Hnutí basmačů: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Porážka hnutí: typo |
dokončení |
||
Řádek 26:
[[Soubor:Flag of Afghanistan (1919–1921).svg|border|22px]] [[Afghánský emirát]] {{small|(do poloviny 1922)}}<ref name="Fayz">{{Cite book|url=https://books.google.nl/books/about/Kabul_Under_Siege.html?id=qJpXJXOno9IC|title=Kabul Under Siege: Fayz Muhammad's Account of the 1929 Uprising|last=Muḥammad|first=Fayz̤|last2=Hazārah|first2=Fayz̤ Muḥammad Kātib|date=1999|publisher=Markus Wiener Publishers|year=|isbn=9781558761551|location=|pages=12|language=en}}</ref>
| velitel1 = [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] [[Michail Frunze]]<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] [[Grigorij Sokolnikov]]<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] Vladimir Lazarevič<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] Vasilij Šorin<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] August Kork<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] Semjon Pugačov<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] Michail Levandovskij<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] Konstantin Avksentevskij<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] [[Filipp Isajevič Gološčokin|Filipp Gološčokin]]<br> [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] Magaza Masanč<br> [[Soubor:Flag of the Bukharan People's Soviet Republic.svg|border|22px]] Fayzulla Chodžajev<br> [[Soubor:Flag of the Tajik Soviet Socialist Republic.svg|border|22px]] Mirza Davud Huseynov
| velitel2 = [[Soubor:Bandera del Turquestan.svg|border|22px]] [[Enver Paša]]<br> [[Soubor:Bandera del Turquestan.svg|border|22px]] Ibrahim bek<br> [[Soubor:Bandera del Turquestan.svg|border|22px]] Irgaš bej<br> [[Soubor:Bandera del Turquestan.svg|border|22px]] Madamin bej<br> [[Soubor:Bandera del Turquestan.svg|border|22px]]
{{flagicon|Russia}} Konstantin Monstrov
| síla1 = [[Soubor:Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918–1937).svg|border|22px]] Turkestánský front<br>120,000–160,000<ref name="MR"/>
Řádek 76:
== Porážka hnutí ==
[[Soubor:SovietCentralAsia1922.svg|náhled|Sovětská Střední Asie v roce 1922]]
V obavách o úplnou ztrátu Turkestánu použily sovětské úřady k rozdrcení povstání opět dvojí strategii: politickou smířlivost a kulturní ústupky spolu s ohromnou vojenskou silou. Ke kulturním ústupkům patřilo znovuzavedení islámského práva šaría a obnovení [[Medresa|medres]], škol [[korán]]u, a území [[vakf]].<ref name="ReferenceB"/> Moskva se snažila využít pro boj více místních obyvatel vytvářením dobrovolnických oddílů zeměbrany složených z muslimských rolníků. Podle odhadů tvořili muslimové 15–25 % bojovníků sovětských jednotek v této oblasti.<ref name="MR"/> Sověti se spoléhali především na tisíce rudoarmějců – veteránů z [[Ruská občanská válka|ruské občanské války]], kteří nyní měli i [[Letectvo|leteckou]] podporu. Strategie ústupků a [[nálet]]ů se ukázala jako úspěšná. Když v květnu 1922 Enver Paša odmítl nabídku míru a vydal [[ultimátum]], v němž vyžadoval, aby se veškeré jednotky Rudé armády stáhly do 15 dní z Turkestánu, byla Moskva na [[Konflikt|konfrontaci]] dobře připravená. V červnu 1922 porazily jednotky, jimž velel plukovník Nikolaj Kakurin, basmačské síly v bitvě u Kafrunu, načež začala Rudá armáda vytlačovat povstalce směrem na východ. Podařilo se jí přitom získat zpět rozsáhlá území. Enver Paša padl při posledním zoufalém výpadu jízdy 4. srpna 1922 poblíž Balčuanu v dnešním [[Tádžikistán]]u. Jeho nástupce Selim Paša pokračoval v boji, ale nakonec byl v roce [[1923]] nucen uprchnout do
