[[Soubor:HCohen.jpg|thumb|Hermann Cohen při přednášce (lit.[[litografie]] C. Doerbeckera)]]
'''Hermann Cohen''' ([[4. červenec|4. července]] [[1842]] [[Coswig]] ([[Anhaltsko]]) – [[4. duben|4. dubna]] [[1918]] [[BerlinBerlín]]) byl německý židovský filosof, představitel [[novokantovství]].
Cohen se narodil v [[ortodoxní židovství|ortodoxní židovské]] rodině a studoval nejprve na rabínské škole ve [[Vratislav (město)|Vratislavi]]i (Breslau), pak filosofii v Berlíně a v [[Halle]]. Roku [[1871]] vydal spis ''Kantova teorie zkušenosti''. spoluSpolu s [[Paul Natorp|P. Natorpem]] založil novokantovskou filosofii v [[Marburg]]u, kde byl v letech [[1876]]–[[1912]] profesorem filosofie. Vydal nejprve dvě knihy o dalších Kantových ''Kritikách'' a potom tři svazky vlastního – i když na [[Kant]]ovi orientovanéhozávislého – systému: ''Logiku čistého poznání'', ''Etiku čisté vůle'' a ''Estetiku čistého citu''. Napsal také řadu článků o otázkách judaismu, zejména o „etickém [[monoteismus|monoteismu]]“: biblický Bůh není součástí světa, jako pohanské modly, a; není tedy předmětem zkoumání, nýbrž tím, kdo po člověku vyžaduje etické jednání. V roce 1912 odešel na Vysokou školu pro studium judaismu v Berlíně a napsal práci ''Náboženství rozumu z pramenů judaismu'', která vyšla posmrtně v roce [[1919]].<ref>''Metzler Philosophen Lexikon'', heslo Hermann Cohen.</ref>
Mezi Cohenovy významné žáky a dědice patřili [[Franz Rosenzweig]], [[Ernst Cassirer]], [[Nicolai Hartmann]], [[José Ortega y Gasset]] a [[Wladyslaw Tatarkiewicz]].
