ale pro případ dědictví uznal i právo Jiříkovo. Michalovicové na Toušeni zůstali až do vymření svého rodu po meči Jindřichem Kruhlatou z Michalovic († 1468), za nějž k rodovým statkům v [[Polabí]] přibyly [[Čelákovice]]. Poté se Toušeně a výnosného lesa skutečně ujali – byť nakrátko – král [[Jiří z Poděbrad]] a po něm jeho synové. Další majitelé již jejich významu nedosahovali: rytíř Oldřich Bradáč, Jiří Bradáč a jeho synové Václav a Jan, Eliška a Kateřina Jandovy „z Hor Kuten“ a Vilém Kostka z Postupic. Okolní michalovické statky přešly mezitím dvojím dědictvím a sňatkem do držení Cimburků a [[Krajířové z Krajku|Krajířů z Krajku]].

Počátkem [[16. století]] koupil Toušeň význačný pražský politik a představitel strany podobojí Mistr Jan Pašek, pasovaný na [[rytíř]]e a obdařený erbem a přídomkem z Vratu, první [[primátor]] sjednocených pražských měst a ve své době jeden z nejmocnějších mužů v Čechách. Toušeňský hrádek přebudoval ve výstavný [[renesance|renesanční]] [[zámek (stavba)|zámek]] a jeho hospodářství rozšířil založením štěpnic, chmelnic, vinic a nových rybníků. Po politických roztržkách s králem [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandem I.]] žil Pašek na Toušeni v ústraní, záměrně vzdálen sobě nepříznivým pražským událostem. Zemřel zde 15. března [[1533]] jako poslední důležitý majitel, jehož příchod znamenal pro celé zboží významné období rozkvětu a přerod osady v městečko.

Celou Toušeň, rytířem Paškem odkázanou Adamovi Lvu z Rožmitálu, přikoupil po třech letech 20. května [[1536]] ke svému panství Kunrát Krajíř z Krajku (1470–1542), přední zastánce české [[reformace]]. Pro rámec jeho statků kolem Brandýsa představovalo městečko Toušeň s Paškovým zámkem, s poplužním dvorem a rozsáhlými lesy za Labem nejbohatší přírůstek. Krajířové však velmi záhy o všechno přišli: 18. srpna [[1547]] král Ferdinand I. jejich majetek z politických příčin konfiskoval ve prospěch České královské komory. Správou byli pověřeni hejtmani sídlící v Brandýse. Přestože byla Toušeň zprvu ještě vedena jako samostatné panství s vlastním [[polesí]]m, postupně začala svou samostatnost ztrácet a přicházela i o další výsady. V letech 1606–1607 byl zámek rezidencí Adama mladšího z Valdštejna a r. [[1639]] byl zničen Švédy.

Tradiční místní [[rybníkářství]], rozšířené o lov [[úhoř]]ů a [[losos]]ů v Jizeře, bylo v Toušeni, podobně jako košíkářství, podpořeno křížením dvou obchodních cest. První, původní solná a jantarová stezka, zde přecházela ramena Labe od let [[1561]]/[[1562]] dvojím mostem, který sloužil s krátkými přestávkami v dobách [[třicetiletá válka|třicetileté války]] po více než dvě stě let. Tehdy byl naposled zničen a na dalších více než dvě stě let nahrazen přívozem. Touto polskou silnicí projížděla od 16. století do roku [[1615]] vratislavská pošta. Později, od roku [[1754]] až do konce prvé třetiny [[19. století]] tudy jezdily [[dostavník]]y pošty slezské. Druhý obchodní směr vedl z [[Vídeň|Vídně]] mimo [[Praha|Prahu]] i [[Kutná Hora|Kutnou Horu]] do [[Drážďany|Drážďan]] a [[Lipsko|Lipska]]. [[Polsko]]u cestu křížil právě zde, kde proto bývaly již před třicetiletou válkou čtyři krčmy: na Klímovým (dnešní číslo 40, později hospoda Choděrova), na Vokounově (12), Kožnýho (55) a krčma u Věžského dvora (21). Po třicetileté válce lipská silnice významně ožila obnovením tradice [[veletrh]]ů. V roce [[1723]] projížděli po obou cestách hosté korunovace císaře [[Karel VI.|Karla VI.]] včetně jeho dcery, pozdější císařovny [[Marie Terezie]]. Křížení cest přivedlo později do Toušeně i císaře [[Josef II.|Josefa II.]], na jehož osobní pokyn zde byla roku [[1787]] postavena samostatná [[škola]]. Obě cesty plnily svou strategickou úlohu ještě za válek proti [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovi]]. Byly i zárukou rychlého šíření zpráv: místní obyvatelé tak mohli odpovědět na vír událostí roku [[1848]] založením vlastní národní gardy.

