Juliette Gréco: Porovnání verzí

Velikost nezměněna ,  před 9 měsíci
→‎Životopis: Přece ne "evropanka".
m (řaď jako hlavní článek)
(→‎Životopis: Přece ne "evropanka".)
Otec Juliette Gréco byl policejní komisař původem z [[Korsika|Korsiky]], matka pocházela z [[Bordeaux]]. Rodiče se rozvedli a Juliette a její starší sestru Charlotte vychovávali prarodiče z matčiny strany v Bordeaux až do roku 1933, kdy je matka odvezla do Paříže. Za války se s nimi uchýlila do Dordogne, kde pracovala v odboji a byla v roce 1943 zatčena. Obě sestry se vrátily do Paříže, ale byly rovněž zadrženy a uvězněny ve věznici ve [[Fresnes (Val-de-Marne)|Fresnes]]. Matka a sestra Charlotte byly deportovány do [[Koncentrační tábor Ravensbrück|Ravensbrücku]], odkud se vrátily až po válce. Juliette byla kvůli nízkému věku z Fresnes propuštěna a ocitla se sama a bez prostředků uprostřed Paříže, kde znala jedinou osobu, přítelkyni své matky a svoji profesorku francouzštiny Helene Duc. Helene se jí ujala a ubytovala ji ve svém penzionu blízko [[Saint-Germain-des-Prés (stanice metra v Paříži)|Saint-Germain-des-Prés]], kde Juliette navštěvovala herecké kurzy, hrála v několika divadelních hrách a pracovala pro rozhlasový pořad věnovaný poezii. Brzy navázala mnohá přátelství s mladými umělci a intelektuály z [[Rive gauche|levého břehu]] Seiny, mezi jinými s [[Boris Vian|Borisem Vianem]] a [[Jean-Paul Sartre|Jeanem -Paulem Sartrem]] a stala se múzou [[Existencialismus|existencialistů]] z Saint-Germain-des-Prés. V jednom z barů na levém břehu ''Le Tabou'' zahájila svoji kariéru zpěvačky.
 
V roce 1949 již měla bohatý repertoár písní zejména od Borise Viana a Jeana-Paula Sartra, zúčastnila se znovuotevření kabaretu ''Boef sur le toit'' ( Býk na střeše ). V té době potkala [[Miles Davis|Milese Davise]], do kterého se zamilovala. Chtěli se vzít, ale v té době bylo manželství mezi černými a bílými v mnoha amerických státech považováno za nelegální, Miles Davis nechtěl Juliette vystavovat útrapám bílé evropankyEvropanky provdané v USA za černocha, ona se nechtěla vzdát své kariéry ve Francii, takže se nakonec rozešli.
 
V roce 1951 dostala cenu [[SACEM]] za píseň ''Je hais les dimanches ('' Nenávidím neděle). V roce 1954 poprvé zpívala v [[Olympia (Paříž)|pařížské Olympii]]. Při natáčení filmu ''Quand tu liras cette lettre'' ( Až budeš číst ten dopis) potkala komika [[Philippe Lemaire|Philippa Lemaira]], v roce 1953 se vzali, narodila se jim dcera Laurence-Marie a v roce 1956 se rozvedli. Juliette odjela do New Yorku , kde vzbudila nadšení svými interpretacemi písní slavných francouzských autorů. Později se v Hollywoodu při natáčení filmu [[Henry King|Henryho Kinga]] Le soleil se leve ''aussi'' ( Slunce také vychází) seznámila s s producentem [[Darryl Zanuck|Darrylem Zanuckem]], jejich milostný poměr však skončil v roce 1960 stejně jako krátká hollywoodská kariéra Juliette Gréco.
 
Od roku 1960 pokračujepokračovala Juliette ve své kariéře zpěvačky, kterou již neopustíneopustila. V roce 1965 potkávápotkala svého pozdějšího manžela herce [[Michel Piccoli|Michela Piccoliho]], vezmouvzali se v roce 1966, v roce 1977 se rozvedourozvedli.
 
V roce 1984 dostává řád [[Rytíř čestné legie]], v roce 2007 ocenění celoživotního díla ''" Victoire d´honneur"'', ještě v roce 2012, v 85 letech vydává album písní oslavujících Paříž a z rukou starosty Paříže Bertranda Delanoe přijímá Velkou stříbrnou medaili města Paříže . Delanoe při té příležitosti řekl: " Nastal čas, aby jí její město poděkovalo. Juliette Gréco, to je Pařížanka dneška i Pařížanka ztělesňující nikdy nepomíjející slavné časy Paříže minulé." Zpěvačka, která často reprezentovala Francii a Paříž v zahraničí, odpověděla : Nenarodila jsem se v Paříži, ale v Montpellier. Na svět jsem však přišla tady. "