Bitva u Domažlic: Porovnání verzí

** {{vlajkaVlajka a název|Saské kurfiřtství}} [[Saské kurfiřtství]]

** {{vlajkaVlajka a název|Rakouské vévodství}} [[Rakouské vévodství]]

4. března 1431 dorazil na říšský sněm do [[Norimberk]]u zmocněnec [[Papež|papežepapež]]e [[Martin V.|Martina V.]] kardinál Julián Cesarini, pověřený [[legát]] pro válku s husity. Během několika dní svého působení zvrátil předchozí jednání a za využití všech dostupných prostředků vyburcoval římskoněmeckého krále [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda Lucemburského]], říšská knížata, šlechtu i města k organizaci čtvrté kruciáty proti českým kacířům.{{#tag:ref|Zikmund Lucemburský nejprve razantně prosazoval oddálení termínu výpravy, avšak kardinál Cesarini se zaručil, že vynutí vrácení peněz z protihusitského desátku, jež uvízly v Anglii a v papežských pokladnicích. Teprve příslib financí pohnul římskoněmeckého a uherského krále ke změně stanoviska.<ref name="Šmahel, 236">{{Citace monografie | příjmení = Šmahel | jméno = František | odkaz na autora = František Šmahel | titul = Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let | vydavatel = Karolinum | místo = Praha | rok = 1996 | strany = 236 | poznámka = [Dále jen: ''Šmahel''] | isbn = 80-7184-075-0}}</ref>|group=pozn.}} Již 18.&nbsp;března začala královská kancelář rozesílat výzvy k celoříšským přípravám a o dva dny později kardinál vyhlásil odpustkové buly pro účastníky výpravy.<ref name="Šmahel, 236" /> Strategický plán počítal s vytvořením sedmi vojsk, která měla tvořit pět útočných skupin,<ref name="Vojenské dějiny I., 269">{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv | jméno = Autorů | titul = Vojenské dějiny Československa I. díl | vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | poznámka = [Dále jen: ''Vojenské dějiny Československa I. díl''] | rok = 1986 | strany = 269 | isbn =}}</ref> přičemž sraz těchto oddílů se měl konat mezi 20.&nbsp;červnem a 1.&nbsp;červencem na čtyřech různých místech poblíž českých hranic.<ref name="Šmahel, 236" /> Tyto záměry však zůstaly pouze v rovině teoretické, neboť účastníci se začali shromažďovat později než bylo stanoveno a jejich množství neodpovídalo předpokladům.<ref name="Durdík, 162">{{Citace monografie | příjmení = Durdík | jméno = Jan | odkaz na autora = Jan Durdík | titul = Husitské vojenství | vydavatel = Rovnost | místo = Praha | rok = 1953 | poznámka = [Dále jen: ''Durdík''] | strany = 162 | isbn = <!--neuvedeno-->}}</ref> Kvůli těmto okolnostem byl tedy pozměněn plán výpravy a hlavním křižáckým shromaždištěm se stalo bavorské město [[Weiden in der Oberpfalz|Weiden]],<ref name="Vojenské dějiny I., 269" /> kam se postupně sjely oddíly z celé Římskoněmecké říše. Z Norimberka zde v doprovodu tří set kopí družiny českého šlechtice [[Jindřich z Plavna|Jindřicha z Plavna]] dorazil i kardinál Cesarini, jehož pod římskou korouhví následoval [[arcibiskup]] Kolínský, pod korouhví papežovou vévoda Saský, pod korouhví královou Jan kníže Bavorský a pod korouhví Království českého Jan biskup Vircburský.<ref name="Palacký, 643" /> Do Weidenu dále postupně dorazily jednotky z Braniborska, Mohuče, Bavorska, vojáci někdejšího [[Švábský městský spolek|švábského městského spolku]] a řada dalších zástupců říšské šlechty i měst.<ref>Šmahel, s. 240.</ref> Mimo Bavorsko pak operoval čtyřtisícový odřad shromážděný u míšeňského [[Freiberg]]u a vojsko [[Albrecht I. Habsburský|Albrechta Habsburského]], jenž plánoval vpadnout do Čech přes Moravu.<ref>Vojenské dějiny Československa I. díl, s. 269–270</ref> Vrchním velitelem kruciáty se měl stát Zikmund Lucemburský, nicméně ten se účasti na výpravě vyhnul,{{#tag:ref|Důvodem, kvůli němuž se velení čtvrté kruciáty vzdal, bylo zranění, jež si způsobil pádem z koně.|group=pozn.}} a do čela vojska jmenoval braniborského markraběte Fridricha.<ref>Šmahel, s. 238–239.</ref>{{#tag:ref|Historik [[František Palacký]] poznamenává, že Fridrich Braniborský tento úřad přijal jen nerad a s výminkou, že mu bude vydáno zplnomocnění, které mu za vhodných okolností umožní získat Čechy za použití smírného vyjednávání.<ref name="Palacký, 643" />|group=pozn.}} Toto královo rozhodnutí však vneslo mezi účastníky výpravy značné rozčarování a posílilo vzájemnou nedůvěru, jež panovala mezi jednotlivými veliteli vojska.<ref name="Vojenské dějiny I., 269" />