Obilnářské zemědělství, které po napoleonských válkách v úrodné půdě úspěšně vyzkoušelo novou plodinu, [[cukrová řepa|cukrovou řepu]], soustředilo po čase svůj zájem ke stavbě akciového rolnického [[cukrovar]]u. Základní kámen byl položen 3. června [[1868]]. Od roku [[1882]] byl cukrovar v majetku Jakuba Passera, který pak v roce [[1904]] jeho stavbu dokončil. V této podobě zůstal cukrovar v provozu ještě dalších padesát let. V témže roce jako cukrovar (1868) byly v Toušeni založeny lázně (viz níže oddíl Slatinné lázně).

Podle dávného správního rozdělení byla Toušeň pomezním územím kraje kouřimského, později součástí karlínského okresu, od roku [[1918]] součástí okresu Brandýs nad Labem a s ním dílem Pražského kraje. V roce [[1960]] se vyššími správními útvary staly okres Praha východ (do roku [[2001]]) a [[Středočeský kraj]]. K 1. 1. [[1979]] byl Toušeni udělen statut lázeňského místa. V roce 1991 žádala obec o udělení statusu města, ten však udělen nebyl<ref>[http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/DAACA70E33399AF6C12571B6006D067C USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 5. června 1991 č. 178]</ref>, k 1. 5. [[1991]] byl obci přiznán úřední název Lázně Toušeň a k 1. 8. [[1993]] udělen heraldický znak. Dnem 10. 10. [[2006]] byl Lázním Toušeni přiznán historický titul [[městys]].<ref name="status">[http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?C=8&T=k2006psp5r Rozhodnutí č. 8 předsedy Poslanecké sněmovny, k stanovení obcí městy a městysi], [[Miloslav Vlček]], 10. října 2006</ref>

[[Slatinné lázně]] Toušeň byly založeny v roce [[1868]] Janem Králíkem (1837–1888). Zásluhou jeho syna Jana Králíka (1864–1946) jsou od roku [[1899]] hlavní léčebnou procedurou koupele v sirnoželezité slatině z vlastního ložiska ''Labiště'' u [[Čelákovice|Čelákovic]]. Lázně se zaměřují na léčbu chorob pohybového aparátu. Léčí také pacienty po operacích meziobratlových plotének a po některých dalších ortopedických zákrocích.

Silný pramen železnaté vody, který od nepaměti vyvěral v mírném svahu jižně nad hrádkem, býval již ve [[14. století]] sváděn dřevěným roubením na hradní nádvoří: na [[Gotika|gotickém]] ostění nádrže zasypané při renesanční přestavbě objevili archeologové vrstvy železitých usazenin. Za válečných let pramen chránil místní obyvatele před [[cholera|cholerou]]. Nejstarší přímá písemná zmínka o živém pramenu je z roku [[1563]], nejvděčnější zprávy jsou z let velkých epidemií [[1850]] a [[1866]]. Na počátku tohoto časového rozmezí připadlo okolí pramene k zahradě nově vysazeného purkrechtního čísla 35 (dnešní číslo 19), jehož prvními držiteli byli v [[16. století]] Vavřinec Kejř, Jan Záruba a Jíra Králíček. V roce [[1843]] koupili tento grunt od Jana a Alžběty Bernatových manželé Antonín a Alžběta Králíkovi, jejichž syn Jan Králík využil známosti a přírodní léčivosti pramene k založení malých lázní. Základní kámen první lázeňské budovy položil 10. března [[1868]].

