Bitva u Marenga: Porovnání verzí

Bitva byla součástí takzvané [[Válka druhé koalice|války druhé koalice]] v letech [[1798]]-[[1801]]. Proti Francii stála koalice, tvořená hlavně [[Rakouské císařství|Rakouskem]], [[Ruské impérium|Ruskem]] a [[Velká Británie|Velkou Británií]], dále také [[Osmanská říše|Osmanskou říší]], [[Portugalsko|Portugalskem]] a [[Neapolské království|Neapolským královstvím]]. Koaliční armáda pod velením ruského generála [[Alexandr Vasiljevič Suvorov|Alexandra Suvorova]] byla v severní [[Itálie|Itálii]] úspěšná, obsadila [[Milán]] a zrušila [[Cisalpinská republika|Cisalpinskou republiku]], loutkový stát založený Napoleonem při předchozím [[Italská tažení francouzských revolučních válek|italském tažení]].

V květnu [[1798]] se Napoleon vydal do [[Egypt]]a, kde se mu podařilo porazit jak oddíly egyptských mamlúků v [[Bitva u pyramid|bitvě u Gízy]], tak osmanská vojska táhnoucí z území dnešního [[Izrael]]e na pomoc. Přesto se jeho situace rapidně zhoršila, protože [[1. srpen|1. srpna]] bylo francouzské loďstvo v [[Bitva u Abúkíru|bitvě u Abukiru]] poraženo, čímž jeho armáda ztratila možnost návratu do vlasti. Napoleon armádu opustil a vrátil se do [[Paříž|Paříže]], přičemž se [[9. listopad]]u [[1799]] stal Prvním konzulem [[První Francouzská republika|republiky]], po známém [[Brumairový převrat|převratu 18. brumairu]] (francouzský kalendář se tehdy počítal od data začátku [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]]). Svrhl tříčlenné [[Direktorium (Francie)|direktorium]] a ustanovil se v podstatě osamoceným vůdcem, byť jako spoluvládce měl dva konzuly (jednalo se však o jeho vlastní bratry).

Zatímco se Napoleon snažil konsolidovat moc ve Francii, kde ještě dohořívaly roajalistické bojůvky (příznivci předcházející [[Bourboni|bourbonské dynastie]] pokračovali v odporu v oblasti [[Bretaň|Bretaňe]]), Zahájila rakouská [[Lombardská armáda]] pod velením generála jezdectva [[Michael von Melas|Michaela Melase]] úder na francouzské síly v oblasti [[Riviera di Levante|Janovské riviéry]]. Zdejší [[Italská armáda]], vedené generálem [[André Masséna|Massénou]], se nacházela v úzkostlivé situaci, jelikož dostávala málo prostředků a mnoho mužů z ní v průběhu předchozích měsíců dezertovalo. Morálka byla nízká a z Francie žádná pomoc nepřicházela. Jediným Massénovým štěstím bylo to, že jeho dva podřízení, generálové [[Louis Gabriel Suchet|Suchet]] a [[Nicolas Jean de Dieu Soult|Soult]], patřili k výkvětu francouzského důstojnického sboru (v budoucnu se stali oba [[Maršál Francie|maršály]]) a jejich schopnosti mu notně pomohly ve zdržení rakouského útoku.

Generál jezdectva Melas měl v plánu Massénu rozdrtit v oblasti [[Janov (Itálie)|Janova]], načež by se vypravil do Francie a z jihu táhl na Paříž. Boj se však nevyvíjel podle rakouských představ. [[4. duben|4. dubna]] byly zahájeny první rakouské přesuny, kdy se jádro armády přesunulo do oblasti kolem Janova a v několika kolonách zahájilo postup. Rakouské síly čítaly dohromady na severu Itálie 120 000 mužů, na samotný úder si jich Melas vyčlenil 62 000. Masséna mohl odpočatým rakouským vojákům vzdorovat svoji 40 tisícovou demoralizovanou armádou, z nichž bylo s trochu štěstí bojeschopných 30 000 mužů. Prvotní rakouský nápor skončil úspěchem a dne 21. dubna byly francouzské síly definitivně rozděleny na dvě části - levoboční pod velením generála Sucheta se postupně stahovala směrem k Francii, kde obsadila obrannou linii na řece Var a stala se z ní Varská armáda, zatímco pravá kolona francouzských jednotek, pod velením Soulta a se samotným vrchním velitelem Massénou, zůstala uvězněná v okolí Janova, kde začalo obléhání.