V období červenec–srpen 1923 vytlačily sovětské jednotky v rámci mohutné ofenzivy basmače z tádžického Garmu.<ref name=":0">Ritter, William S (1990). "Revolt in the Mountains: Fuzail Maksum and the Occupation of Garm, Spring 1929". Journal of Contemporary History 25: 547.</ref> Ve Ferganské kotlině zůstali basmačští povstalci až do roku [[1924]]. Těmto bojovníkům velel vůdce Kurširmat, který v roce 1920 obnovil povstání. Podle údajů britské výzvědné služby se počet bojovníků, jimž Kurširmat velel, pohyboval mezi 5000 až 6000 muži.<ref name="Ottoman Warrior Abroad 1999 pp. 47-30">Yılmaz Şuhnaz, "An Ottoman Warrior Abroad: Enver Paşa as an Expatriate." ''Middle Eastern Studies'' 35, no. 4 (1999), pp. 47-30</ref> Po letech bojů nicméně podpora basmačského hnutí mezi lidem skomírala. Rolníci se chtěli vrátit k práci, zejména v této době, kdy se díky sovětské politice stal život v Turkestánu opět snesitelný. Počet Kurširmatových mužů se scvrkl na pouhých asi 2000, z nichž mnozí se uchýlili k banditství.<ref name="Ottoman Warrior Abroad 1999 pp. 47-30"/> Sám Kurširmat záhy uprchl do Afghánistánu.<ref name="MR"/> Turkestán byl v té době vyčerpán válkou. Z tádžických území uprchlo na 200 000 lidí a zanechalo 2/3 [[Pole|orné půdy]] opuštěné. Ve Ferganě bylo možné pozorovat menší škody.<ref name="MR"/>
Řádek 82:
== Přeshraniční operace v severním Afghánistánu v roce 1929 ==
V lednu [[1929]], poté co se během afghánské občanské války dostal k moci, povolil tehdejší afghánský král Habibullāh Kalakāni basmačským povstalcům, aby vedli svůj boj ze severního Afghánistánu, kde se usazovali v městech jako Chánabád, Talikán a Fajzabád.<ref name=":0" /> V polovině března 1929 provedli tito bojovníci dva nájezdy na sovětské území. První do oblasti kolem řeky [[Amudarja]] jihozápadně od [[Kulob]]u, druhý vedl Kerim Berdoi a zúčastnilo se ho 100 bojovníků. Oba nájezdy byly odraženy. Stejně se vedlo i nájezdům 17. března a 7. dubna.<ref name=":0" /> 12. dubna však basmačtí povstalci úspěšně překročili řeku [[Pandž]] a obsadili město Togmaj. Následovaly Dzafr a Kevron. 13. dubna pak padl Kalaj-Chumb, poté Gašion a 15. dubna také Vanč, který sověti příštího dne získali zpět.<ref name=":0" /> 20. dubna obsadili basmači Kalaj-Liabob a následujícího dne, po zuřivé bitvě, Nimči, 35 km východně od Garmu.<ref name=":0" /> Mezi 20. a 22. dubnem překročily sovětské hranice další basmačské oddíly. Jedna skupina postoupila až k Tavildaře, načež byla tamějšími strážními oddíly zatlačena 30. dubna zpět. Dne 22. dubna obsadili basmači Garm, který sověti ještě téhož dne nebo dne následujícího dobyli zpět. 24. dubna začala mohutná sovětská protiofenziva. Téhož dne bylo osvobozeno město Kalaj-Liabob. K 3. květnu ustoupily poslední basmačské síly zpět do Afghánistánu.<ref name=":0" /> V období květen–červen 1929 vtrhly sovětské jednotky do Afghánistánu a podstatně přitom snížily schopnost basmačských bojovníků opětovně zaútočit.<ref name=":0" />
== Charakter hnutí ==
Profesor Michael Rywkin charakterizoval basmačské hnutí jako národně osvobozenecký boj,<ref name="MR"/> jehož cílem bylo ukončit cizí nadvládu nad středoasijskou oblastí tehdy známou jako Turkestán a současně nad chivským a bucharským protektorátem. Výraz ''basmacı'' se v [[Turkické jazyky|turkických jazycích]] údajně vztahuje k banditům či [[Sabotáž|záškodníkům]], jako byly bandy zlodějů, které ve zdejších končinách přepadávaly karavany. Toto označení bývalo často pro svůj [[Pejorativum|hanlivý]] význam používáno v sovětských pramenech.<ref>[http://www.oxfordislamicstudies.com/article/opr/t125/e309?_hi=5&_pos=5#match Basmachis - Oxford Islamic Studies Online]</ref>
Sověti popisovali hnutí jako [[Loupež|lupiče]] podnícené [[Islámský fundamentalismus|islámským fundamentalismem]], kteří vedou [[Kontrarevoluce|kontrarevoluční]] válku za podpory britských agentů.<ref name="RL"/> Ve skutečnosti tvořili basmači velmi rozmanitou skupinu, jíž se dostávalo nevelké zahraniční pomoci. [[Západní svět|Západní mocnosti]] nepohlížely na basmače příliš příznivě. Díky [[Panturkismus|panturkistickým]] a [[Panislamismus|panislamistickým]] názorům připisovaným některým z jejich vůdců v nich viděly potenciální nepřátele. Některé basmačské skupiny však dostávaly podporu od britské a turecké tajné služby. Sověti proto vytvářeli speciální maskované vojenské jednotky, jejichž úkolem bylo těmto dodávkám bránit.