Pro léčivé účinky, blízkost Prahy a přírodní prostředí bez velkých klimatických změn nabývaly malé lázně obliby a postupně i známosti, takže již v roce [[1871]] zde bylo ubytováno deset stálých hostů a deset let po založení bylo třeba k původnímu lázeňskému domu přistavět první patro. V roce [[1882]] vybudoval zakladatel lázní směrem do zahrady novou prostornou jídelnu, na místě původního vývěru železnaté vody pořídil kamennou krytbu a celou zahradu upravil v [[park]]. Již tehdy lázně přitahovaly vedle pacientů také příležitostné návštěvníky, mezi nimi mladého básníka [[Josef Svatopluk Machar|Josefa Svatopluka Machara]] a společnost jeho přátel. V roce [[1888]], kdy na počátku sezony zakladatel lázní Jan Králík zemřel, přijelo do Toušeně za léčením na dvě stě pacientů nejen z Čech, ale i z [[Rakousko|Rakouska]] a z [[Bulharsko|Bulharska]]. Za tuto sezonu bylo podáno více než 4000 koupelí a lázeňský dům čítal dvacet pokojů.

Lázně převzal starší ze dvou žijících synů zakladatele, Jan Králík, který byl do té doby učitelem v Dubé u Doks. V roce [[1891]] lázně rozšířil o sousední pozemek, na kterém podle projektu [[architekt]]a Václava Kubra vystavěl jednopatrovou část velké novorenesanční budovy. Lázně tím získaly 24 nových kabin, 40 lůžek a po přikoupení pozemků za nádražím i druhý lázeňský park, Itálii. Učitelské vzdělání přivedlo druhého majitele lázní k zadání chemického rozboru lázeňského pramene a také slatiny z pozemků zakoupených za šestou tůní pod Čelakovem. Silně mineralizovaná slatina obsahovala zejména sirníky železa, které větráním přecházely v sírany a kysličníky (oxidy). Její léčebné účinky se ukázaly ještě pronikavější než u již osvědčeného pramene. Od léta [[1899]] se tak vedle pitných kúr a minerálních koupelí staly hlavními léčebnými procedurami rovněž koupele a zábaly připravené ze sirnoželezité slatiny. Léčivost se nejúčinněji projevila u degenerativních zánětlivých chorob pohybového ústrojí.

Lázeňský rozvoj Toušeně byl urychlen opakovaným zvolením majitele lázní Jana Králíka starostou městyse ([[1897]] a [[1913]]). Tím byl současně posílen vliv místního Okrašlovacího spolku (založeného v září [[1896]]), který čerpal své prostředky také z lázeňských tržeb a jehož péčí pak byly vysazovány desetitisíce keřů a stromků v okolí, na březích Labe i v městysi samém. Současně s tím spolek zřídil módní říční lázně (plovárnu) a pečoval o parkovou úpravu všech nově zalesněných ploch. Toušeň, která měla na přelomu století 868 obyvatel, se tak zvolna stávala lázeňským letoviskem, jehož přitažlivost ovlivňovala i výstavbu a výstavnost nových domů. Nabídka příležitostného ubytování dosáhla v roce [[1910]] jednoho sta letních bytů.

Úspěšné lázně se mohly pochlubit dalšími zajímavými hosty i pacienty. Patřili k nim na přelomu století profesor konzervatoře v Chicagu Adolph Erst, přední pěvec a režisér opery Národního divadla Emil Pollert. V roce [[1905]] navštívil krátce Toušeň [[Milan Rastislav Štefánik]]. K nejznámějším hostům lázní přibyli ještě před první světovou válkou legendární herečka Tylovy společnosti i Národního divadla Marie Ryšavá a moravský génius české hudby [[Leoš Janáček]]. K častým návštěvníkům náležel i synovec následníka trůnu [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda d'Este]], arcivévoda [[Karel I.|Karel]], který v letech [[1908]] až [[1912]] velel eskadroně 7. pluku brandýských dragounů. Na Toušeň nezapomněl, ani když se pak sám stal posledním císařem rakouským Karlem I.: Toušeň oficiálně navštívil 26. srpna [[1918]] společně s chotí císařovnou [[Zita Bourbonsko-Parmská|Zitou]].

Od roku [[1912]] vítala lázeňské hosty také [[kolonáda]], ojedinělá [[kubismus|kubisticky]] pojatá konstrukce z litého betonu, imitujícího dřevo. Myšlenka tohoto řešení je spojována se jménem architekta Otakara Novotného, provedení stavby je zřejmě dílem stavitele Konstantina Saxe, který předtím [[secese|secesně]] upravil sousední budovu Na výsluní.

