Wikipedista:Ludwig V. von Ballonburg und Mohenzollern/Pískoviště: Porovnání verzí

Klíčové bylo pro tento koncept, aby se jaderné zbraně dále nešířily, což se během studené války stalo jenom v Číně. Již v roce 1968 podepsaly Spojené státy, Velká Británie a SSSR ''Smlouvu o nešíření jaderných zbraní'', ke které se v roce 1992 připojila Francie a komunistická Čína. Po rozpadu Sovětského svazu se ale západní blok postupně ocitl tváří tvář novým menším mocnostem a organizacím, ukteré kterýchpostupně není jisté, nakolik budounarušují staré rozložení sil respektovat. K nukleárním zbraním postupně přišel Izrael, Indie, Pákistán a Severní Korea. Izrael a Indie jsou státy stále ještě řádně začleněné do mezinárodních struktur, vrásky na čele ale vzbuzuje Pákistán a Severní Korea. Pákistán sice je nominálně spojenec NATO a svůj arzenál má namířený zejména na Indii (a naopak). Deklaroval nicméně, že chce být zprostředkovatelem jádra na Střením východě, což je nebezpečné i v souvislosti s vlivem extremistických skupin v Pákistánu. Poslední dobou poutá mediální pozornost Severní Korea, která je ale v mezinárodní izolaci a chce spíše vidět ústupky ze strany USA.

Signátáři smlouvy z roku 1968 sice zamezili jaderným zbraním v postsovětských republikách a RJA, jedinou přímou akci ale provedli proti Iráku, kde se bohužel žádné zbraně nenašly. Snižování stavů mezi Ruskem a USA tedy postrádá smysl, jelikož musí zároveň odstrašit nové jaderné mocnosti. Klíčové pro nukleární diplomacii je ale ono ''zaručené zničení'' - stačíobjeví-li se tedy klidně jenom nějakýjeden extremistický aktér, klidně nestátní povahy, který ostatní přesvědčí, že je ochoten zajít za danou mez a podstoupit vlastní zničení, tak se mezinárodní systém zhroutí. Z původní rovnováhy mezi dvěma bloky se postupem času stane změť nepřehledných vztahů mezi spoustou menších aktérůhráčů, z nichž si někteří mohou usmyslet, že nebudou hrát podle pravidel.