Junkers Ju 86: Porovnání verzí

Prvním zahraničním zájemcem o bombardovací Ju 86 se stalo [[Švédsko]]. Švédové však vznesli požadavek na záměnu vznětových motorů za [[zážehový motor|zážehové]]. Firma Junkers zareagovala 30. června 1936 montáží motorů Pratt and Whitney S1E-G Hornet do draku Ju 86 A-1. V prosinci byl stroj pod označením '''Ju 86 A-K1''' dodán do Švédska, odkud mezitím přišla objednávka na další dva stroje s motory Hornet. Letouny byly oficielněoficiálně označeny '''Ju 86 K-1''', ve Švédsku pak '''B 3'''. Následná objednávka na 37 kusů byla rozdělena na dvacet strojů s hvězdicovými motory [[Bristol Pegasus]] III, které licenčně vyráběla domácí firma ''Nohab Flymotorfabriker'' pod označením My III, zbylých sedmnáct s pohonnými jednotkami Pegasus XII (My XII). Letouny s motory My III o maximálním výkonu 603 kW nesly označení '''Ju 86 K-4''', švédské označení '''B 3 A''', stroje s motory My XII o výkonu 676 kW pak '''Ju 86 K-5''', '''B 3 B'''. Švédové poté zakoupili licenční práva a rozběhli [[sériová výroba|sériovou]] výrobu v nově postaveném závodě [[SAAB]]. Původní plán na výrobu 40 exemplářů byl zredukován na 16 licenčních '''B 3 C''', které nesly u firmy Junkers typové označení '''Ju 86 K-13'''. Jejich pohon zajišťovaly motory My XXIV (Pegasus XXIV) o maximálním výkonu 720 kW a licenční výroba B 3 C probíhala od srpna 1939 do ledna [[1941]]. V roce 1941 Švédové zakoupili polské motory Pegasus XIX o maximálním výkonu 614 kW, které zaměnili za původní u všech letounů B 3 C. Nová varianta nesla označení '''B 3 D'''. SAAB rovněž přebudoval všechny B 3 A na model '''B 3 C-2''' zástavbou nových motorů Pegasus XXIV.