S nově dokončenou přístavbou ([[1933]]) původního lázeňského domu patřily lázně dík své poloze k těm několika výjimkám z českých léčebných středisek, jichž se za [[druhá světová válka|druhé světové války]] nedotkla přímá [[Vojenská okupace|okupace]]. V létě [[1943]] a [[1944]] zde proto mohlo být podnětu Ing. Josefa Hrona a majitele lázní Vojmíra Králíka uspořádáno první soustředění mladých sportovců, z nichž pak nezapomenutelně proslul vytrvalec [[Emil Zátopek]]. Lázeňské budovy byly obsazeny pouze krátce, od března do května [[1945]], kdy si zde vynutila ubytování [[Nacistické Německo|německá]] zákopová rota.

Bezprostředně po válce se zde léčila dcera [[Tomáš Garrigue Masaryk|prvního prezidenta]] Československé republiky [[Alice Masaryková]]. Do Toušeně také jezdíval ještě v chlapeckém věku a ve své osmdesátce se sem znovu vrátil hudební skladatel a dirigent [[Karel Boleslav Jirák]]. Vůbec nejvěrnějším z význačných návštěvníků lázní a Toušeně jako letoviska býval po všecky ty časy již od počátku století architekt Albert Jonáš, čestný občan Toušeně (1973), vynikající grafik a ilustrátor, významný představitel světové úrovně našeho výstavnictví. Architekt Jonáš je mimo jiné autorem grafického znaku lázní, který v podobě glyptického reliéfu zdobí od roku [[1976]] vnější stěnu západního průčelí lázeňských budov a od roku [[1997]] také severní stěnu závětří hlavního vchodu.

Znárodněním vyhlášeným 23. května [[1949]] převzal lázně do své správy stát. Dosavadní majitel MUDr. Vojmír Králík (1915 - 1973) se však nepřestal věnovat lázeňství. V oborech [[balneologie]], fysiatrie a [[Fyzioterapie]] dosáhl významných ocenění jak na poli pedagogickém jako docent na fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, tak na poli výzkumném a vědeckém i v mezinárodním měřítku.

V letech [[1954]] až [[1956]] hospodařila v toušeňských lázních Ústřední rada odborů, která vybavila ubytovací prostory ústředním topením. Od 1. ledna [[1957]] převzalo lázně ředitelství Československých státních lázní se sídlem v [[Poděbrady|Poděbradech]]. Kolonádu v té době (1958) ozdobila Dívčí fontána od [[Olbram Zoubek|Olbrama Zoubka]], raná práce podle modelu z roku 1956. V první celoroční sezoně [[1959]] se v Toušeni léčilo 1285 pacientů a jeho první tištěný propagační prospekt nabídl grafické ztvárnění toušeňských motivů rukopisem výtvarníka [[Theodor Pištěk (výtvarník)|Theodora Pištěka]], později proslulého držitele filmového [[Oscar]]a.

Celoroční provoz lázní umožnil rozšířit také ambulantní péči, která začala tvořit téměř 50 % léčebné činnosti. První ambulantní pacienti přijížděli do Toušeně od roku [[1951]], po dobrých zkušenostech z návrhu MUDr. Otto Řádka, kdy se po preventivní lázeňské léčbě zaměstnanců smíchovského [[Staropramen]]u pronikavě snížila pracovní neschopnost. Vynikající léčebné výsledky pak pravidelně přiváděly do toušeňských lázní zaměstnance více než padesáti podniků, mezi nimi kanceláře Federálního shromáždění, Úřadu české vlády, podniků Kaučuk Kralupy, [[Praga]], [[Avia]], Carborundum [[Benátky nad Jizerou]] a dalších.

V roce [[1969]] obnovil primař MUDr. Miroslav Jirák, jeden z pravnuků zakladatele lázní, tradici kontaktů s výkonnými sportovci. Ve spolupráci s manželi [[Dana Zátopková|Danou]] a Emilem Zátopkovými, pozdějšími čestnými občany Toušeně (1991), za přispění středisek vrcholového sportu začaly lázně věnovat léčebnou péči také extrémně namáhaným svalům a šlachám předních českých lyžařů, kanoistů, především však lehkých atletů, z nichž mezi prvními byli olympionici a držitelé světových rekordů své doby diskař [[Ludvík Daněk]] a koulaři [[Imrich Bugár]] a [[Helena Fibingerová]].

