Josip Broz Tito: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Titův odkaz za jeho života i po smrti: Opraven preklep značky: editace z mobilu editace z mobilního webu |
redakce, překlepy, drobnosti |
||
Řádek 8:
| nástupce = [[Lazar Koliševski]] (jako předseda [[Předsednictvo SFRJ|Předsednictva SFRJ]])
| úřad2 = Předseda vlády [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|Jugoslávie]]
| od2 =
| do2 =
| předchůdce2 = [[Ivan Šubašić]] (předseda exilové vlády)
| nástupce2 = v letech 1945 až 1953 funkce neexistovala
Řádek 23:
| nástupce4 = [[Ivan Gošnjak]]
| úřad5 = Generální tajemník [[Hnutí nezúčastněných zemí]]
| od5 =
| do5 =
| předchůdce5 = vznik funkce
| nástupce5 = [[Gamál Násir]]
Řádek 36:
| sloužil = [[Soubor:War flag of Austria-Hungary (1918).svg|16px|Rakousko-uherská armáda]] [[Rakousko-uherská armáda]]<br />[[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[Jugoslávská lidová armáda]]
| složka =
| doba_služby = [[Soubor:War flag of Austria-Hungary (1918).svg|16px|Rakousko-uherská armáda]]
| hodnost = [[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[maršál]]
|
}}
'''Josip Broz Tito''' ([[cyrilice|cyrilicí]]: '''Јосип Броз Тито'''; vlastním jménem '''Josip Broz'''; [[7. květen|7. května]] [[1892]], [[Kumrovec]]<ref group="P">Datum 7. května 1892 bylo uvedeno v církevní matrice, v materiálech rakousko-uherské armády, do níž musel narukovat před první světovou válkou, je uvedeno datum 5. března 1892, spis u jugoslávské policie z meziválečného období hovoří o 12. březnu 1892, říšskoněmecké okupační orgány měly jako datum narození 7. březen 1892. V poválečné Jugoslávii se jeho narozeniny slavily 25. května (tzv. ''Den mládeže''), což má patrně původ v omylu partyzánů, kteří jeho narozeniny v tento den poprvé slavili.</ref> – [[4. květen|4. května]] [[1980]], [[Lublaň]]) byl prezident [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|Socialistické federativní republiky Jugoslávie]], předseda [[Svaz komunistů Jugoslávie|Svazu komunistů Jugoslávie]], maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce [[Jugoslávští partyzáni|jugoslávského protinacistického odboje]] za [[druhá světová válka|druhé světové války]]. Po válce patřil mezi zakládající členy [[Kominforma|kominformy]], po roztržce se Sovětským svazem stál při zrodu [[Hnutí nezúčastněných zemí]], jehož hlavním představitelem byl až do své smrti.
Řádek 48 ⟶ 44:
== Raná léta (1892–1913) ==
[[Soubor:Tito_hiša1.JPG|vlevo|náhled|Titův rodný dům v Kumrovci]]
Josip Broz se narodil
Josip byl sedmým z patnácti dětí manželů Franja a Marie Brozových. Jeho otec, Franjo Broz, byl Chorvat, zatímco matka Marija (rozená Javeršeková) byla Slovinka. Podstatnou část svého dětství strávil s dědečkem z maminčiny strany v nedaleké slovinské [[
V roce
Koncem roku
== Armáda, válka, revoluce (1913–1920) ==
V květnu
O velikonoční neděli 4. dubna 1915 (22. 3. podle ruského kalendáře) byl těžce raněn kopím a dostal se do ruského zajetí. Celých 13 měsíců ležel v nemocnici ve Svijažsku, malém městě blízko [[Kazaň|Kazaně]]<ref name="Auty-32">{{Citace monografie
Řádek 75 ⟶ 71:
| strany = 32
| jazyk = angličtina
}}</ref>, dva a půl tisíce kilometrů za linií fronty. Byl na pokraji smrti, neboť kopí se dvěma hroty těsně minulo srdce, k tomu dostal těžký zápal plic a tyfus. Přežil, čas rekonvalescence strávil studiem [[ruština|ruštiny]] a čtením ruských klasiků, [[Lev Nikolajevič Tolstoj|Tolstého]], [[Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněva]], a dalších. Po uzdravení byl poslán o tisíc kilometrů dál na východ, do Kunguru, kde byl tábor německých, rakouských a maďarských válečných zajatců. Rusové Broze jmenovali velitelem tábora. Přesto pracoval, ač jako poddůstojník nebyl povinen, spolu s ostatními zajatci na opravě sibiřské železnice. Když v Petrohradě vypuklo Kerenského povstání a car abdikoval, morálka v ruské armádě klesla. Zhruba v té době se Broz mezi ruskými železničáři seznámil s [[Bolševici|bolševickými]] myšlenkami. Bez větších potíží unikl ze zajateckého tábora a jako černý pasažér se vlakem dostal do [[Petrohrad]]u, kde se rychle ocitl ve víru dění. 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací, které proti
