Dmitrij Šostakovič: Porovnání verzí

'''Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič''', {{vjazyce2|ru|''Дмитрий Дмитриевич Шостакович''}}, ([[25. září]] [[1906]] [[Petrohrad]] – [[9. srpen|9. srpna]] [[1975]] [[Moskva]]) byl [[Rusko|ruský]] a [[Sovětský svaz|sovětský]] skladatel a klavírista, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební [[Modernistická hudba|moderny]] [[20. století]].

Dmitrij Šostakovič se narodil v Petrohradě. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec byl zaměstnán jako [[Fyzika|fyzik]] v&nbsp;Ústavu měr a vah, matka byla [[klavír]]istka.<ref>[http://www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/dmitrij-dmitrijevic-sostakovic--1294660 Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič] ([[Český rozhlas]])</ref> Přestože prokazoval výjimečné hudební nadání již od útlého věku, započal své vzdělání v tomto směru až v devíti letech, kdy se začal učit hře na [[klavír]]. V roce [[1919]] byl přijat na [[konzervatoř]], kde studoval klavír a [[Hudební skladba|kompozici]].

V&nbsp;dusném období stalinských čistek, při kterých zahynuli i jeho nejbližší přátelé (maršál [[Michail Tuchačevskij]], režisér [[Vsevolod Emiljevič Mejerchold]]) začal psát novou, sedmou symfonii. V&nbsp;době Hitlerova [[Operace Barbarossa|vpádu do Sovětského svazu]] byla zkomponovaná teprve její první věta. Další dvě věty napsal v&nbsp;[[Obležení Leningradu|obleženém Leningradu]], kterému je symfonie věnována. Proto je Šostakovičova ''[[Symfonie č. 7 (Šostakovič)|7.&nbsp;symfonie]]'' označována jako Leningradská. Šostakovič dílo dokončil v městě Kujbyševě ([[Samara]]), kam byl z obleženého Leningradu evakuován, a kde dílo mělo dne 5.&nbsp;března 1942 premiéru. Provedení orchestrem Velkého divadla řídil S.&nbsp;Samosud. V&nbsp;témže roce následovala první uvedení v [[Moskva|Moskvě]], [[Londýn]]ě a [[New York]]u, kde provedení řídil [[Arturo Toscanini]]. 9.&nbsp;srpna 1942 byla symfonie hrána v&nbsp;obleženém Leningradu. Partitura symfonie byla doručena letecky, hudebníci byli svoláni i&nbsp;z&nbsp;frontových linií. Toto provedení mělo ve městě, které už mělo podle plánů [[Nacistické Německo|nacistického Německa]] a&nbsp;osobně [[Adolf Hitler|Adolfa Hitlera]] být dobyto, nesmírný ideový význam. To vysoce oceňovali i spojenci v&nbsp;průběhu války.

Od roku [[1943]] žil Šostakovič v Moskvě a stal se profesorem na konzervatoři. V jeho tvorbě se výrazně odrazily tragické válečné události (8. symfonie, 9. symfonie, houslový koncert a moll aj.). V únoru [[1948]] bylo Šostakovičovo dílo opět podrobeno stranické kritice a obviněno z&nbsp;formalismu, na což skladatel v té době reagoval zjednodušením struktury svých skladeb (''Setkání na Labi'', oratorium ''Píseň o lesích'' aj.).

Na své vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vynikají zejména 10., 13. a 14. symfonie. V roce 1963 měla premiéru opera ''Kateřina Izmailová'', což byla nová redakce opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Z ostatních děl zaujímají dále důležité místo v jeho tvorbě např. písňové cykly ''Z&nbsp;židovské lidové poezie'' ([[1948]]), ''Satiry'' ([[1960]]), ''Suita na slova Michelangelova'' ([[1974]]) či ''Sonáta pro violu a&nbsp;klavír'', napsaná v posledním roce skladatelova života ([[1975]]).

Šostakovičovu tvorbu představuje 147 [[opus]]ů nejrůznějších hudebních forem, jimž co do počtu vévodí 18 symfonických děl (15 symfonií, 2 komorní symfonie a 1 symfonická báseň), sborové skladby, koncerty. Významnou součástí díla je rozsáhlá filmová a scénická hudební tvorba, která umožňovala Šostakovičovi přežívat, když provedení některých symfonických děl bylo zakázáno pro údajně formalistický charakter.

* ''Poema o Vlasti'', op. 74

* ''Deset poem na revoluční básně'', op. 88

* ''Nad naší vlastí slunce vychází'', op. 90

* ''Poprava Stěpana Razina'', op. 119, kantáta pro bas, smíšený sbor a orchestr na slova Jevgenije Jevtušenka (1964)

* ''Šest romancí na texty japonských básní''

* ''Romance (9) o Puškinovi''

* ''Jaro'', op. 128

* ''Romance'', op. 121, 140

* ''Pochod sovětských vojáků'', op. 139

* ''Houslový koncert č. 1'' a moll (1. verze, op. 77 (1948), 2. verze, op. 99, ([[1955]])

* ''Houslový koncert č. 2'', op. 129 (1967)

* ''Klavírní koncert č. 1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr'', op. 35 (1933)

* ''Koncert pro violoncello č. 1'', op. 107 (1957)

* ''Koncert pro violoncello a moll'', op. 125

* ''Koncert pro violoncello č. 2'', op. 126 (1966)

* ''Klavírní sonáta č. 1'', op. 12 (1926)

* ''Klavírní sonáta č. 2'', op. 61 (1942)

* ''Nos'', op. 15 (1927-1928)

* ''Boris Godunow'', op. 58 (instrumentace opery [[Modest Petrovič Musorgskij|M.P. Musorgského]], 1940)

* ''Hry'', op. 63

* ''Zlatý věk'', ([[1930]])

* ''Šroub'', balet o 3 dějstvích ([[1931]])

* ''[[Orango]]'' (nedokončená) ([[1932]])

* ''Jasný potok'', balet o 3 dějstvích ([[1935]])

* ''Moskva - Čerjomušky'', hudební komedie/opereta, op.105 (1958)

* ''Píseň o lesích'', op. 81 (1949)

** No. 2 op. 68 A dur (1944)

** No. 11 op. 122 f moll (1966)

* ''Suita fis moll'', op. 6

* ''Zlatý věk'', op. 22a

* ''Suita na slova Michelangela Buonarottiho'', op. 145

* ''Jazzové suity č. 1 a 2''

* ''Baletní suity č. 1–4''

* ''Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče.'' Zaznamenal Solomon Volkov. Akademie múzických umění v Praze, hudební fakulta, katedra teorie a dějin hudby: Praha, 2005. Přel. Hana Linhartová a Vladimír Sommer. 422 s. {{ISBN |80-7331-057-0}}