Verze z 15. 10. 2019, 08:12 editovat 185.62.108.116 (diskuse) Bez shrnutí editace značka: školní IP ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 22. 1. 2020, 17:09 editovat zrušit editaci 92.52.36.134 (diskuse) →‎Efekt chybějícího základního tónu značka: editace z Vizuálního editoru Přejít na další porovnání →
Řádek 1: [[Soubor:Harmonic partials on strings.svg\|náhled\|250px\|[[Harmonická řada (hudba)\|Harmonická řada]] obsahující [[Základní frekvence\|základní tón]] a prvních šest alikvotních tónů]] '''~~Alikvotní~~alikvotní tón''', nebo též '''vyšší harmonický tón''',{{doplňte zdroj}} '''částkový tón'''{{doplňte zdroj}} je [[tón]], který zní společně s tónem základním. Většinou se u každého tónu (zvuku) vyskytuje řada alikvotních tónů. Intenzita jednotlivých alikvotních tónů je to, co určuje charakteristickou barvu zvuku. Díky alikvotním tónům jsme schopni např. poslechem rozpoznat, o jaký hudební nástroj se jedná. Například nástroje s ostřejším zvukem (trubka, pozoun) mají silnější liché alikvotní tóny (první, třetí atd.), sudé alikvotní tóny dávají zvuku spíš teplo a měkkost. == Princip vzniku alikvotních tónů == Řádek 8: == Alikvotní tóny v hudbě a hře na hudební nástroje == Alikvotní tóny jsou součástí téměř každého [[tón]]u, využívá se jich ve všemožných oblastech hudby. * Na [[strunné nástroje\|strunných nástrojích]] je možné je zahrát, když lehce podržíme strunu právě v polovině, třetině, čtvrtině atd. Takto zahraným tónům se říká [[flažolet]]y. Lze je také zahrát speciální trsátkovou technikou, kdy drnkneme o strunu a současně jí palcem téže ruky jemně přejedeme. Podle místa drnknutí pak zazní jiný flažoletový (alikvotní) tón. * Na alikvotní tóny velmi bohatým je třeba dechový nástroj australských domorodců – [[didgeridoo]]. Zesilováním určitých alikvotních tónů změnou tvaru ústní dutiny (zejména polohou jazyka) přidávají zkušenější hráči k základnímu tónu nástroje různé doprovodné prvky (např. jednoduché melodie znějící spolu se základním tónem). Řádek 30: Zajímavým psychoakustickým jevem je takzvaný [[efekt chybějícího základního tónu]]. V jádru spočívá v tom, že lidské ucho je zvyklé identifikovat frekvenci, tedy výšku tónu pomocí alikvotních tónů v něm obsažených. Bylo ale zjištěno, že člověk stále slyší stejný tón, i když je ze signálu odebrán tón základní a zůstanou pouze alikvotní tóny. Dokonce i po odebrání prvního alikvotního tónu člověk stále slyší stejný tón, ačkoliv průběh signálu je samozřejmě odlišný. Tohoto poznatku je možno využít k různým účelům. ~~Při~~Pri konstrukci reproduktorů lze takto například rozšířit slyšený frekvenční rozsah uplatněním tohoto principu, aniž je reproduktor skutečně schopen vydávat tak hluboké tóny. Podobně lze využít tohoto principu ve sborovém zpěvu. Když se zpěváci přesně vyladí do tónů, které by mohly být alikvotními tóny určitého tónu, tento tón bude slyšitelný, aniž bude akusticky přítomen. Mohou tak vlastně „zazpívat“ tóny až o oktávu nižší, než je rozsah jakéhokoli člena sboru.

Alikvotní tón: Porovnání verzí