Dějiny: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+obr. |
→Zachycení a předávání dějin: rozšíření značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 24:
Po vzniku písma se jako první záznamy věnované přímo historii objevují oslavy činů panovníků a reků nebo [[Kronika|kroniky]] a [[anály]] chronologicky zaznamenávající události, jak k nim docházelo – příkladem jsou čínské ''[[Letopisy jar a podzimů]]'' nebo mnohem pozdější česká [[Dalimilova kronika|''Dalimilova kronika'']]. Brzy však dochází i ke snaze popsat delší časové úseky a širší úseky dějin a rodí se dějepis ve vlastním smyslu. Za otce dějepisu bývá označován [[Hérodotos]], řecký historik pátého století př. n. l.
Moderní dějepisectví na Západě má svoje počátky v úsilí [[Humanismus|humanistitů]] o návrat k pramenům (ad fontes), jež znamená počátek systematického a kritického shromažďování antických textů. Metodologie psaní a výkladu dějin byla tehdy ovšem promýšlena i mimo Evropu, třeba v díle arabského dějepisce [[Ibn Chaldún|Ibn Chaldúna]]. Na novou úroveň vědeckosti se dějepisectví dostalo v 19. století pracemi historiků jako byl [[Leopold von Ranke]], kteří se snažili detailní analytickou a syntetickou prací s dostupnými prameny co nejpřesněji zjistit průběh historických události (Rankeovými slovy „jak to opravdu bylo" – ''„wie es eigentlich gewesen ist"''). Dvacáté století pak rozšířilo záběr historický děl mimo události a osobnosti „velké historie" – bitev, panovníků a revolucí – k více sociologicky pojímanému popisu společností. Směr v tom udali francouzští historikové ve [[Škola Annales|škole Annales]], k jejímž přínosům také patří zkoumání dějinných procesů trvajících velmi dlouhou dobu: ''la [[longue durée]]''.
==Politika dějin / paměti==
| |||