| isbn = 80-7217-145-3}}[Dále jen: ''Black a Morris'']</ref>
Zatímco se při opakovaných setkáních se sovětskými představiteli snažil získat větší množství zbraní, zejména nejmodernějších systémů, ve vnitřní politice upevňoval svou moc posilováním role [[EgyptskáEgyptské armádaozbrojené síly|armády]]. Ta prodělávala modernizaci nejen co do výzbroje, ale i po stránce výcviku vojáků a výchovy nových velitelských kádrů. Byl kladen důraz zejména na vzdělání a fyzickou připravenost. Zároveň ale stoupala sovětská vojenská přítomnost v Egyptě; SSSR se významně podílel na ochraně egyptského vzdušného prostoru a skupiny vojenských poradců v námořnictvu či [[Protiletecká obrana|protiletecké obraně]] byly na egyptském velení prakticky nezávislé. To ovšem vedlo k narůstání počtu konfliktů mezi Sověty a Egypťany, pramenící převážně ze sovětské arogance vůči Egypťanům.<ref>Wanner, str. 107</ref> Ovšem nejhorší pro Egypťany bylo zjištění, že Sovětský svaz předává v rámci udržení [[Status quo|statu quo]] informace o egyptské armádě USA a potažmo Izraeli. Problémy vyvrcholily 9. července 1972, kdy egyptská armáda obklíčila sovětské základny a SSSR dostal týdenní ultimátum na odsun z Egypta. Sádát se tak nejen snažil přivést sovětsko-egyptské vztahy na rovnoprávnější základ, ale i ještě více upevnit svou pozici na domácí politické scéně. Zároveň si od tohoto kroku sliboval, že USA zmírní svůj jednoznačně proizraelský postoj. To se však nestalo. Kromě toho si Sadát uvědomil, že SSSR a USA jednají po zavedení politiky ''deténte'' ve shodě a Sovětský svaz nehodlá kvůli Egyptu riskovat konflikt s USA. Uvědomil, si také, že od SSSR nemůže čekat významnější podporu pro své požadavky vůči Izraeli a dospěl definitivně k názoru, že jedinou možností jak situaci řešit je ozbrojený konflikt s Izralem.<ref>{{Citace monografie
