Osmanská říše: Porovnání verzí

 

=== Založení státu ===

V druhé polovině [[13. století]] přitáhly do [[Malá Asie|Malé Asie]] nové turecké kmeny, které tlak [[Mongolové|Mongolů]] přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve [[islám]] a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník kmene Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb [[Rúmský sultanát|ikonyjského sultána]] proti [[byzantská říše|Byzanci]] a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován [[Osman I.|Osman I. Gází]] ([[1299]]–[[1326]]), který začal svěřené území rychle rozšiřovat ve výboji proti Byzanci a roku [[1299]] se prohlásil za samostatného vládce. V roce [[1303]] zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy [[Egejské moře|Egejského moře]] (například roku [[1308]] vyplenili byzantský [[Chios]]).

 

=== Osmanské zisky na Balkánském poloostrově ===

{{viz též|Expanze Osmanské říše na Balkán}}

Roku [[1354]] dobyli osmanští Turci byzantskou přístavní pevnost [[Gallipoli]] (na poloostrově se zachytili již 1352, kdy získali pevnost Cimpe), a definitivně tak zakotvili na evropském území. Jeden ze spolucísařů, [[Jan VI. Kantakuzenos]], se sice pokoušel vykoupit ji nazpět, ale neuspěl. Z Gallipole zahájili Osmani dobývání [[Balkán]]u. Jejich první útoky vedly do údolí řeky [[Marica|Marici]] v [[Thrákie|Thrákii]], a staly se největší zátěží pro [[Bulharsko]]. Již tehdy docházelo k velkému úbytku domácího obyvatelstva, které buď zahynulo v bojích, bylo odvlékáno do Malé Asie nebo prodáváno do [[Otrokářství|otroctví]] (navzdory zákazům křesťanské církve kupovali zajatce od Turků především obchodníci z Benátek a Dubrovníku). Roku [[1355]] uzavřel bulharský [[car]] [[Ivan Alexandr]] s byzantským císařem [[Jan V. Palaiologos|Janem V.]] (Jan VI. Kantakuzenos byl [[1354]] přinucen abdikovat) defenzívní spolek proti Turkům. Staletí trvající boje o balkánské území a o hegemonii v tomto prostoru však spojencům nedovolily překonat vzájemné rozpory a nedůvěru, zkoordinovat vojenské akce a postavit se turecké expanzi účinně na odpor. Ze stejných důvodů nepřistoupilo k bulharsko-byzantskému spolku [[Srbsko]]. Počátkem 60.let se spojenectví rozpadlo a roku 1364 došlo dokonce mezi Bulharskem a Byzancí k válce o černomořské pobřeží. Bulharský car zareagoval dohodou se sultánem [[Murad I.|Muradem I.]], kterému přiznal území, jež Turci dobyli v Thrákii.

[[Soubor:Bulgaria-1371.jpg|náhled|vlevo|Osmanský postup po [[Bitva u řeky Marica|Bitvě u řeky Marica]]]]

[[Soubor:Janicaru.jpg|náhled|vlevo|upright|Elitní jednotky osmanské armády a později jedna z nejvlivnějších vrstev ve společnosti – [[Janičáři]]]]

[[Soubor:1526 - Battle of Mohács.jpg|upright|náhled|[[Bitva u Moháče]], 1526<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=Lokman |url=http://warfare.atwebpages.com/Ottoman/1526-Suleiman_the_Magnificent_and_the_Battle_of_Mohacs-Hunername.htm |titul=Battle of Mohács (1526) |datum vydání=1588}}</ref>]]

Po smrti [[Selim I.|Selima]] nastoupil na trůn [[Sulejman I.]] zvaný ''Nádherný'' nebo též ''Zákonodárce''. Sulejman bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších osmanských [[sultán]]ů. Navázal na expanzivní politiku svého otce a začlenil do Osmanské říše území dnešní [[Libye]], dále dobyl [[Bagdád]], [[Medína|Medinu]] a [[Mekka|Mekku]] a roku [[1526]] porazil v [[bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] vojska [[Ludvík Jagellonský|Ludvíka Jagellonského]], který při ústupu utonul. Jeho smrtí začala v [[Uhersko|Uhersku]] nástupnická krize, ve které stanul uherský šlechtic [[Jan Zápolský]] proti rodu [[Habsburkové|Habsburků]]. S pomocí Osmanů pak ovládl značnou část [[Uhersko|Uher]] (osmanská vojska [[První obléhání Vídně|pronikla roku 1529 až k Vídni]], ale poté se vlivem nepříjemných podnebních podmínek stáhla). Po smrti Jana Zápolského ale propukly boje nanovo. [[Habsburkové|Habsburská]] vojska byla několikrát poražena, v [[Uhersko|Uhrách]] byl zřízen tzv. Budínský pašalík a v [[Sedmihradsko|Sedmihradsku]] se ujal vlády Zápolského syn [[Jan Zikmund Zápolský]], který se částečně stal osmanským vazalem. Na základě spojenectví s [[Francie|Francií]] pak osmanská vojska dlouho vázala vojenský potenciál [[Habsburkové|Habsburků]], čímž oslabovala jejich pozici ve střední Evropě.