Dějiny křesťanství: Porovnání verzí

{{Neověřeno}}

 

 

K '''dějinám křesťanství''' jde přistupovat více způsoby. Jednak jako k odvětví [[Religionistika|religionistického]] [[historiografie|dějepisectví]], které se věnuje dějinám [[křesťanství|křesťanských]] [[církev|církví]]; z pohledu věřících křesťanů pak lze dějiny křesťanství brát jako součást [[dějiny spásy|dějin spásy]]. Přes to že vzorem [[křesťanství]] je jednota a [[společenství (křesťanství)|společenství]] ve [[víra|víře]], a přes současné snahy o jednotu ([[ekumenismus]]), doprovází dějiny křesťanství sled rozporů, dělení a rozkolů ([[schizma]]t), kvůli nimž se v historii různé skupiny křesťanů navzájem považovaly za odpadlíky od křesťanské víry ([[hereze|heretiky]]). Vzhledem k rozsahu tématu a k různorodosti jeho výkladů zde článek dějiny křesťanství jen těžko zmíní veškerá církevně-historická témata se všemi podrobnostmi podstatnými pro jeho hlubší pochopení.

 

== Křesťanství od roku 311 do roku 604 ==

]]

=== Křesťanství se postupně stává státním náboženstvím Římské říše ===

}}</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=Clauss|jméno=Manfred|příjmení2=|jméno2=|titul=Konstantin Veliký - Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím|vydání=|vydavatel=Vyšehrad|místo=|rok=2005|počet stran=|strany=|isbn=}}</ref> Souběžně s podporou křesťanství (např. daňovou) byly v Římské říši postupně znevýhodňovány pohanské instituce (např. konfiskace majetku v pohanských chrámech za účelem financování výstavby Konstantinopole<ref>{{Citace monografie|příjmení=Clauss|jméno=Manfred|příjmení2=|jméno2=|titul=Konstantin Veliký - Římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím|vydání=|vydavatel=Vyšehrad|místo=|rok=2005|počet stran=|strany=77|isbn=}}</ref>), nezasahoval však do svobody kultu. Sám Konstantin přijal křest z rukou ariánského biskupa Eusebia z Nikomédie až krátce před smrtí. Jeho nástupci, s výjimkou císaře [[Julianus|Juliána]], křesťanství přijali a podporovali.

 

Císař Julianus se během své vlády ([[360]]-[[363]]) snažil obrodit antickou společnost<ref name="CESKA116">{{Citace monografie

| příjmení = Češka

 

==== Expanze Islámu na křesťanská území ====

 

==== Obrazoborecká krize ====

Postupný úpadek moci [[byzantská říše|Byzance]] způsobil, že vlastní místa zrodu křesťanství byla dobyta po [[bitva u Mantzikertu|bitvě u Mantzikertu]] roku [[1071]] [[selžukové|seldžuckými Turky]]. Samotné dobytí Jeruzaléma roku [[1078]] a faktické znemožnění průchodu křesťanských [[pouť|poutníků]] na svatá místa spolu s prosbou byzantského císaře [[Alexios I.|Alexia I.]] dalo bezprostřední popud k tomu, aby papež [[Urban II.]] vyzval roku [[1095]] křesťany k úsilí o znovuzískání [[Svatá země|Svaté země]]. [[První křížová výprava|První křížové výpravě]] se povedlo dobýt Jeruzaléma ([[1099]]) a založit na dobytých územích křižácké státy v čele s [[jeruzalémské království|jeruzalémským královstvím]]. Křižácké hnutí vedlo také ke vzniku [[rytířský řád|rytířských řádů]] – [[Maltézský řád|johanitů]], [[Řád templářů|templářů]] a [[řád německých rytířů|německých rytířů]] –, které měly za úkol kromě plnění obvyklých [[řeholní sliby|řeholních slibů]] sloužit vyčerpaným a nemocným poutníkům ve Svaté zemi. Další výpravy se setkávaly se střídavým úspěchem či spíše neúspěchem. [[Čtvrtá křížová výprava]] ([[1202]]–[[1204]], závažně pošramotila vztahy mezi východními a západními křesťany), neboť [[Benátky|Benátčanům]] se povedlo křižáky využít k vlastním cílům a tito roku 1204 vyplenili Konstantinopol. Další výpravy taktéž ztroskotaly, křižáci ztrácejí roku [[1291]] poslední pevnost [[Akko]]n a křižácké státy zanikají. Význam křížových výprav zůstává sporný. K pozitivům jistě patří navázaná kulturní výměna mezi Východem a Západem, která umožnila také rozvoj univerzit a [[scholastika|scholastické]] [[Filosofie|filozofie]] a teologie, avšak výpravy velmi narušily vztahy mezi východní a západní církví a výpravy doprovázely politické a vojenská skandály, stejně tak jako nesmyslné násilí při dobytí Jeruzaléma a Konstantinopole.

 

 

=== Hnutí chudoby a žebravé řády ===