Carl Linné: Porovnání verzí

Od roku [[1733]] opět pokračoval Linné v botanických přednáškách, což zmíněný profesor Rosen nemínil strpět a žaloval na Linnéa před akademickým senátem, že se odvážil vyučovat, nemaje doktorátu. Senát Rosenovi vyhověl, Linnému zakázal vyučovat. Jenomže to Linné, který o sobě říkával, že je malý, hbitý, divoký a živý, to je sangvinik, ba cholerik ctižádostivé a dráždivé povahy, jednoduše nesnesl. A tak jednoho dne vytáhl kord a honil s ním milého Nilse Rosena po Uppsale, snaže se ho propíchnout. Jen přímluva Olafa Celsia ho tenkrát zachránila před většími následky, než byla důtka akademického senátu.

Obhájení doktorátu byla tehdy nákladná věc, platilo se za něj. Jeden z jeho přátel, biskup Borovarius, mu tedy navrhl, aby se výhodně oženil a doktorát aby si pořídil za věno své nastávající. Tato strategie se systematickému mozku mladého přírodovědce natolik zalíbila, že zanedlouho požádal o ruku Sáry Luisy, dcery doktora Morea z [[Falun]]u. S finanční pomocí svého budoucího tchána mohl tedy Linné odjet do Amsterodamu[[Amsterodam]]u, kde hodlal doktorát získat. Cestou se zastavil v Hamburku[[Hamburk]]u, kde se brzy stal oblíbeným v tamní učené společnosti a také u starosty. V Hamburku byly tehdy nejen pěkné zahrady, ale i velké sbírky přírodnin. Jedna se mu však zase stala osudnou. Bratr hamburského starosty byl slavný tím, že vlastnil přírodní div, sedmihlavou [[Hydra (mytologie)|hydru]], na kterou si vypůjčil 10 000 hřiven stříbra. Bohužel prostořeký Linnéus, když potvoruhydru spatřil, hned přišel na to, že jsou to vycpané zmije s vetknutými čelistmi lasiček, a netajil se tím. Před hněvem starosty se zachránil rychlým nočním útěkem z města.

Doktorát získal v roce [[1735]]. V HolandskuNizozemsku také vytvořil a publikoval řadu svých základních prací a pověstný systém, jímž pronikl do povědomí vědeckého světa, ne však všude s jednostranně kladným ohlasem. Například jeden petrohradský profesor Linnéa obvinil, že jeho díla jsou sexuálně necudná a škodí mládeži. Roku 1737 se Linné vrátil do Švédska slavný, ale nikdo ho tam už neznal. Napsal proto svému obdivovateli, profesoru Hallerovi do německého [[Göttingen]]u a ten mu okamžitě nabídl své profesorské místo a vedení tamní slavné botanické zahrady. Jenomže tato nabídka absolvovala dlouhou poštovní a kurýrní cestu, skoro devět měsíců, a přišla pozdě. Linné se přece jen uchytil jako lékař, a to v oboru dosti kuriózním, otevřel si něco jako [[venerologie|venerologickou]] poradnu. Brzy se ovšem i tady prosadil a už za rok měl docela obstojnou praxi. To bylo možná už poslední úskalí v jeho životě a nastala léta šťastného života. Když roku [[1741]] onemocněla švédská královna [[Luisa Ulrika Pruská|Luisa Ulrika]], podařilo se Linnému její chorobu zvládnout, a tak se brzy z něho stal dokonce dvorní lékař. V květnu téhož roku se sešlo šest vzdělaných a podnikavých mužů, mezi nimi i Linné, a založili ve [[Stockholm]]u [[Královská švédská akademie věd|Švédskou akademii věd]]. Na jejím zasedání byl Linné zvolen prvním prezidentem. A pak byl poprvé zvolen [[rektor]]em uppsalské univerzity. K jeho poctě byla ražena pamětní medaile, jako první vědec obdržel [[Řád polární hvězdy]] a byl přijat za člena [[Královská společnost|londýnské Královské společnosti]]. Byl povýšen do šlechtického stavu a začal se psát '''de''' - von Linné. Jeho erb měl tři pole: černé, zelené a červené, v každém pak byla koruna a nad ní stylizovaná kresba drobné severské rostliny, nazvané na jeho počest [[Zimozel severní|Linnéa borealis]]. Od roku [[1758]] žil Linné na svém statku v [[Hammarby]], kde také 10. ledna 1778 zemřel. „S výjimkou Shakespeara a Spinozy na mne neměl nikdo takový vliv jako Linné“, řekl [[Johann Wolfgang von Goethe]].