Béla Bartók: Porovnání verzí

V prosinci [[1904]] dokončil Bartók v Bratislavě "lisztovskou" ''Rapsódii pro klavír a orchestr op. 1.'' Když poznal, že „maďarské písně, mylně pokládané za lidové, jsou ve skutečnosti více či méně triviálními prostonárodními písněmi umělými…“, zahájil v roce 1905 spolu se [[Zoltán Kodály|Zoltánem Kodálym]] po maďarském venkově sběr lidové hudby (3700 zápisů). Později, ze srovnávacích důvodů, sbíral i písně [[Slovensko|slovenské]] (3200), [[Rumunsko|rumunské]] (3500); tiskem vydány v roce 1967, ale i [[Arabské národy|arabské]] (65 z roku 1913), [[Turecko|turecké]] (89 z roku 1935), [[Ukrajina|ukrajinské]], [[Valašsko (Rumunsko)|valašské]], aj. Stal se v tomto oboru světově uznávanou autoritou, jeho studie vyšly v řadě zemí. Ze starobylých tonálních a rytmických struktur východoevropského folklóru čerpal podněty pro svou vlastní skladatelskou tvorbu, kterou se chtěl vymanit z tradičních klišé dur – mollového systému. Povzbuzením mu bylo i poznání děl [[Claude Debussy|Debussyho]], rovněž uplatňujícího ve svých skladbách pěti- a celotónové [[tónina|tóniny]].▼

Stylová proměna se uskutečnila nejprve v [[klavír]]ní tvorbě (''14 bagatel, Dva rumunské tance'' aj.); dodatečnou instrumentací vznikl z částí těchto skladeb cyklus ''Obrázky z Maďarska'' (1931). Klavírní ''Allegro barbaro'' (1911) šokovalo svými [[harmonie]]mi a údernými [[Rytmus (hudba)|rytmy]]. Baladicky laděná, jednoaktová opera ''[[Modrovousův hrad]]'' (1911) se, jako všechny Bartókovy jevištní skladby, vypořádává v symbolické rovině s problémem osamělosti muže, a s jeho konfliktním vztahem k ženě a krutému světu; rozvíjí [[Lohengrin|lohengrinovský]] motiv otázek, jež nemá žena muži klást. V této linii pokračuje i jednoaktová taneční hra ''Dřevěný princ'' (1917), a jednoaktová pantomima ''Podivuhodný mandarín'' (1919, neúspěšná jevištní premiéra v Kolíně nad Rýnem (1926), definitivní verze (1931). Toto vrcholné dílo, vyjadřující v dynamické gradaci životodárnou sílu milostného citu, tragicky ničeného nelidskou společností, smělo být v Maďarsku provedeno až po roce 1945, plně umělecky rehabilitováno bylo teprve v roce 1956.▼

V údobí [[Maďarská republika rad|Maďarské republiky rad]] ([[1919]]) tvořil Bartók, spolu s Kodálym a [[Erno Dohnányi|Ernem Dohnányim]] (maďarský klavírista, skladatel a dirigent), její Hudební [[direktorium]] (komisi). Aby unikl domácím útokům, vyžádal si Bartók v r. 1920 na hudební akademii, na níž od roku 1907 vyučoval hře na klavír, dovolenou a podnikal četná zahraniční turné, jako klavírista, který na nich s ohlasem uváděl vlastní skladby (v [[Československo|Československu]] v letech [[1925]], [[1927]], [[1929]], [[1930]]).▼

V roce [[1923]] vznikla k 50. výročí spojení [[Budapešť|Budapešti]] (z Budy a Pešti) ''Taneční suita'', jež teprve provedením Českou filharmonií, za řízení [[Václav Talich|Václava Talicha,]] na pražském festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, v květnu 1925, obrátila k Bartókovi pozornost světové veřejnosti. V říjnu 1927 hrál Bartók v [[Praha|Praze]] s [[Česká filharmonie|Českou filharmonií]] svůj ''1. klavírní koncert'' (1926). V roce 1928 koncertoval a přednášel v [[Spojené státy americké|USA]], v roce 1929 v [[Sovětský svaz|SSSR]].▼