Semjon Michajlovič Buďonnyj: Porovnání verzí

| obrázek = Semyon BudyonnyБудённый_1943.jpg

| popisek = Semjon Michajlovič Buďonnyj v roce 1943

| místo narození = {{flagicon|Ruské impérium}} [[Kozjurin]]Platovskaja, [[Ruské impérium]]

[[Maršál]] [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] '''Semjon Michajlovič Buďonnyj''' ([[25.{{vjazyce2|ru|''Семён dubenМиха́йлович Будённый''}}, {{JULGREGDATUM|25. dubna]] [[1883]]|4|25|Link=1}} Platovskaja, [[KozjurinRuské impérium]], dnes [[RuskéRostovská impériumoblast]] – [[26. říjen|26. října]] [[1973]] [[Moskva]], [[Sovětský svaz]]) byl sovětský [[vojevůdce]] a legendární hrdina [[ruská občanská válka|ruské občanské války]], působil i jako velitel za [[Východní fronta (druhá světová válka)|Velké vlastenecké války]]. Je znám jako hrdina [[Ruská občanská válka|občanské války v Rusku]] a jako méně úspěšný sovětský vojevůdce během [[Druhá světová válka|2. světové války]]. Je pohřben v Moskvě u [[Moskevský Kreml|Kremelské zdi]] spolu s mnohými dalšími maršály Sovětského svazu.

[[Soubor:SM-Budyonny-011912. Буденный.jpg|náhled|left|thumbupright|Buďonnyj běhemv souduroce s Tuchačevským1912]]

Narodil se ve vesnici Kozjurino v chudé rolnické rodině. V mládí pracoval v dělnických profesích, roku [[1903]] byl odveden ke 43. kozáckému pluku a sloužil v [[Mandžusko|Mandžusku]]. V roce [[1907]] studoval Vyšší důstojnickou jezdeckou školu v [[Petrohrad]]u, kde se účastnil poddůstojnického kurzu pro cvičitele [[Kůň|koní]], což hrálo v jeho další kariéře velkou roli. Po vypuknutí [[První světová válka|první světové války]] Buďonnyj bojoval nejprve v [[Evropa|Evropě]], později v [[Persie|Persii]] proti [[Osmanská říše|turecké]] armádě. Po [[Říjnová revoluce|Velké říjnové socialistické revoluci]] vstoupil do řad rodící sevznikající [[Rudá armáda|Rudé armády]], kde se postupně vypracoval na velitele [[1. jízdní armáda (SSSR)|1. jízdní armády]]. V jejím čele dokázal porazit [[Anton Ivanovič Děnikin|Děnikinovo]] jezdectvo a obsadit [[Krym]], ale v roce [[1920]] utrpěl porážku u Zamoscie při tažení do [[Polská druhá republika|Polska]].

V lednu [[1922]] byl jmenován zástupcem [[velitel]]e Severokavkazského vojenského okruhu, v srpnu [[1923]] se pak stal zástupcem hlavního velitele ozbrojených sil pro [[jezdectvo]] a od dubna [[1924]] působil ve funkci [[inspektor]]a jezdectva. V roce [[1932]] absolvoval [[Michail Frunze|Frunzeho]] vojenskou akademii. V listopadu [[1935]] se stal prvním [[Maršál Sovětského svazu|maršálem Sovětského svazu]], spolu s [[Michail Tuchačevskij|Michailem Tuchačevským]], [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Klimentem Vorošilovem]], [[Alexandr Jegorov|Alexandrem Jegorovem]] a [[Vasilij Bljucher|Vasilijem Bljucherem]] a byl jmenován velitelem [[Moskevský vojenský okruh|Moskevského vojenského okruhu]]. Období [[Velká čistka|stranických a armádních čistek]] v letech [[1937]]–[[1938|38]] přežil jako blízký [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinův]] přítel bez obtíží, roku 1938 byl jmenován členem sovětské Hlavní vojenské rady. V době čistek také neblaze proslul jako člen vojenského tribunálu, který „soudil“ maršála Tuchačevského a 7 dalších vysoce postavených sovětských důstojníků. Tehdy i projevil své nedostatečné vzdělání ohledně moderního vojenství, když prohlásil: „Tuchačevského návrhy zavést ve velkém měřítku tanky do Rudé armády by pro nás byly velkou pohromou!“ Když Sovětský svaz [[Zimní válka|napadl Finsko]], stal se jedním z předních velitelů sovětských jednotek; jeho velení je považováno za jeden z důvodů katastrofálních výsledků Rudé armády v zimní válce, jelikož nedokázal vůbec pochopit moderní válečnictví, teorii ani praxi. V roce [[1940]] byl jmenován do funkce prvního náměstka [[Lidový komisař obrany|lidového komisaře obrany]], v témže roce se stal členem Ústředního výboru [[Komunistická strana Sovětského svazu|Komunistické strany Sovětského svazu]].

Po [[Operace Barbarossa|napadení Sovětského svazu [[Nacistickénacistickým Německo|Německem]] v roce [[1941]] se stal členem moskevského [[Hlavní stan vrchního velení|Hlavního stanu]], kde byl ustaven jako velitel armádních záloh. 10. července 1941 byl jmenován velitelem nově vytvořeného [[Západní front|Západního frontu]] a krátce nato pak velitelem jihozápadního strategického směru. Zde se ukázala jeho neschopnost reagovat na rychlé německé útoky a přizpůsobit se novým formám boje. I když měla jeho vojska nad nepřítelem na [[Ukrajina|Ukrajině]] početní převahu (nicméně zastaralou techniku – tanky [[T-26]], [[BT-7]], BT-7M a [[T-28]]), nedokázala postupující Němce zastavit (byť to byla spíše chyba velitele Brjanského frontu [[Andrej Ivanovič JerjomenkoJeremenko|Jerjomenka]], který nedokázal zastavit postup [[Heinz Guderian|Guderianovy]] 2. tankové skupiny). Proto byl odvolán a v září t. r. se stal velitelem [[Záložní front|Záložního frontu]]. V říjnu roku 1941 byl pověřen „důležitým“ posláním: řízením slavnostní přehlídky Rudé armády v Moskvě k výročí [[Říjnová revoluce|VŘSR]], poté se stal zmocněncem vrchního velitele sovětské armády pro výstavbu záložních jednotek. Během roku [[1942]] zastával funkce velitele severokavkazského strategického směru a (od května) [[Severokavkazský front|Severokavkazského frontu]]; v lednu roku [[1943]] byl jmenován nominálním velitelem jezdectva Rudé armády.

== LiteraturaOdkazy ==

=== Externí odkazy ===