Podařilo se mu uprchnout, ne zcela objasněným způsobem se dostal do
== Dělník, odborář (1920–1928) ==
Po návratu do svého rodiště se Broz opět potýkal s nezaměstnaností. Země stejně jako celá poválečná Evropa prožívala hospodářský úpadek. V zemi stoupala obliba sociální demokracie, ta se však rozpadla na dvě frakce. Jedna z nich vstoupila do Kominterny, začala si říkat Komunistická strana Jugoslávie. Broz do ní vstoupil a už na podzim 1920, tj. ihned po návratu, se v Záhřebu zapojil do agitace a distribuce předvolebních materiálů. Komunisté dosáhli v celém království skvělých výsledků jak v komunálních volbách, tak ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Stali se třetí nejsilnější stranou. [[Království Srbů, Chorvatů a Slovinců|Královský režim]] se ovšem z obav před vypuknutím podobného puče,
Počátkem roku [[1921]] přijal zaměstnání mimo obor (stárek ve mlýně) a rodina se na čtyři roky přestěhovala do obce Veliko Trojstvo u [[Bjelovar]]u<ref name="Auty-51">{{Citace monografie
Řádek 95 ⟶ 91:
| strany = 51
| jazyk = angličtina
}}</ref>. V březnu [[1923]] Broz a skupina jeho přátel z Velikého Trojstva navázali užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru, Broz se účastnil protistátních stranických schůzí a projevoval se jako výborný řečník. (Byl velmi populární, ale vyskytli se lidé, kteří ho měli za policejního agenta - provokatéra. Viz Riplay, s. 64.) Policie ho sledovala coby nebezpečného agitátora, přesto toto období jeho života patří ke klidnějším, i když se začalo kalit jeho rodinné štěstí. Jeho potomci měli smutný osud. První tři z pěti dětí zemřely ihned po porodu, čtvrté dítě, holčička Zlatica, zemřela ve dvou letech na záškrt, její smrt Broze těžce zasáhla. (Svému životopisci Dedijerovi řekl, že ji odnesl na hřbitov a zahrabal vlastníma rukama.) Přežilo jen páté dítě, syn Žarko
V létě roku [[1925]] zemřel jeho zaměstnavatel, podnik převzal zeť, který o Broze kvůli jeho politické angažovanosti už nestál. A tak se ve svých třiatřiceti letech Broz rozhodl stát "profesionálním revolucionářem". Přestěhoval se do [[Kraljevica|Kraljevice]], a nastoupil jako kovodělník v docích, které fungovaly už od počátku 18. století. V Brozově době je vlastnil maďarský koncern, v němž měli podíly britští a francouzští výrobci zbraní. I při své práci na opravách torpédoborců královského námořnictva se Broz čile věnoval zejména odborářským aktivitám. Byl zvolen zástupcem odborů. V této pozici setrval po dobu jednoho roku. V létě [[1926]] se
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 112 ⟶ 108:
}}</ref>
Odešel do [[Bělehrad]]u a v říjnu 1926 našel práci v továrně na výrobu kolejových vozidel v Palance ve městě [[Smederevo]]. Opět šlo o podnik s francouzsko-britskou účastí, opět byl zvolen zástupcem dělníků, avšak už v březnu [[1927]] dostal hodinovou výpověď. Ztratil šanci na jakékoli zaměstnání, a tak strana rozhodla povýšit ho do funkce tajemníka odborového svazu kovodělníků pro záhřebskou oblast. Vrátil se do Záhřebu, za pár týdnů byl zvolen tajemníkem svazu pro celé Chorvatsko, což mu skýtalo nárok na skromný, ale dostačující plat.<ref name="Auty-54" /> Policie ho stále sledovala, v červenci 1927 byl zatčen, spolu s několika druhy souzen v tajném procesu a odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně za členství v zakázané KSJ a za odborářské aktivity maskující prokomunistickou činnost. Po vypršení trestu Broz začal vystupovat pod jinými jmény a fyzicky se maskovat, většinou se vydával za dobře zaopatřeného technika ve strojírenském průmyslu, což obnášelo i nošení elegantních obleků, návštěvy drahých podniků, atp.
== Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928–1934) ==
[[Soubor:Josip Broz Tito in prison 1928.jpg|náhled|Tito jako politický vězeň v roce 1928]]
V roce 1928 se po zavraždění chorvatského politika [[Stjepan Radić|Stjepana Radiće]] prohloubila politická krize. Jugoslávská komunistická strana reagovala na atentát výzvami k masovým demonstracím. Byly distribuovány letáky,
Trest si odpykával v trestnicích v [[Lepoglava|Lepoglavě]] (leden
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 131 ⟶ 127:
| strany = 60
| jazyk = angličtina
}}</ref>, v [[Maribor]]u (červen
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 146 ⟶ 142:
}}</ref>
Komunisté byli v nelibosti dvora od začátku monarchie, v lednu 1929 však represe ještě zesílily. 6. ledna 1929 provedl král Alexandr puč a nastolil královskou diktaturu. (3. 10. 1929 byl název Království SHS změněn na Království Jugoslávie). Pod nátlakem absolutistického režimu byla komunistická strana, podobně jako
== Profesionální revolucionář (1934–1941) ==
16. března 1934 Broz opustil věznici v Ogulinu. Bylo mu nařízeno odebrat se do rodného Kumrovce, neopouštět ves
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 163 ⟶ 159:
| strany = 77
| jazyk = angličtina
}}</ref> V obci byl přijat velmi vřele, jediný, kdo proti němu v kázáních brojil a nazýval ho antikristem, byl místní kněz Marcel Novak (ani jednomu z nich to ale nebránilo hrát spolu po večerech
Byl zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro [[Chorvatsko]]. Strana, v předchozích letech zdecimovaná, se postupně vzchopila a kolem roku 1934 začala opět vzkvétat. Ústřední výbor KSJ
V [[Lublaň|Lublani]] se
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 182 ⟶ 178:
}}</ref>, který byl až do konce svého života Titovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem.{{Doplňte zdroj}}
V červenci a srpnu 1935 se v Moskvě konal VII. sjezd [[Kominterna|Kominterny]], na němž byl Broz delegáty prosazen za člena [[Politbyro|politbyra]]. Koncem roku 1936 se vrátil do [[Jugoslávie]], kde se mezitím odehrálo ohromné masové zatýkání komunistů. Mezi několika málo nezatčenými
V roce 1937 Broz připravoval půdu pro vznik [[Svaz komunistů Chorvatska|Komunistické strany Chorvatska]], jež byla založena poblíž [[Samobor]]u 1.–2. srpna 1937. Ze strany Kominterny šlo o úlitbu rostoucímu chorvatskému separatismu. V letech
Roku
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 218 ⟶ 214:
Německo-ruský pakt podepsaný mezi Molotovem a Ribbentropem v Moskvě způsobil na mezinárodní scéně šok, mnoho západoevropských komunistů vystoupilo ze strany. Tito se o paktu o neútočení mezi SSSR a Německem dozvěděl na palubě sovětské lodi Sibir, při cestě z francouzského Le Havru do Leningradu. Než přicestoval Tito počátkem září do Moskvy, vyhlásily Anglie s Francií Německu válku, Sověti dle paktu zůstali neutrální. V Moskvě na schůzi vůdců zahraničních stran Kominterny pronesl Tito prohlášení, které chtěl prosadit pro Jugoslávii. Vyzýval lid jednotné Jugoslávie, aby byl připraven čelit případnému útoku italských či německých fašistů proti své zemi. Zůstal naprosto osamocený, představitelé ostatních komunistických stran se stáhli, a v samotné Jugoslávii zorganizoval mladý komunista Alexandr Ranković a jeho přitel Đilas ilegální demonstraci na protest proti nehorázným cenám živobytí a proti snahám imperialistických vlád Anglie a Francie zatáhnout Jugoslávii do své války (konala se v prosinci 1938, Tito byl stále v Moskvě). Mezi komunisty propukly ostré názorové rozmíšky o povaze války, ale celá země byla zmítána hlubokými rozepřemi, v srpnu 1939 byla sestavena nová jugoslávská vláda, antibolševická a proněmecká. Chorvatsko získalo větší míru samostatnosti, policejní represálie proti komunistům tam brzy byly mnohem ostřejší než v Srbsku. V Lepoglavě byl zřízen koncentrační tábor pro komunistické živly.
