Sąjūdis: Porovnání verzí

Za vlastní počátek hnutí se obvykle považuje založení Iniciativní skupiny Sąjūdisu [[3. červen|3. června]] [[1988]]. Ji tvořilo 35 významných osobností litevské vědy a umění, z nich 17 členů komunistické strany. Ustavující sjezd LPS (Sąjūdisu) se konal 22.–23. září 1988. Do ustavujícího sjezdu LPS bylo zvoleno 1027 delegátů, které zvolily skupiny podpůrcůpodporovatelů Sąjūdisu ze všech okresů tehdejší Lit. SSR ([[Litevština|litevsky]] LTSR), a zaregistroval se 1021 delegát. Nejvíce bylo vědců a umělců: 283 693 delegátů – s vysokoškolským vzděláním. Na činnosti Sąjūdisu se podílelo kolem 180 000 lidí. Na ustavujícím sjezdu LPS byl přijat program a stanovy, vytvořen řídící aparát. Ve volbách do rady Sněmu LPS dostal nejvíce hlasů [[Romualdas Ozolas]] (193 z 212). Oficiálně byl LPS zaregistrován 16. března 1989. LPS vydával neoficiální [[samizdat]]ový časopis ''Sąjūdžio žinios'' (Zprávy Sąjūdisu) a legální týdeník ''Atgimimas'' (Obrození). Zpočátku (z opatrnosti) deklarovala jako cíle kulturní obrodu, demokratizaci a ekonomickou nezávislost (především na Moskvě), spolupráci s Komunistickou stranou Litvy. Od listopadu 1988 LPS zaujal samostatnější politickou pozici, postupně se čím dál více začal distancovat od KS Litvy a 16. února 1989 veřejně deklaroval, že hlavním cílem hnutí je obnovení nezávislosti. Tak se stal opozicí KS Litvy, která ještě další půlrok opakovala hesla [[Perestrojka|přestavby]] vylepšení [[Sovětský svaz|SSSR]] (a o „světlých zítřcích“). 26. března [[1989]] ve volbách na sjezd lidových poslanců Sovětského svazu LPS podporovaní poslanci získali 36 míst ze 42. 24. února [[1990]] (opakované hlasování 4.–10. března) ve volbách do Nejvyššího sovětu Lit. SSR Sąjūdisté získali 101 mandátů ze 141 možných. Právě hlasy poslanců od Sąjūdisu rozhodlirozhodly o přijetí Zákona (lit. Aktas) o obnovení nezávislosti Litvy dne 11. března 1990.

<li> [[Algimantas Nasvytis]] †

<li> [[Romualdas Ozolas]] †

<li> [[Arūnas Žebriūnas]] †

V [[Spojené státy americké|USA]] byly LPS a snaha o nezávislost Litvy hodnoceny velmi dvojznačně. Američané, kteří pocházeli z Pobaltských států začali naléhat na [[Kongres Spojených států amerických|Kongres]], aby byla aktivně podpořena nezávislost. Oficiální vláda USA, především [[George H. W. Bush|George Bush]], nabádala LPS k dohodě s vůdcem SSSR [[Michail Sergejevič Gorbačov|M. Gorbačovem]]. Litevská otázka byla široce diskutována na sovětsko-amerických jednáních. USA nabádaly SSSR nepoužít vojenskou sílu v Baltských státech, neboť v opačném případě by Moskva utrpěla ekonomické sankce. USA odsoudila události ze 13. ledna 1991 ve Vilniusu. Prostí Američané fandili LPS a myšlence nezávislosti Litvy.

Již 13. března 1990 pozval prezident ČSSR [[Václav Havel]] předsedu litevského parlamentu [[Vytautas Landsbergis|Vytautase Landsbergise]] k návštěvě Československa a tím vyjádřil podporu litevskému boji za obnovení nezávislosti. V polovině září, zhruba půl roku po provedení prvních nezávislých voleb, které skončily vítězstvím Sąjūdisu, navštívila ČSFR na pozvání předsedy federální vlády [[Marián Čalfa|M. Čalfy]] předsedkyně prvé samostatné litevské vlády [[Kazimira Prunskienė]], aby získala podporu pro demokratizační proces a obnovu nezávislosti Litvy. Setkala se s prezidentem V. Havlem, předsedou parlamentu [[Alexander Dubček|A. Dubčekem]] a předsedy republikových vlád. Československé [[Federální shromáždění]] se zařadilo mezi prvé parlamenty, které odsoudily krvavý zásah [[Specnaz|sovětských bezpečnostních sil(OMONu)]] ve Vilniusu (v období kolem) 13. ledna 1991. Represivní postup sovětských bezpečnostních sil odsoudil prezident Havel, jenž vyzval sovětského prezidenta M. Gorbačova k zastavení násilí a řešení sporných problémů demokratickou cestou a navrhl [[Praha|Prahu]] k setkání obou stran. Zároveň upozornil, že [[Česká a Slovenská Federativní Republika|ČSFR]] (tehdy ještě člen [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]]) by nemohla nést spoluzodpovědnost za použití ozbrojených sil jiné členské země proti vlastnímu obyvatelstvu. Prezident Havel tuto problematiku přenesl na historické setkání prezidentů ČSFR, Maďarska a Polska ve [[Visegrádská skupina|Visegrádu]] (13.?) (15.?) února 1991, kde středoevropští státníci odsoudili jakoukoli formu totalitarismu. Navzdory postoji prezidenta však československá diplomacie s navázáním oficiálních diplomatických styků váhala, ostatně jako téměř všechny státy, až do porážky 1991 [[:en:SovietSrpnový coup d'état attemptpuč|moskevského srpnového puče]]. Ministr zahraničních věcí [[Jiří Dienstbier starší|Jiří Dienstbier]] odůvodňoval zdrženlivý postoj odkazem na uznání [[Slovenská republika (1939–1945)|Slovenského státu]] litevskou vládou de iure po likvidaci Československa v roce 1939. Československá vláda uznala nezávislost Litvy a druhých pobaltských republik 29. srpna 1991. Diplomatické styky byly obnoveny 9. září 1991. Od roku 1992 byla podepsána smlouva o oboustranném bezvízovém styku.<ref>[http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/012schuz/s012002.htm Stenogram 12. schůze FS ČSFR ze dne 16. ledna 1991]</ref><ref>{{Citace elektronického periodika |titul=Archivovaná kopie |url=http://veda.fsv.cuni.cz/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_ter_svec.htm |datum přístupu=2009-06-05 |url archivu=https://web.archive.org/web/20080103204811/http://veda.fsv.cuni.cz/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_ter_svec.htm |datum archivace=2008-01-03 |nedostupné=ano }}</ref>