Centrální atom: Porovnání verzí

'''Centrální atom''' je částice ([[atom]] nebo [[Ion|iontion]]t), která má volné [[orbital]]y (lze jej také označit jako [[Lewisova kyselina]]). Tyto orbitaly dokáže poskytovat jiným částicím (atomům, iontům nebo [[molekula|molekulám]]), které mu do nich dodávají [[elektron]]ové páry. Tím vzniká z centrálního atomu a této částice ([[ligand]]u) [[koordinační sloučenina]], která obsahuje [[koordinační vazba|koordinační vazbu]]. Obor [[chemie]], který studuje komplexní sloučeniny se nazývá [[koordinační chemie]].

[[Soubor:Tetrafluoro-boritanový anion.JPG|rightvpravo|150px|thumbnáhled|Tetra(fluoro)boritanový anion]]

[[Soubor:Trijodido-rtuťnatý anion.JPG|rightvpravo|thumbnáhled|200px|Tri(jodido)rtuťnatý kationt]]

* Pro silně elektropozitivní prvky z 1. až 3. skupiny (včetně lanthanoidů ) platí poměrně přesně, že stabilita komplexu roste s rostoucím nábojem a s klesajícím [[poloměr]]em centrálního atomu. To je způsobeno převažujícím iontovým charakterem interakce centrálního atomu s [[ligand]]y u těchto prvků. Pro komplexy přechodných kovů už tak jednoduchá závislost na [[oxidační číslo|oxidačním čísle]] a poloměru atomu neexistuje, protože se u nich mnohem výrazněji projevuje kovalentnost [[koordinační vazba|koordinační vazby]] a navíc se zde uplatňuje stabilizace elektronové konfigurace ligandovým polem (LFSE). Pro téměř všechny vysokospinové komplexy kovů v oxidačním stavu +2 platí pořadí stability komplexů dané tzv. [[Irwingova - Wiliamsova řada|Irwingovou - Williamsovou řadou]] : Mn < Fe < Co < Ni < Cu > Zn Pořadí stability nízkospinových komplexů se od této řady významně liší. Např. stabilita kyanokomplexů M²⁺ sleduje řadu : V < Cr > Mn < Fe > Co > Ni > Zn.

* K vysvětlení skutečnosti, že některé centrální atomy preferují určitý typ ligandu pro tvorbu stabilních komplexů, byla zavedena koncepce tvrdých a měkkých Lewisových kyselin (centrálních atomů) a bází (ligandů). Za tvrdé kyseliny se považují kovy z prvních tří [[Skupina (periodická tabulka)|skupin periodické soustavy]], z ostatních kovů především [[hliník]]. Jsou to kovy velmi elektropozitivní, s relativně malým iontovým poloměrem, u kterých existují tendence k tvorbě převážně iontových vazeb. Tyto kovy tvoří stabilní komplexy s [[kyslík]]ovými, [[dusík]]ovými a lehčími [[Halogeny|halogenhalogenidovými]]idovými ligandy. Měkkými kyselinami jsou naopak především těžké d-prvky z druhé a třetí periody v nízkém oxidačním stavu, tedy prvky s poměrně dost zaplněnými d-orbitaly, které budou jevit ochotu svůj relativní přebytek elektronů sdílet ve spíše [[kovalentní vazba|kovalentní vazbě]]. Kovy jako [[kadmium]], [[rtuť]], [[zlato]], [[stříbro]], [[osmium]], [[iridium]] a další. Tyto kovy tvoří stabilní komplexy s [[síra|sulfidovými]], [[fosfor|fosfinovými]], [[arsen]]ovými a těžšími [[Halogeny|halogenhalogenidovými]]idovými ligandy. Ostatní [[Kovy|kovkovy]]y tvoří rozhraní mezi těmito dvěma skupinami a stabilita jejich komplexů závisí na jiných podmínkách.

* [[Koordinační sloučenina]]

* [[Ligand]]

* [[Koordinační chemie]]

* [[Koordinační vazba]]

* [[Koordinační číslo]]

* [[Izomerie koordinačních sloučenin]]

* [[Barevnost komplexů]]

* [[Magnetické vlastnosti koordinačních sloučenin]]

* N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 {{ISBN |80-85427-38-9}}

* Jursík F.: Anorganická chemie kovů. 1. vyd. 2002. {{ISBN |80-7080-504-8}} ([http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_isbn-80-7080-504-8/pages-img/anotace.html elektronická verze])