Verze z 7. 4. 2020, 21:55 editovat Ioannes Pragensis (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 39 798 editací →‎Zachycení a předávání dějin: rozšíření značka: editace z Vizuálního editoru ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 7. 4. 2020, 21:58 editovat zrušit editaci Ioannes Pragensis (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 39 798 editací →‎Zachycení a předávání dějin: +mikroh. značka: editace z Vizuálního editoru Přejít na další porovnání →
Řádek 44: Moderní [[historické vědy]] na Západě mají svoje počátky v úsilí [[Humanismus\|humanistitů]] o návrat k pramenům (ad fontes), jež znamená počátek systematického a kritického shromažďování antických textů. Metodologie psaní a výkladu dějin byla tehdy ovšem promýšlena i mimo Evropu, třeba v díle arabského dějepisce [[Ibn Chaldún\|Ibn Chaldúna]]. Na novou úroveň vědeckosti se dějepisectví dostalo v 19. století pracemi historiků jako byl [[Leopold von Ranke]], kteří se snažili detailní analytickou a syntetickou prací s dostupnými prameny co nejpřesněji zjistit průběh historických události (Rankeovými slovy „jak to opravdu bylo" – ''„wie es eigentlich gewesen ist"''). Dvacáté století pak rozšířilo záběr historický děl mimo události a osobnosti „velké historie" – bitev, panovníků a revolucí – k více sociologicky, strukturálně pojímanému popisu společností. Směr v tom udali francouzští historikové ve [[Škola Annales\|škole Annales]], k jejímž přínosům také patří zkoumání dějinných procesů trvajících velmi dlouhou dobu: ''la [[longue durée]]''. Další vývoj historické metodologie zahrnuje například na školu Annales navazující [[Nová historie\|novou historii]] (nouvelle histoire) vzniklou v 70. letech 20. století kladoucí důraz na [[dějiny mentalit]] a [[dějiny idejí]], dále přístup [[mikrohistorie]] zaměřuje na podrobné zkoumání osudů jednotlivců a malých jednotek, anebo hnutí a metodologii [[orální historie]], zaznamenávající a analyzující vzpomínky pamětníků. == Kultura paměti a politika dějin ==

Dějiny: Porovnání verzí