Římský senát: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Senát a císaři za principátu: oprava prolinku |
|||
Řádek 18:
Po téměř sto let trvajících [[Římské občanské války|občanských válkách]] římská republika na konci 1. století př. n. l. fakticky zanikla. Poslední pokus zachránit republiku v její někdejší podobě, po zavraždění Julia Caesara, skončil krvavou katastrofou, které padli za oběť mnozí senátoři. Když [[Augustus|Octavianus]] po svém vítězství v [[Bitva u Actia|bitvě u Actia]] v roce [[31 př. n. l.]] nastolil nový řád, senátoři už mu v tom prakticky nebyli schopni nijak vážně odporovat. Nově vzniklý systém vlády, nazývaný principát, sice zdánlivě respektoval a zachovával republikánské tradice a instituce, avšak veškerá reálná moc skončila v rukou ''[[Princeps|principa]]'', tedy prvního občana ve státě. Ačkoliv senátní usnesení nabyla od nynějška sílu zákonů, čímž bylo postavení senátu a jeho členů jakoby posíleno, ve skutečnosti byla jeho moc ryze formální a iluzorní, neboť mu nezbývalo než plnit veškerá přání a rozmary císařů. Současně byl snížen počet senátorů na 600. S Octavianem udržoval senát vcelku přátelský vztah, což dokládá také fakt, že mu senátoři udělili titul [[Augustus (titul)|Augustus]] („Vznešený“), jež se měl napříště stát součástí titulatury všech následujících císařů. Sám [[Augustus]] usiloval o to, aby se během své vlády opíral o podporu senátu. Pozvolnému vymírání a úpadku vlivu starých senátorských rodů se pokusil neúspěšně zamezit prosazováním manželského zákona, kterým měli být upřednostňováni ženatí senátoři a zvláště senátoři s dětmi. Na počátku [[2. století]] už měl prý v senátu zastoupení pouze jediný starobylý patricijský rod.
Stále více členů senátu tvořili [[Romanizace (kultura)|romanizovaní]] provinciálové, nejprve ze západu, později z [[Orient]]u a nakonec ve [[3. století]] také z [[Ilýrie]] a z [[Afrika (provincie)|Afriky]]. Za vlády [[Septimius Severus|Septimia Severa]], který mimochodem sám pocházel ze [[Severní Afrika|severní Afriky]], reprezentovali Italové sotva polovinu členů senátu. Souběžně docházelo k úpadku vážnosti senátorů, čímž také klesal jejich zájem na účasti na zasedáních senátu, které se i nadálo konalo v Římě dvakrát do měsíce. Bývalí magistráti s titulem čestných senátorů raději odcházeli na své statky rozeseté po celé říši. První konflikt mezi císařem a senátem se objevil po smrti Augusta a nástupu [[Tiberius|Tiberia]] v roce [[14]]. Ten v prvních letech své vlády úzce spolupracoval se senátem. Dokonce mu přiznával více než jen poradní funkci a přenesl na něho kompetence nyní už nesvolávaných lidových shromáždění. Tiberius formálně pouze navrhoval zákony, jejichž schválení záleželo zcela na vůli senátu. Principát byl však již natolik pevně zakořeněný, že mnoho senátorů vycházelo císaři vstříc až nepřiměřeně ochotně ba přímo patolízalsky. Tiberiovi nástupci však projevovali stále menší zájem podílet se na tomto pokryteckém divadle.
[[Soubor:Curia Iulia.JPG|thumb|220px|left|[[Curia Hostilia|Curia Julia]] na Foru Romanu, sídlo římského senátu.]]
| |||