Římský senát: Porovnání verzí

Po vyhnání králů převzal senát roli nejvyšší autority v dosud ještě nepříliš silném římském státě. V nově vzniklém systému každoročně volených úředníků ([[magistratury]]) byl senát jedinou skutečně trvalou institucí. Symbolem mimořádného významu senátu byl oděv jeho členů: bílá ''tunica clava'' s širokým pruhem v barvě purpuru a prsten (nejprve železný, pak zlatý). Magistráti byli oprávnění nosit ''togu praetextu'' v bílé barvě a taktéž s pruhem purpurové barvy. Se zřetelem k jeho tradici připadla senátu role kontrolního a vedoucího orgánu, třebaže tato jeho oprávnění nebyla žádným způsobem právně zakotvena a vyplývala čistě z jeho autority (''auctoritas senatus''). V dobách republiky určoval senát, jehož počet členů se přijetím několika rodů [[Sabinové|sabinského]] a [[Etruskové|etruského]] původu rozrostl na asi 300, politiku římského státu. Na starosti měl zahraniční vztahy, dále potvrzoval zákony, případně se vyjadřoval k návrhům zákonů před zahájením procesu jejich schvalování v rámci komicií (''comitia''), ustavoval magistráty do funkcí, rovněž mohl odvolat úředníky a v neposlední řadě spravoval státní finance (''aerarium''). Všechny tyto kompetence činily ze senátu klíčový a nejvýznamnější orgán římské republiky. Senát prováděl své administrativní úkony podle [[Zvykové právo|zvykového práva]]. Díky své tradici a s tím spojené autoritě působil jako ochránce mravů a pořádku a strážce starých zvyků. Pokud se někdo (Říman nebo cizinec) protivil vůli senátu, protivil se de facto vůli římského státu. Toto spojení našlo svůj výraz v oné tak často zmiňované formuli [[SPQR]] – ''Senatus Populusque Romanus'' („Senát a lid římský“). Stejně jako shromáždění ''[[comitia centuriata]]'' a ''[[comitia tributa]]'', ale odlišně od ''[[Consilium plebis|consilia plebis]]'', podléhalo zasedání senátu podmínce splnění určitých [[Náboženství|náboženských]] pravidel. Proto k němu mohlo dojít jen na zasvěceném místě, obvykle [[curia Hostilia]], ačkoliv oslava Nového roku probíhala v chrámu [[Jupiter (bůh)|Jova Nejlepšího a Největšího]] a v době války se zasedání konala v chrámu bohyně [[Bellona (bohyně)|Bellony]]. Před samotným jednáním musely být vykonány modlitby, posvátné oběti a ''[[auspicia]]''. Senát se směl scházet jen v době mezi východem a západem slunce a nesměl se sejít, pokud zasedalo některé z lidových shromáždění.

 

 

Uvnitř senátu existovala mezi jeho členy vlastní hierarchie, která byla určována jednak původem jednotlivých senátorů (například patricijové měli oproti plebejům rozšířené hlasovací právo) a jednak podle zastávaných úřadů a dosaženého věku. Mezi nejvlivnější členy senátu náleželi ''consulares'', tedy ti senátoři, kteří zastávali úřad konzula. Jejich počet se pohyboval zhruba kolem čtyřiceti. Ten senátor, který byl do senátního alba zanesen censorem na prvním místě, byl nazýván ''[[princeps senatus]]'' („první senátor“). Předsedajícím shromáždění se stal vždy ten úředník, který dal senát svolat. Právo svolat zasedání senátorů náleželo konzulům, praetorům a později bylo přiznáno také [[Tribun lidu|tribunům lidu]]. Jednání senátu bylo veřejné a konalo se dvakrát měsíčně. Přítomnost na zasedání byla povinná, nedostavení se bylo trestáno peněžitou pokutou. V době pozdní republiky se v senátu zrodila [[Konzervatismus|konzervativní]] frakce, vedená takovými politiky jako byli [[Quintus Lutatius Catulus]] nebo [[Cato starší]]. Cicero je nazýval ''boni'' („dobří muži“) případně ''optimates''. Tehdejší neklidná doba byla charakteristická sociálním napětím mezi frakcemi [[Optimáti|optimátů]] a [[Populárové|populárů]] (''populares''). Jejich soupeření přerostlo v zuřivé střety mezi občany, násilnosti a otevřený ozbrojený boj v [[1. století př. n. l.]] K optimátům se řadili také Lucius Cornelius Sulla a [[Pompeius|Gnaeus Pompeius Magnus]], zatímco [[Gaius Marius]], [[Lucius Cornelius Cinna]] a Gaius Julius Caesar stáli v čele populárů. Jednotliví senátoři ale nebyli stálými členy těchto frakcí, jak se někdy soudí. Politici zřejmě často měnili svoji podporu podle svého osobního postoje k různým návrhům zákonů či k vůdcům frakcí.