Přestože řada povstaleckých bojovníků byla motivována voláním po džihádu, dostávalo se basmačům podpory z rozličných názorových táborů a od různých skupin obyvatelstva. V určité době tak přitáhli pozornost umírněných sunnitských džadidistů, panturkických ideologů či levicových turkestánských nacionalistů.<ref name="ReferenceB"/> Zemědělci a kočovníci, kteří dlouho čelili ruské koloniální nadvládě, přijímali s nevraživostí sovětskou protiislámskou politiku a rekvírování potravin a [[Hospodářské zvíře|hospodářského zvířectva]]. Skutečnost, že hlavními nositeli bolševických idejí v Turkestánu byli především ruští kolonisté v Taškentu,<ref name="RL"/> způsobovala, že carská a sovětská vláda připadaly zdejším obyvatelům totožné. V řadách basmačů bylo mnoho těch, kteří zůstali díky špatným ekonomickým podmínkám bez práce a těch, kdo pociťovali, že je ohrožen jejich způsob života.<ref>Fazal-Ur-Rahim Khan Marwat, The Basmachi Movement in Soviet Central Asia (A Study in Political Development) (Peshawar, Emjay Books International: 1985), 151.</ref> První basmačtí bojovníci byli, jak napovídá jejich název, bandité, a jak se hnutí posléze začalo rozpadat, k lupičství se opět vraceli.<ref name="MR"/> Ačkoli bylo hnutí v určitých momentech relativně jednotné, celkově trpělo značnou rozdrobeností. Soupeření mezi různými vůdci s sebou přinášelo řadu problémů, ještě vážnější rozpory vznikaly z [[Etnikum|etnických]] sporů mezi Kyrgyzy a [[Uzbeci|Uzbeky]] nebo Turkmény.
== Následky ==
Místní vůdci začali spolupracovat se sovětskou mocí a velké množství Středoasijců vstoupilo do řad sovětské komunistické strany, která uplatňovala [[lenin]]skou a [[stalin]]skou národnostní politiku. Mnozí z nich zaujali vysoká místa ve vládách Uzbecké, Tádžické, Turkmenské a Kyrgyzské a Kazašské [[Republiky v Sovětském svazu|sovětské socialistické republiky]] (SSR) a [[Autonomní sovětská socialistická republika|autonomní sovětské socialistické republiky]] (ASSR). V průběhu sovětizace Střední Asie se islám stal terčem protináboženských kampaní. Vláda uzavřela většinu mešit, pronásledovala islámské duchovní a zaměřovala se proti symbolům islámské identity, jako je zahalování.<ref>{{cite journal|last1=Pipes|first1=Richard|title=Muslims of Soviet Central Asia: Trends and Prospects (Part I)|journal=Middle East Journal|date=1955|volume=9|issue=2|pages=149–150|jstor=4322692}}</ref> Uzbekové, kteří se nevzdali islámu, byli označováni za nacionalisty a často bývali vězněni a popravováni. [[Kolektivizace v Sovětském svazu|Stalinistická kolektivizace]] a [[industrializace]] probíhala stejně jako kdekoli jinde v Sovětském svazu.
=== Působení basmačů po sovětském vítězství ===
Poté co bylo basmačské hnutí jako politická a vojenská síla zlikvidováno, pokračovali bojovníci, kteří se skrývali v hornatých oblastech, v partyzánské válce. Basmačské povstání zaniklo ve většině oblastí Střední Asie do roku [[1926]], nicméně šarvátky a příležitostné potyčky podél hranic s Afghánistánem pokračovaly až do počátku [[1930-1939|30. let]]. Džunajd chán ohrožoval roku 1926 Chivu, ale byl zatlačen a v roce [[1928]] s konečnou platností zahnán do exilu.<ref name="MR"/> Dva přední basmačtí vůdci, Fajsal Maksum a Ibrahim bek pokračovali v boji ze severního Afghánistánu a v roce 1929 provedli řadu nájezdů na území [[Tádžická sovětská socialistická republika|Tádžické SSR]]. Ibrahim Bek nakrátko obrodil hnutí, když se zdvihl odpor způsobený násilnou kolektivizací, a podařilo se mu zabrzdit v Turkmenistánu tyto snahy až do roku [[1931]]. Brzy však byl polapen a popraven. Hnutí poté z velké části odeznělo.<ref name=":0"/><ref>Ritter, William S (1985). "The Final Phase in the Liquidation of Anti-Soviet Resistance in Tadzhikistan: Ibrahim Bek and the Basmachi, 1924-31". Soviet Studies 37 (4).</ref> K poslední velké basmačské akci došlo v říjnu [[1933]], kdy byly v poušti [[Karakum]] rozdrceny Džunajd chánovy síly. Basmačské hnutí tak do roku [[1934]] zcela skončilo.<ref>{{Cite book|url=https://books.google.nl/books?id=LXCjAQAAQBAJ|title=Encyclopedia of Insurgency and Counterinsurgency: A New Era of Modern Warfare: A New Era of Modern Warfare|last=Tucker|first=Spencer C.|date=2013-10-29|publisher=ABC-CLIO|year=|isbn=9781610692809|location=|pages=61|language=en}}</ref>
== V kultuře ==
Basmačské povstání bylo [[námět]]em několika tzv. „rudých westernů“, jako byly filmy ''Věrný Džulbars'' (1935), ''[[Bílé slunce pouště]]'' (1970), ''Sedmá kulka'' (1972), ''Červené máky Issyk-Kulu'' (1972), ''Stalo se v Kokandu'' (1977), ''Nepřemožitelný'' (1983) či TV seriál ''Státní hranice'' (1980).
== Reference ==
| |||