Glosa: Porovnání verzí

Odebráno 8 bajtů ,  před 8 měsíci
styl.
(doplněno)
(styl.)
}}</ref> V [[Bologna|Bologni]] postupně vznikla celá glosátorská škola, neboť učitelé do tohoto zákoníku vpisovali své poznámky, jimiž jeho text vysvětlovali. Poznámky byly buď mezi řádky (interlineární glosy) nebo na okraji stránky (marginální glosy) a měly skutečně vědeckou úroveň, proto se k nim obvykle připojovala i značka konkrétního glosátora. Protože škola působila po několik generací, už ve 13. století bylo nutné je uspořádat, čímž vznikl tzv. aparát, který zahrnul více než 90 tisíc glos<ref>Urfus (2001), str. 19.</ref> a který býval k rukopisům zákoníku připojován tak, že zcela obklopoval původní text ve středu stránky. Takto pak byly uspořádány i první tisky justiniánské kodifikace, tzv. [[inkunábule]]. Význam boloňské školy glosátorů spočívá nejen v tom, že zpřístupnila římské právo praxi, která tehdy v zájmu „obnovy říše“ ([[Svatá říše římská]]) požadovala jednotný právní řád, ale i v tom, že objevila vnitřní kvalitu římského práva a současně položila základy pro rozvoj novodobé právní vědy.<ref>Urfus (2001), str. 14–17, 20.</ref>
 
Zakladatelem školy a tvůrcem prvních glos byl ''[[Irnerius]]'' (jeho glosy jsou označeny značkou „y“). Byl také veřejně činný, dosáhl velké vážnosti a jeho současníci ho nazývali „lucernou práva“ (''lucerna iuris''). Jeho přímí žáci byli tzv. „čtyři doktoři“ (''quatuor doctores'') nebo také „lilie práva“ (''lilia iuris''). Byl to ''Bulgarus'', ''Martinus'', ''Jacobus'' a ''Hugo'', kteří se stali poradci císaře [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha Barbarossy]]. Ten poté vzal boloňskou univerzitu pod svou ochranu a nechal na ni zasílat své výnosy, kde byly připojovány k justiniánskému zákoníku. Svého vrcholu dosáhla škola na přelomu 12. a 13. století, nejznámějším byl tehdy glosátor ''[[Azo]]'', tvůrce kodexové summy. V polovině 13. století vyučovali v Bologni ještě např. ''Odofredus'' a především ''[[Accursius]]'', který vytvořil tzv. řádnou glosu (''glossa ordinaria''), shrnutí všech glos do jednoho aparátu. Její význam byl natolik velký, že byla nakonec uznávána jako samostatný pramen práva.<ref name=":0">Urfus (2001), str. 18–19.</ref> Škola glosátorů se neomezila jen na italské území, zahrnují se do ní i tzv. zaaplští doktoři (''doctores ultramontani''). Např. v jihofrancouzském [[Montpellier]] působil ''Placentinus'' a v anglickém [[Oxford|Oxfordu]] zase ''Vaccarius''. Jeho studijní příručka ''Liber pauperum'' byla sice oblíbenou, římské právo se ale nakonec v Anglii na rozdíl od kontinentální Evropy neprosadilo, protože místní právníci upřednostňovali domácí právo.<ref name=":0" />
 
== Biblické glosy ==