Synchronicita: Porovnání verzí

== Původ ==

Pojem zavedli švýcarský psycholog [[Carl Gustav Jung]] a švýcarský fyzik [[Wolfgang Pauli]] roku 1952,<ref>Carl G. Jung, Wolfgang Pauli: ''Synchronizität als ein Prinzip akausaler Zusammenhänge''. In: Naturerklärung und Psyche. Studien C. G. Jung Inst. 4, Zürich, Rascher, 1952</ref> protože si Paulli nedokázal vysvětlit hodnotu [[137 (číslo)|137]] obsaženou v [[konstanta jemné struktury|konstantě jemné struktury]].<ref>http://www.national-geographic.cz/detail/numerologie-nebo-fyzika-proc-vedce-fascinuje-cislo-137-3583/</ref> Za předchůdce tohoto pojmu je považován například pojem [[zákon sérií]] (Seriengesetz), který zavedl [[Paul Kammerer]] v roce 1919 v knize Zákony série <ref>Paul Kammerer: ''Das Gesetz der Serie'', Berlin a Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt, 1919 (německy) [https://archive.org/details/DasGesetzDerSerie/page/n9 Dostupné online.]</ref>. V roce 1972 podobný pojem [[Arthur Koestler]] nazval koincidence (coincidence) v knize Kořeny náhody<ref>Arthur Koestler: ''The Roots of the Coincidence'', London, Hutchinson, 1972 (anglicky) [https://b-ok.org/book/1901998/103fe5 Dostupné online.]</ref>.Tato kniha je k dispozici v češtině<ref>Arthur Koestler: The Roots of the Coincidence, London, Hutchinson, 1972 (Kořeny náhody - česky) [https://epdf.pub/the-roots-of-coincidence.html Dostupné online.]</ref>.

 

Moderní evropské pojetí kauzality navazuje na Aristotelovo myšlení a středověké arabské myšlení. Naproti tomu důraz na synchronicitu převažoval v čínské kultuře a projevil se i například v evropském renesančním myšlení. Podle [[Stanislav Komárek|Stanislava Komárka]],<ref name="komarek">Stanislav Komárek: „Nemoc a synchronicita“, In: ''Spasení těla. Moc, nemoc a psychosomatika.'' Praha, nakl. Mladá fronta, edice Kolumbus, 2005, str. 42 a násl.</ref> který cituje [[Gregory Bateson|Batesona]] („dva popisy jsou lepší než jeden“)<ref>Gregory Bateson: ''Mind and Nature. A necessary unity.'' Toronto, Bantam Books, 1988</ref> jsou oba způsoby myšlení „jaksi komplementární, na sebe kolmé či mimoběžné, a nelze říci, že jeden je správný a druhý mylný – jsou případy, které přímo volají po kauzalistním popisu a jiné zas po synchronicistním“, i když novověká přírodověda neuznává synchronicistní popis jako „vysvětlení“ jevů, avšak kauzalita je v podstatě jedním z typů synchronicity. Pojem „[[náhoda|náhody]]“ (uměle rozdělující jevy na „nutné“ a „náhodné“) a [[statistika]] jako metody kauzalistní vědy jsou založeny na odstínění či popření (jiných) synchronicit.<ref name="komarek" /><ref>Stanislav Komárek: [http://www.vesmir.cz/knihy/kom91_00.htm#98 „Čas sušit sítě“] {{Wayback|url=http://www.vesmir.cz/knihy/kom91_00.htm#98 |date=20040125105644 }}, In: ''Sto esejů o přírodě a společnosti'', Vesmír, Praha, 1995, esej datován 1994</ref> Rovněž starořecké slovo ''symbolon'' (znamení) neznamenalo zástupný symbol, ale spíše koincidenci ve smyslu synchronicity.<ref>Stanislav Komárek: [http://www.vesmir.cz/knihy/kom91_00.htm#97 „Půvab náhodnosti“] {{Wayback|url=http://www.vesmir.cz/knihy/kom91_00.htm#97 |date=20040125105644 }}, In: ''Sto esejů o přírodě a společnosti'', Vesmír, Praha, 1995, esej datován 1993</ref>