Aristotelés: Porovnání verzí

Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (''politiké''), která určuje, „co se každý v obci musí naučit”naučit“. Nejde v ní o poznání, nýbrž o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští.“ (1095a) Nejlepší jednání je to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka '''''blaženost''''' (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá. Blaženost je nejspíš darem bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život. (1101b)

Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání (PRO-AIRESIS). Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména '''''spravedlnost'''''. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a „souhrn všech ostatních ctností”ctností“. (1130b) Aristoteles pak rozlišuje mezi spravedlností retributivní, která napravuje nebo vyrovnává, a distributivní, která rozděluje. Týká se trestů a odměn, ale také směny zprostředkované penězi. Peníze činí věci souměřitelnými a zaručují budoucí směnu, pokud teď nic nepotřebujeme. (1134)

Spravedlnost v obci musí být řízena '''''zákonem''''', „proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon”zákon“. (1134a35) Náležitost, slušnost (EPIEIKEIA, angl. fairness) je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem. (1137)