Středověká židovská filozofie: Porovnání verzí

 

== Židovský kalám ==

=== Vznik středověké židovské filosofie ===

Se zánikem [[Starověká židovská filosofie|židovské helénistické filosofie]] nevzniklo v rámci židovství až do [[9. století]] žádné další [[filosofie|filosofické]] hnutí.

 

== Židovský neoplatonismus ==

=== Jicchak Jisraeli ===

[[Jicchak Jisraeli (filosof)|Jicchak Jisraeli]] (okolo roku 900) nebyl příliš originálním filosofem, jeho význam ovšem spočívá v tom, že jako první po [[Filón Alexandrijský|Filónovi]] přejímal prvky přímo z [[antická filosofie|řecké filosofie]], konkrétně z [[novoplatónismus|neoplatonismu]]. Jisraeli přejal především myšlenku [[emanace]], kdy Bůh nutně tvoří první [[hmota (filosofie)|látku]] a první [[forma (filosofie)|formu]], jejichž spojením vzniká intelekt, z něhož pak emanuje svět duší (duše racionální, animální a vegetativní), svět sfér a [[sublunární sféra|sublunární]] svět, složený ze čtyř [[živel|živlů]].<ref>Sirat (1990). s. 57-63.</ref>

 

Na rozdíl od neoplatonismu ovšem Bůh není abstraktní a zcela nedosažitelný, nýbrž je nadán moudrostí, dobrotou a láskou, kvůli níž tvoří svět. Bůh touží po štěstí svého stvoření, které spočívá v poznání Boha, jež je doprovázeno očišťováním duše.<ref>Sirat (1990). s. 63-68.</ref> Bůh lidi netrestá: splynutí individuální duše s vyšší duší je přirozeným důsledkem sebeočišťování, zatímco „peklo“ spočívá ve ustrnutí v zajetí hmoty.<ref>Guttmann (1966). s. 95-101.</ref>

 

=== Šlomo ibn Gabirol ===

 

== Jehuda ha-Levi ==

[[Soubor:Samuel Halevi.JPG|náhled|vlevo|upright|Památník Samuela Haleviho]]

{{podrobně|Jehuda ha-Levi}}

[[Jehuda ha-Levi]] (1075?–1141) je v rámci středověké židovské filosofie mimořádnou osobností, kterou nelze zařadit do žádné filosofické školy. Jeho hlavní filosofické dílo ''Kitáb al-Chazarí'' ({{vjazyce|ar}} ''Kniha o Chazarech'', [[hebrejština|hebrejsky]]: ''Kuzari'' nebo ''Sefer ha-kuzari'') se snaží [[polemika|polemickou]] formou obhájit židovskou víru, na rozdíl od ostatních středověkých židovských filosofů však odmítá racionalizaci judaismu. Snaží se pravdu odvodit z biblického zjevení, nikoli z rozumových filosofických odůvodnění. Podle Ha-Leviho nelze společenství s Bohem dosáhnout pouhou teoretickou znalostí. Pravé náboženství vzniká Božím zjevením a nikoli lidskou aktivitou filosofů, proti snaze racionálně poznat Boha či se mu přiblížit [[askeze|asketickým]] úsilím ha-Levi klade důraz na [[zbožnost|zbožný]] život, [[modlitba|modlitbu]] a bohoslužbu.<ref>Guttmann (1966). s. 146-148.</ref>

 

Ibn Daúd se stavěl rovněž proti [[determinace|determinaci]] lidských činů a zastával názor, že člověk jedná svobodně. Lidskou svobodu dokonce staví tak vysoko, že vylučuje lidské činy z Boží [[předvídavost]]i: Bůh sám dobrovolně omezil svou vševědoucnost a všemohoucnost ve prospěch svobody lidského konání.<ref>Guttmann (1966). s. 168-172.</ref>

 

[[Soubor:Maimonides-2.jpg|náhled|upright|[[Maimonides]] na vyobrazení z [[19. století]]]]

{{podrobně|Maimonides}}

[[Maimonides]] (1135–1204) na rozdíl od Ibn Daúda rozpory mezi filosofií a židovským náboženstvím nezakrýval, nýbrž se je snažil překlenout. Ve svém díle ''More nevuchim'' se snaží být průvodcem těm, kteří v důsledku těchto rozporů tápají mezi filosofií a náboženstvím. Maimonides věřil, že filosofie a náboženství jsou jen dvěma formami pravdy, že filosofie slouží k osvojení si obsahu zjevení a že hloubka víry je závislá na hloubce filosofického poznání.<ref>Guttmann (1966). s. 172-178.</ref>

 

Filosofické poznání totiž spojuje člověka s Bohem a toto spojení pak obdařuje člověka nesmrtelností. Etika, jež má sloužit ke zdokonalování duše, tak dostává zvláštní naléhavost, jelikož nezdokonalené duše nemohou dosáhnout poznání Boha, a tedy ani nesmrtelnosti. Taková intelektualizace a elitizace náboženství ovšem byla v prudkém rozporu s židovskou vírou, podle níž spása nespočívá v intelektuální aktivitě, nýbrž v dodržování Božích přikázání. Maimonides proto přišel se smírčí myšlenkou, že k dosažení nesmrtelnosti stačí i minimum poznání, jež shrnul ve [[principy víry v judaismu|třinácti článcích víry]].<ref>Guttmann (1966). s. 198-205.</ref>

 

Bůh samotný je podle Maimonida dokonale jednoduchý. Veškeré výpovědi o Bohu se týkají jen jeho činnosti a ve skutečnosti mají [[negativní teologie|negativní charakter]], tj. říkají, jaký Bůh není. Mezi aristotelským konceptem zcela soběstačného Boha a biblickým konceptem osobního Boha je podle Maimonida soulad, jenž však není lidským rozumem pochopitelný. Otázku, zda je svět věčný či stvořený, nedokázal Maimonides rozřešit a na rozdíl od Aristotela se v souladu s židovskou vírou přiklání k názoru, že svět byl stvořen, a to ze svobodné Boží vůle. Účel stvoření pak spatřuje v člověku.<ref>Guttmann (1966). s. 178-198.</ref>

 

Nejvýznamnějším židovským filosofem 14. století byl [[Chasdaj Crescas]] (1340?–1410), jenž sice odmítal aristotelismus, nikoli však filosofii jako takovou. Stavěl se zejména proti aristotelské intelektualizaci náboženství a prosazoval možnost [[vakuum|vakua]] a nekonečnosti času, prostoru, čísel i nekonečnosti řady příčin, čímž vyvracel většinu aristotelských důkazů Boží existence. Veškeré bytí (tedy i látka) je podle Crescase závislé na Bohu. Tomu lze připisovat pozitivní argumenty, z nichž centrální místo zaujímá atribut Boží dobroty. Boží [[láska]] není sebestředná, nýbrž zaměřená k jeho stvoření. Tóra, kterou Bůh vytvořil, nemá vést člověka k morální či intelektuální dokonalosti, nýbrž jej má vést k lásce k Bohu, jež pak vede ke společenství s Bohem. Podle Crescase je lidská vůle v zásadě svobodná, je ovšem omezována různými vnějšími faktory.<ref>Guttmann (1966). s. 256-274.</ref>

 

=== Konec španělské židovské filosofie ===

* [[Středověká filosofie]]

 

{{Autoritní data}}