Na V. celonárodní konferenci KSJ, která se v tajnosti konala v [[Záhřeb]]u, od
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 236 ⟶ 232:
[[Soubor:Josip Broz Tito Bihać 1942.jpg|vlevo|náhled|Tito v roce 1942]]
Dne 6. dubna 1941 vojska [[Nacistické Německo|Německa]], [[Itálie]] a [[Maďarsko|Maďarska]] zaútočila na Jugoslávii. Německá [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] bombardovala hlavní město Bělehrad spolu s ostatními městy. Po tomto napadení založil Tito v Záhřebu 10. dubna 1941 vojenské sdružení, které mělo čelit nátlaku proti státům [[Osa Berlín–Řím–Tokio|Osy]].{{Doplňte zdroj}} Dne 17. dubna, poté, co
Formování prvního poinvazního odboje komunistických partyzánů v Jugoslávii se datuje dnem [[28. duben|28. dubna]] [[1941]], a to ve slovinské Lublani.{{Doplňte zdroj}} Ostatní skupiny následovaly, až se nakonec Tito
Od dubna 1941 Tito a jeho komunističtí partyzáni čelili konkurenci, a to většinové srbské ''Jugoslávské armádě ve vlasti'', jejíž příslušníci byli známi spíše jako [[Četnici]]. Toto protikomunistické a zpočátku i protifašistické hnutí odporu bylo pod vedením generála [[Dragoljub Mihailović|Draži Mihailoviće]] a jeho příslušníci nebyli příliš organizováni.{{Doplňte zdroj}} Po dlouhou dobu byla vojska četníků podporována západními Spojenci. Avšak jugoslávskou královskou vládou v exilu a králem [[Petr II. Karađorđević|Petrem II. Karađorđevićem]] nebyli nikdy oficiálně uznáni za hnutí odporu.{{Doplňte zdroj}}
Řádek 244 ⟶ 240:
Tito původně nereagoval na vpád německých vojsk do Jugoslávie, neboť jako exponent sověty vedené [[Kominterna|Kominterny]] musel respektovat [[Pakt Ribbentrop-Molotov|pakt o neútočení]], podepsaný Molotovem a Ribbentropem v Moskvě.
Dne 22. června 1941 Německo zaútočilo na [[Sovětský svaz]]
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 257 ⟶ 253:
| strany = 171
| jazyk = angličtina
}}</ref> Jugoslávští komunisté proto
[[Jugoslávští partyzáni|Komunističtí partyzáni]] brzy začali s obsáhlým a úspěšným tažením a začali osvobozovat kousek po kousku jednotlivá území. Jejich aktivity vedly Němce k tvrdým odvetám proti civilistům. To vyústilo v masové vyvražďování (za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 Srbů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 Srbů) domácího obyvatelstva. Na základě těchto skutečností se Tito pokusil spojit síly s Mihailovićovými četniky.
Po porážce Užické republiky a rozchodu komunistů s četniky se partyzáni v čele s Titem stáhli do hor v [[Bosna a Hercegovina|Bosně]]. Tito byl v kontaktu s [[Kominterna|Kominternou]] a do [[Sovětský svaz|SSSR]] posílal přes [[Georgi Dimitrov|Dimitrova]] hlášení o tom, co se na balkánském válčišti odehrává. Často osobně žádal Rusy o vojenskou pomoc.<ref name="Auty-203">{{Citace monografie
Řádek 276 ⟶ 272:
}}</ref>
Na osvobozených územích partyzáni
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 291 ⟶ 287:
}}</ref> a podruhé v [[Jajce|Jajci]] 29. listopadu 1943. Na obou schůzích bylo projednáváno budoucí uspořádání země v duchu demokratické federace. V Jajci byl Tito jmenován předsedou [[NOVJ]]. 4. prosince 1943, když většina země byla stále ještě okupována zeměmi Osy, již Tito jmenoval dočasnou vládu demokratické Jugoslávie. To přitáhlo pozornost Moskvy a ta následně začala s Titem a partyzány mnohem více spolupracovat.