[[FileSoubor:Adolf Liebscher - Křižáci u Domažlic utíkají před blížícími se Husity.jpg|vlevo|náhled|upright|[[Adolf Liebscher]]: Útěk křižáků od Domažlic<center>{{citát|Klesají koně Římanů<br />a naši pěší v orkánu<br />se na ty bitce vrhají,<br />kdo chtěí v boj, – a prchají –<br />ti, o kterých jsme věřili,<br />že užijí své přesily,<br />že půjdou v seč, jak pravili<br />a králi svému slíbili.|Píseň o vítězství u Domažlic|}}</center>]]O samotném střetnutí informují dva základní české texty. První z nich lze nalézt v souboru drobných kronik psaných od sklonku bojovného husitství, jež pod názvem ''[[Staré letopisy české]]'' do jednoho uceleného díla jako první soustředil historik [[František Palacký]]. Druhý se nalézá v ''Kronice'' katolického vojáka a přímého účastníka husitských válek [[Bartošek z Drahonic|Bartoška z Drahonic]]. Oba rukopisy tvoří základ pro studium události a opírají se o ně odborné práce starších i moderních historiků. {{citát|... A když bylo předvečer Nanebevzetí Matky Boží, sešikovavše své vozy ráno u Chotěšic, táhli v šiku svém celý ten den na nepřátele k Domažlicům, neboť již Němci odtrhli od Tachova, uslyševše, že Čechové táhnou. A když ještě míli Čechové od Němců byli, ihned z odpuštění božího Němci s velmi velikou bázní a se strachem prchali a dříve, než české vojsko spatřili, s vozy svými do bavorských lesů běželi; a nejvíce jich utíkalo tou cestou proti Rýžmberku, házejíce z vozů rozličnou spíži, stanové dříví, odlehčujíce vozy, a k posledku i stany házeli a sudy s vínem osekávali. Avšak to nic platno nebylo, neboť když vnikli s vozy do lesa, tu se vozy nahrnuty tak, že každý chtěl před druhým býti. Někteří Němci se zastavili, aby je vozy minuly, ale honci českého vojska udatně do nich vskočili a tu některé pobili, jiné zjímali a jiní utekli. A tak je na té cestě ode všech vozů, ode všech děl a jiných věcí odtiskli.|Staré letopisy české – rukopis Š<ref>{{Citace monografie | jméno = | příjmení = | titul = Duchem i mečem | vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | překladatelé = | rok = 2008 | strany = 390 – 391 | isbn = 978-80-206-0950-2 | poznámka = [Dále jen: ''Duchem i mečem'']}}</ref>|}}{{citát|Téhož roku 1431 kolem svátku sv. Petra násilně vtrhla do Čech slavná knížata Fridrich, markrabě míšeňský, vévoda bavorský Hanuš a jakýsi kardinál vyslaný panem [[Evžen IV.|Evženem IV.]], tehdejším papežem a mnohá jiná knížata, hrabata, baroni a páni s lidmi císařských měst na západě. ... Položili se táborem u města Tachova, v tom kraji leželi vévodové asi dva týdny a kolem hradu [[Švamberk]]a i kolem Tachova vypálili mnoho městeček a vsí, říkalo se, že dvě stě a více. Proti nim statečně vytrhli třetí a čtvrtý den před Nanebevzetím Panny Marie kněz Prokop a druhý [[Prokop Malý|Prokop zvaný Malý]] se svými vojsky, totiž s tábory, sirotky, viklefisty a pražany... Když pak Němci poznali, že tito postupují proti nim, utekli přes les za Domažlicemi, někteří z nich je pak pronásledovali tím lesem a vzali Němcům, jak se všeobecně říkalo, přes tři tisíce vozů s velkými i menšími děly v počtu dobře sto třicet a s rozličnými jejich věcmi, oděvy, zbraněmi, koňmi, stříbrnými číšemi i zlatým křížem řečeného pana kardinála. Při tom pronásledování pobili více než dvě stě lidí, většinou Italů řečeného kardinála a pak se s velkou kořistí vrátili do Čech.|Bartošek z Drahonic<ref name="Bartošek, 252" />|}}

a lid mu všechen zatleskal.|Píseň o vítězství u Domažlic|}}</center>]]

* {{Cs}} [http://www.sweb.cz/neknihy/Domazlice.doc Popis bitvy u Domažlic podle Juliana Caesariniho]{{Nedostupný zdroj}}

* [https://narodni-pamatnik-domazlice1.webnode.cz/ Národní památník Domažlice]