Dějiny: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 42:
Po vzniku písma se jako první záznamy věnované přímo historii objevují oslavy činů panovníků a reků nebo [[Kronika|kroniky]] a [[anály]] chronologicky zaznamenávající události, jak k nim docházelo – příkladem jsou čínské ''[[Letopisy jar a podzimů]]'' nebo mnohem pozdější česká [[Dalimilova kronika|''Dalimilova kronika'']]. Brzy však dochází i ke snaze popsat delší časové úseky a širší úseky dějin a rodí se dějepis ve vlastním smyslu. Za otce dějepisu bývá označován [[Hérodotos]], řecký historik pátého století př. n. l.
 
Moderní [[historické vědy]] na Západě mají svoje počátky v úsilí [[Humanismus|humanistitů]] o návrat k pramenům ([[Ad fontes|''ad fontes'']]), jež znamená počátek systematického a kritického shromažďování antických textů. Metodologie psaní a výkladu dějin byla tehdy ovšem promýšlena i mimo Evropu, třeba v díle arabského dějepisce [[Ibn Chaldún|Ibn Chaldúna]]. Na novou úroveň vědeckosti se dějepisectví dostalo v 19. století pracemi historiků jako byl [[Leopold von Ranke]], kteří se snažili detailní analytickou a syntetickou prací s dostupnými prameny co nejpřesněji zjistit průběh historických události (Rankeovými slovy „jak to opravdu bylo" – ''„wie es eigentlich gewesen ist"'').
 
Dvacáté století pak rozšířilo záběr historický děl mimo události a osobnosti „velké historie" – bitev, panovníků a revolucí – k více sociologicky, strukturálně pojímanému popisu společností. Směr v tom udali francouzští historikové ve [[Škola Annales|škole Annales]], k jejímž přínosům také patří zkoumání dějinných procesů trvajících velmi dlouhou dobu: ''la [[longue durée]]''. Další vývoj historické metodologie zahrnuje například na školu Annales navazující [[Nová historie|novou historii]] (nouvelle histoire) vzniklou v 70. letech 20. století kladoucí důraz na [[dějiny mentalit]] a [[dějiny idejí]], dále přístup [[mikrohistorie]] zaměřuje na podrobné zkoumání osudů jednotlivců a malých jednotek, anebo hnutí a metodologii [[orální historie]], zaznamenávající a analyzující vzpomínky pamětníků.
 
== Kultura paměti a politika dějin ==
Své dějiny si lidské kolektivy při různých příležitostech a za různými účely připomínají. Způsoby tohoto připomínání ve veřejném prostoru se souhrnně označují jako [[kultura paměti]] či kultura vzpomínání (německy ''Erinnerungskultur''). Její důležitou součástí je vztah k takzvaným [[Místo paměti|místům paměti]], tedy místům spojovaným s významnými ději minulosti,<ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = Uran – místo páměti {{!}} Uran v česko-německém pohraničí
| url = http://uran-a-cesko-nemecka-mista-pameti.eu/?page_id=939
Řádek 77:
Počátkem 20. století nastoupil [[historický film]], umožňující zprostředkovat dějinné události [[Masové publikum|masovému publiku]]. Děje se tak ovšem ve zjednodušené, romantizované a často překroucené podobě; již jeden z prvních významných historických filmů ''[[Zrození národa]]'' režiséra D. W. Griffitha (1914/15) vyvolal svou adorací [[otrokářství]] na americkém Jihu dlouhotrvající kontroverze; a na opačném pólu politického spektra o deset let později následoval kinematograficky stejně přelomový Ejzenštejnův ''[[Křižník Potěmkin (film)|Křižník Potěmkin]]'' (1925). Obvykle však diváci chodili do kina na historické filmy nabízející romantickou nebo dobrodružnou podívanou v nádherných kulisách minulosti, k jakým patřila třeba Mankiewiczova [[Kleopatra (film, 1963)|''Kleopatra'']] (1963).
 
Po polovině 20. století se rozšířila televize, mimo jiné produkující televizní seriály na historická témata (v Česku byl populární například seriál z doby národního obrození [[F. L. Věk (seriál)|''F. L. Věk'']], natočený roku 1970). Počítačové hry bývaly zprvu zasazovány spíše do futuristických či pohádkových kulis, na počátku 80. let 20. století však objevily historické prvky a motivy. Raným příkladem mohou být strategické počítačové hry žánru [[wargame]], zjednodušena rekonstruující průběh historických bitev. Zatímco některé počítačové hry berou historické prvky jen jako exotickou kulisu a nevyhýbají se anachronismům, objevily se také hry historicky věrnější, snažící se například zábavnou formou modelovat některé aspekty historického vývoje (jako série [[Civilization (herní série)|Civilization]] Sida Meyera) nebo co nejvěrněji evokovat realitu určité doby (třeba česká hra [[Kingdom Come: Deliverance]] zasazená do začátku 15. století).
 
==Reference==