[[Soubor:Tito-Churchill.jpg|náhled|Josip Broz Tito a [[Winston Churchill]] v roce 1944 v [[Neapol]]i]]
Poté, co Titovi komunističtí partyzáni čelili stále
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 306 ⟶ 302:
}}</ref> Jakožto vůdce komunistického odboje se stal Tito hlavním terčem vojsk Osy. Němcům se třikrát skoro podařilo Tita zatknout: na jaře 1943 během ofenzívy s krycím názvem [[operace Weiss|operace "Weiss"]], následně v červnu během ofenzívy s krycím názvem ([[Bitva o Sutjesku|operace "Schwartz"]]) a dále pak 25. května 1944, kdy se mu tak tak podařilo uniknout německému vojsku v operaci Rosselsprung ([[Operace Rösselsprung (1944)]]) v [[Drvar]]u.
Partyzány podpořila spojenecká vojska, v čele s brigadýrem [[Fitzroy Maclean|Fitzroyem Macleanem]], který ve spojeneckých misích sehrával důležitou roli. V roce 1944 bylo založeno [[balkánské vojenské letectvo]]. Tito udržoval se všemi britskými představiteli, se kterými se setkal, velmi dobré vztahy.<ref name="Auty-223">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 321 ⟶ 317:
}}</ref>
Dne [[5. duben|5. dubna]] [[1945]] Tito podepsal se Sovětským svazem dohodu, umožňující dočasný vstup sovětských osvobozujících vojsk na území Jugoslávie. Partyzáni, posíleni vojsky Rudé armády, vyhráli osvobozeneckou válku v roce 1945. Po ukončení bojů byla všechna cizí vojska z Jugoslávie stažena. Rudá armáda se stáhla na podzim
== Poválečná Jugoslávie (1945–1953) ==
Řádek 356 ⟶ 352:
V listopadu 1945 Tito dal vzniknout novému silnému vojenskému sdružení, jugoslávské lidové armádě ([[Jugoslávská lidová armáda|Jugoslovenska narodna armija]], nebo také ''JNA''). Po určitou dobu byla tato armáda pátou nejsilnější armádou v Evropě. Tito také inicioval vznik [[tajná policie|tajné policie]] (Uprava državne bezbednosti/sigurnosti/varnosti, nebo také [[UDBA]]). Obě organizace, UDBA a bezpečnostní agentura [[OZNA]] (Organ Zaštite Naroda Armije) byly pověřeny, kromě jiného, aby vyhledávaly a odsuzovaly nacistické kolaboranty. Následovalo období masakrů.
Dne 29. listopadu 1945 byla vyhlášena republika a komunisté tak definitivně
Komunistická strana Jugoslávie vyhrála [[Volby do Ústavodárné skupštiny (1945)|první poválečné volby]] (i když se jednalo o kontroverzní formu hlasování, kdy na hlasovacích lístcích
V říjnu roku 1946 Vatikán exkomunikoval Tita a jugoslávskou vládu za odsouzení katolického arcibiskupa [[Aloysius Stepinac|Stepinace]] na 16 let vězení. Trest byl posléze snížen, neboť se na celou kauzu byla upřena mezinárodní pozornost, což by mohlo zvýšit sympatie k [[Římskokatolická církev|Římskokatolické církvi]].
Řádek 388 ⟶ 384:
| strany = 251
| jazyk = angličtina
}}</ref> Osobní invektivy vzbudily značný zájem také v zahraničí. KSJ byla vypovězena z [[Kominforma|Kominformy]] dne
Po této roztržce bylo nezbytné novou politickou linii upevnit i mezi samotnými jugoslávskými komunisty. Tito naléhal na své bývalé spolubojovníky a straníky, aby stáli za ním. