Vystřelovací sedadlo: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace
m Robot: oprava ISBN
Řádek 17:
Návrh byl podstatně zdokonalen během [[Druhá světová válka|2. světové války]]. V bojových letounech se vystřelovací sedadla začala objevovat až koncem války. Ve větším měřítku je používali pouze [[Němci]].<ref name="horká křesla">[http://www.valka.cz/clanek_10611.html Horká křesla] na stránkách ''www.valka.cz'', Citováno: 8. ledna 2011</ref> Před tím bylo možné opustit letadlo pouze prostým vyskočením z letounu, což bylo často velmi obtížné kvůli zranění, neschopnosti dostat se ze stísněného prostoru, velkého přetížení, proudění vzduchu kolem letounu a z dalších příčin.
 
První použitelná vystřelovací sedadla byla nezávisle vyvinuta společnostmi [[Heinkel]] ([[Německo]]) a [[Saab]] ([[Švédsko]]) během 2. světové války. První modely byly poháněny stlačeným vzduchem a prvním letounem, který byl tímto sedadlem vybaven byl prototyp proudového stíhače [[Heinkel 280]] v roce [[1940 v letectví|1940]]. Jeden z jeho zkušebních pilotů, Helmut Schenk, se stal prvním člověkem, který tímto způsobem opustil letoun poté, co jeho letounu 13. ledna [[1942 v letectví|1942]] zamrzly řídicí plochy a stroj se stal neovladatelným. Stíhačka právě testovala pulzační motory Argus As 014 pro bezpilotní letounové střely [[Fieseler Fi 103]], přičemž její běžné [[proudové motory]] HeS 8A byly odstraněny. Letoun byl vlečen z letiště Rechlin v Německu dvojicí letounů [[Bf 110]]C skrze silné sněžení. Ve výšce 2 400 m Schenk zjistil, že je letoun neovladatelný. Odpoutal se tedy od vlečných letounů a katapultoval se.<ref name="Green">Green, William, "The Warplanes of the Third Reich", Galahad Books, New York, 1986, str. 363, {{ISBN |0-88365-666-3}}.</ref> Letoun He 280 se však nikdy nedostal do výroby. Proto se prvním sériovým letounem, který měl vystřelovací sedadla pro posádku, stal v roce 1942 noční stíhací letoun [[Heinkel He 219|Heinkel He 219 Uhu]]. Tento letoun se stal i prvním strojem, ze kterého byla 11. dubna [[1944 v letectví|1944]] provedena první úspěšná katapultáž v bojových podmínkách.<ref name="horká křesla"/>
 
Na konci roku 1944 byl na letounu [[Heinkel He 162|Heinkel He 162 Salamander]] představen nový typ vystřelovacího sedadla, tentokrát poháněné výbušnou náplní. Do konce války bylo vystřelovacími sedadly vybaveno letadlo [[Dornier Do 335 Pfeil|Do-335 Pfeil]] a několik dalších [[prototyp]]ů. Do května [[1945 v letectví|1945]] vystřelovací sedadla zachránila životy asi 60 pilotů.<ref name="statistika">[http://www.ejection-history.org.uk/PROJECT/ejection_statistics.htm Ejection history] {{Wayback|url=http://www.ejection-history.org.uk/PROJECT/ejection_statistics.htm |date=20101206113238 }} Citováno: 8. ledna 2011 (anglicky)</ref>
Řádek 29:
První sedadla používala výbušnou patronu uvnitř teleskopické trubky připojené k sedadlu, která po aktivování katapultovala sedadlo s pilotem. Jak však rostla rychlost letadel, tak se tato metoda ukázala nedostatečnou ke katapultování do dostatečné vzdálenosti od letounu. Zvětšením množství výbušné látky by vzrostlo riziko poškození [[páteř]]e katapultované osoby a tak začaly zkoušky s raketovým pohonem. V roce [[1958 v letectví|1958]] se letoun [[F-102 Delta Dagger]] stal prvním letounem osazeným vystřelovacím sedadlem na raketový pohon. Společnost Martin-Baker vyvinula podobné sedadlo s využitím několika raketových jednotek se společnou tryskou. Větší tah takového uspořádání měl tu výhodu, že umožnil pilotovi katapultování do dostatečné výšky, dokonce i když byl letoun velice blízko země.
 
Na začátku 60. let začala být používána raketami poháněná vystřelovací sedadla určená pro nadzvukové rychlosti pro letouny jako byl [[F-106 Delta Dart]]. Šest pilotů se katapultovalo při rychlostech větších než 1 300 km/h. Největší výška ve které došlo ke katapultování sedadlem Martin-Baker byla 17 400 m (z [[bombardér]]u [[English Electric Canberra|Canberra]] v roce [[1958 v letectví|1958]]). Při pokusu o vypuštění bezpilotního prostředku [[Lockheed D-21/M-21|D-21]] 30. července [[1966 v letectví|1966]] se dvoučlenná posádka letounu [[Lockheed D-21/M-21|Lockheed M-21]] musela katapultovat<ref name="Crickmore">Crickmore, Paul F. "''Lockheed's Blackbirds: A-12, YF-12 and SR-71''", Wings of Fame, Volume 8, AIRtime Publishing Inc., Westport, Connecticut, 1997, str. 90, {{ISBN |1-880588-23-4}}</ref> v rychlosti [[Machovo číslo|Mach]] 3,25 ve výšce 24 000 m. Pilota se podařilo zachránit, ale druhý člen posádky se utopil po přistání ve vodě. Navzdory těmto rekordům, většina vystřelení z letadel se děje v poměrně malých rychlostech a výškách, kdy pilot vidí, že není už žádná naděje získat znovu kontrolu nad strojem před jeho dopadem na zem.
 
Později ve [[Válka ve Vietnamu|válce ve Vietnamu]] si [[Letectvo Spojených států amerických|USAF]] a [[Námořnictvo Spojených států amerických|US Navy]] začaly dělat starosti o piloty, kteří se katapultovali nad nepřátelským územím. Tito piloti bývali buď zajati nebo zabiti a navíc rostly i ztráty mužů, kteří se pokoušeli o jejich záchranu. V důsledku toho zahájily obě vojenské složky výzkum, který je a pravděpodobně i zůstane v historii letectví tím nejneobvyklejším vystřelovacím sedadlem, jaké kdy bylo vyvíjeno. Obě složky zahájily program nazývaný ''Air Crew Escape/Rescue Capability'' nebo ''Aerial Escape and Rescue Capability'' (AERCAB) (oba termíny byly používány v amerických ozbrojených silách a obranném průmyslu), což bylo vystřelovací sedadlo, které po katapultáži odletí daleko od místa, kde bylo katapultování provedeno do místa, kde může být pilot bezpečně vyzvednut. Žádost o předložení návrhů řešení vystřelovacího sedadla AERCAB byly vydána na konci 60. let 20. století. Tři společnosti předložily dokumentaci k dalšímu vývoji: [[závěsný kluzák]] navržený firmou Bell Systems, [[vírník]] navržený společností Kaman Corporaton a mini letadélko s konvenčními pevnými křídly od společnosti Fairchild Hiller. Všechny tři návrhy poháněl po katapultování malý [[proudový motor]] vyvinutý pro [[Bezpilotní letadlo|bezpilotní cílová letadla]]. S výjimkou návrhu společnosti Kaman pilot i nadále potřeboval k bezpečnému přistání na zemi padák. Projekt AERCAB byl zrušen v sedmdesátých letech s koncem války ve Vietnamu.<ref>[http://books.google.co.uk/books?id=M9gDAAAAMBAJ&pg=PA90&lpg=PA90&dq=gyrocopter+ejection+seat&source=bl&ots=F6XdY0Bwxr&sig=D-qy0YIKOrhLBxDFV7-jbgpwi8o&hl=en&ei=kYKGTNG4Ksf84Abll6jSBA&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=9&ved=0CDcQ6AEwCA#v=onepage&q=gyrocopter%20ejection%20seat&f=true ''A Hot Seat To Bring Them Back Alive'', September 1969, Popular Mechanics] (anglicky)</ref>
Řádek 92:
Vystřelovacím sedadlem byly vybaveny i stroje pro trénování přistání na [[Měsíc]]i ([[Lunar Landing Research Vehicle|''Lunar Lander Research Vehicle (LLRV)/Training Vehicle (LLTV)'']]) [[Neil Armstrong]] se z tohoto stroje katapultoval 6. května [[1968 v letectví|1968]].<ref>[http://www.youtube.com/watch?v=6Qhcs6qiHLI&feature=related Video s katapultáží Niela Armstronga] na ''www.youtube.com''</ref> Později se z něho katapultovali i Joe Algranti a Stuart M. Present.
 
První lety [[Kosmický raketoplán|raketoplánů]] [[NASA]] měly jen dvoučlennou posádku. Oba členové posádky měli vystřelovací sedadlo (STS-1 až STS-4), ale sedadla byla posléze odstraněna spolu se zvýšením počtu členů posádky.<ref>Dennis R. Jenkins: Space Shuttle – The History of Developing the National Space Transportation System, Dennis R. Jenkins Publishing 1999, str. 272, {{ISBN |0-9633974-4-3}}</ref>
 
Sovětský raketoplán [[Buran]] měl být vybaven vystřelovacími sedadly K-36RB (K-36M-11F35), ale provedl pouze jeden bezpilotní let. Sedadla do něho nebyla nikdy instalována.<ref>[http://books.google.cz/books?id=VRb1yAGVWNsC&pg=PA149&lpg=PA149&dq=Buran+ejection+seats&source=bl&ots=Uw_7mGohKG&sig=IDaGOW-Z_aFgY2jAtTUQZEg-7JE&hl=cs&ei=ZYcpTYbpFMqn8QPb54XBAg&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=5&ved=0CDoQ6AEwBA#v=onepage&q=Buran%20ejection%20seats&f=false Energiya-Buran: the Soviet space shuttle Od autorů: Bart Hendrickx,Bert Vis] (anglicky)</ref> Sedadla s figurínami ve skafandrech Striž však byla otestována při pěti startech nákladních lodí [[Progress]] (Progress-38 až 42) až do výšky 40 km a rychlosti Mach 3,5 a shledána bezpečnými do rychlosti Mach 3 a výšky 35 km.<ref>[http://www.buran.ru/htm/katapu.htm Zkoušky ruských sedadel kosmických lodí] (rusky)</ref> Sedadlo bylo umístěno v kontejneru v místě záchranného systému SAS a odpáleno během startu nosné rakety Sojuz-U s lodí Progress v zadané výšce a rychlosti.