Na tradici návštěvníků z uměleckého světa navázali mnohonásobnými návraty někdejší přední herečka Švandova divadla Marie Buddeusová Leblová, léčebným pobytem herec [[Bedřich Prokoš]] a uměleckými vystoupeními [[Otomar Korbelář]] a Eva Vrchlická. V době, kdy již Toušeň získala lázeňský statut – po 1. lednu [[1979]] – se tu léčily další známé osobnosti: herečky [[Ivanka Devátá]], [[Nelly Gaierová]], [[Zita Kabátová]] a [[Stella Zázvorková]], choreograf Luboš Ogoun i někdejší ředitel Národního divadla [[Přemysl Kočí]], flétnista [[Václav Žilka]] a významný hudební skladatel [[Jan Hanuš (skladatel)|Jan Hanuš]]. Řady léčených sportovců rozmnožili první československý olympionik a držitel světového rekordu ve vrhu koulí Ing. [[František Douda]] a věhlasná automobilová závodnice [[Eliška Junková]]. V roce [[1992]] zvolila zdejší lázně pro svůj poslední léčebný pobyt ve vlasti světoznámá sólistka operních divadel v Praze, Berlíně, Vídni a New Yorku [[Jarmila Novotná]], čestná občanka Lázní Toušeně (1992). V roce [[1994]] zavítali do Lázní Toušeň na léčení proslulý spisovatel [[Bohumil Hrabal]] a držitel světových rekordů v hodu oštěpem, olympionik [[Jan Železný]]. Po roce [[2000]] zde častěji pobývali proslulí desetibojaři, olympionici [[Tomáš Dvořák]] a [[Roman Šebrle]].

Na kulturních, literárních a společenských večerech se zúčastňovali často [[Ivan Medek]], [[Vladimír Ráž]] a Milan Friedl, ale také [[Ljuba Hermanová]], [[Waldemar Matuška]], [[Felix Slováček]], [[Vladimír Menšík]], [[Josef Bek]] a [[Miroslav Horníček]]. Velmi oblíbenými hosty tu bývali pěvec Jan Soumar a houslista [[Ivan Kawaciuk (houslista)|Ivan Kawaciuk]]. Ke komorním koncertům do Toušeně opakovaně přijížděli koncertní umělci všech generací: svůj první recitál zde měl již v roce [[1961]] houslista Čeněk Pavlík, hráli tu nejlepší studenti pražské Konzervatoře a [[Akademie múzických umění v Praze|Akademie múzických umění]], několikrát zde vystupovali proslulí kytaristé [[Vladimír Mikulka]] a [[Štěpán Rak]], i vynikající japonská houslistka českého školení Shizuka Ishikawa. Dík mnohonásobným návratům považují Toušeň za svou také členové Panochova kvarteta, hrálo zde i kvarteto Doležalovo, Stamicovo, Kocianovo a Wihanovo. Z řady předních sólistů zapsaly lázně do galerie svých hostů rovněž jména klavíristů Marie Knotkové, Alfreda Holečka, Františka Raucha a Ivana Klánského, kontrabasisty Františka Pošty a pěvců Olgy Jirákové, Brigity Šulcové, Jaroslava Horáčka a René Tučka. K uměleckým vrcholům toušeňských koncertů se řadí vystoupení houslisty Václava Snítila a čelných sólistů opery Národního divadla Karla Bermana, Eduarda Hakena, Václava Zítka, Evy Děpoltové, Věry Soukupové a Evy Urbanové. K hostům z nejvzácnějších se v roce [[1985]] připojili prof. dr. [[Václav Holzknecht]] a dvakrát i světově proslulé [[Smetanovo kvarteto]]. O rok později zde poprvé koncertoval pravnuk [[Antonín Dvořák|Antonína Dvořáka]] [[Josef Suk mladší|Josef Suk]] a v roce 1991 sólista Metropolitní opery tenorista Vinson Cole. Další umělci sem zavítali ze Švýcar, Španělska, Ukrajiny a Rumunska i z Argentiny, USA, Kanady a Japonska.

Od 1. září [[2006]] se Slatinné lázně Toušeň staly součástí pražské [[Nemocnice Na Bulovce|Fakultní nemocnice Na Bulovce]].