Zatímco Masséna a jeho armáda zůstali uvězněni v Janově, sestavil Napoleon ve městě [[Dijon]] tzv. [[Záložní armáda|Záložní armádu]]. Neměla jasně stanovený úkol, jelikož Napoleon si nebyl jist, jestli nebude chtít podpořit generála [[Moreau|Moreaua]], který zahájil dne 25. dubna 1800 útok se svou Rýnskou armádou na pozice rakouských jednotek [[Paul Kray von Krajova und Topollya|Paula Kraye]], barona von Krajowy, jehož úkolem bylo původně Francouze napadnout. Moreau si však počínal rychleji a jeho jednotky zatlačily rakouské síly do defenzivy. Vzhledem k tomu, že se Napoleon o toto válčiště tím pádem již nemusel zajímat, rozhodl se 50 tisícovou Záložní armádu nasměrovat na italské válčiště, přechodem přes [[Alpy|Alpy.]] Kvůli momentu překvapení se po dlouhém uvažování rozhodl pro průchod švýcarským [[Velký Svatobernardský průsmyk|průsmykem Velkého svatého Bernarda]], přičemž bočními průsmyky Malého svatého Bernarda, [[Simplonský tunel|Simplonu]], Svatého Gottharda a Splügenu měly projít pouze menší jednotky a později sbor generála [[Bon-Adrien-Jeannot de Moncey|Monceye]], který měl za povinnost odeslat z německého válčiště Moreau, jakmile si bude jist, že má situaci pevně pod kontrolou.

Jednotky soustředěné kolem Dijonu se na začátku května přemístily do oblasti [[Ženevské jezero|Ženevského jezera]] na území tehdejší vazalské [[Švýcarsko|Helvetské republiky]]. Všechny přípravy trvaly k Napoleonově nelibosti o něco déle než se očekávalo, jelikož armáda byla špatně vystrojená i vyzbrojená, a Napoleon si zrovna v tomto ohledu při starosti o vojáky nejvíce zakládal. I když se Napoleon snažil přípravy k vpádu do Itálie všemožně urychlit (už kvůli momentu překvapení), [[Jean Lannes|Lannesův]] předvoj vyrazil do průsmyku až [[13. květen|13. května]]. Během toho, co se konzulova armáda chystala, Masséna a jeho síly v Janově procházely peklem. Generálovi zůstalo posledních 12 000 mužů v zuboženém stavu, které rozdělil pod velení generálů Gazana (levé křídlo obrany) a Miollise (pravé křídlo). Jeho jediným štěstím bylo to, že Janov byl velmi dobře uzpůsoben k obraně a hory v jeho blízkosti byly doslova posety pevnostmi a pevnůstkami. Michael Melas podnikl na obranu několik útoků, nakonec však usoudil že vázat celou Lombardskou armádu u města je zbytečné a s 30 000 muži odtáhl na západ za [[Polní podmaršálek|podmaršálkem]] Elsnitzem, který už tehdy stíhal Suchetovu Varskou armádu. Obléhání města převzal podmaršálek Karl Ott von Bátorkéz. Ani ten však Janovské obránce nezdolával tolik jako hlad a nemoci. V přeplněném městě, které cítilo velkou zášť vůči Francouzům, byli postupně zabíjeni koně, krysy, nakonec trhány traviny na lukách a dle některých pramenů došlo i k pár případům kanibalismu. [[14. květen|14. května]] byly francouzské jednotky tak zesláblé, že ukončily veškeré ofenzivní výpady a spokojily se s pasivní rolí. Následovalo kompletní uzavření už tak skoro zablokované námořní trasy, o což se postaral britský [[admirál]] Keith se svou eskadrou. Od toho dne se už do města nedostaly žádné potraviny. Masséna, který věděl jak jeho muži trpí, však mermomocí prodlužoval obléhání, protože věděl že tím dává Napoleonovi čas přejít skrz Alpy a vpadnout Rakušanům do týlatýlu. Když Masséna pochopil, že Záložní armáda jeho vojáky před úplnou dezorganizací nevyprostí, rozhodl se [[4. červen|4. června]] kapitulovat. I přesto však vyjednal podmínky, jako kdyby vyhrál. V kapitulační listině nebylo slovo [[kapitulace]] přítomno ani jednou, místo něj byl použit výraz [[evakuace]]. Trosky toho, co představovalo Italskou armádu, dostaly volný odchod z města, plně vyzbrojené a se všemi poctami, dokonce bez obvyklé doložky zakazující účast v dalších bojích. Zároveň Masséna skrz blufy a vyhrožování dosáhl neutrality Janova, jakožto i celé [[Ligurie]]. Rakušané se už nutně potřebovali Massény zbavit, a tak bylo v podvečer 4. června podepsáno "Ujednání o evakuaci Janova pravým křídlem francouzské armády", načež zdánlivě neporažení ubožáci, kteří ani zdaleka už nepřipomínali vojáky, vypochodovali z města směrem na západ. Masséna svůj úkol splnil na výtečnou - tou dobou už konzulovy jednotky operovaly v týlu Melasovy armády a generál Suchet se svými jednotkami zle dotíral na ustupujícího Elsnitze.

Napoleonova Záložní armáda se vydala na cestu skrz Alpy v následujícím složení: Předvoj generála Lannese (Watrinova divize - 9089 mužů, 18 děl), I. sbor generála Duhesma (divize Boudet a Loison, 14 223 mužů, 16 děl), II. sbor generála [[Claude Victor-Perrin|Victora]] (divize Chabran a Chambarlhac, 14 572 mužů, 10 děl), záložní jezdectvo pod velením generála [[Joachim Murat|Murata]] (divize d´Harville a samostatná brigáda Duvigneau, 2372 jezdců), Italská legie vedená generálem Lecchim (2600 mužů) a konzulská garda s jezdectvem, dohromady 1160 mužů. Ne všechny jednotky procházely skrz hlavní směr, průsmykem Velkého svatého Bernarda, některé se vydaly postranními průsmyky, aby zahnaly tamější rakouské jednotky - všechny síly se měly postupně soustředit v rovině na severozápadě Itálie, na sever od Turína. Výstup byl zahájen jednotkami Lannesova předvoje, které se začaly k hospicu, jenž stál na vrcholu průsmyku, po půlnoci dne [[14. květen|14. května]]. Stoupání bylo opravdu náročné, vojáci museli táhnout děla místo přivedených koní, jezdecké jednotky se nahoru nemohly dostat prakticky vůbec, a Lannesovi pěšáci ztráceli velmi brzy odhodlání. Nakonec však úspěšně dorazili na vrchol, kde se o ně postarali mniši z hospicu. Odpočinek však neměl dlouhého trvání a Lannes, který usoudil, že se jezdectva již nedočká, zahájil [[16. května]] s pěší části svého předvoje a pouhými 4 děly sestup na italskou stranu. Ještě téhož dne napadly jeho oddíly první vesnici na italské straně, Saint-Rémy, kde zahnaly hrstku chorvatských hraničářů (rakouské jednotky). Tím začal vpád Záložní armády do Itálie.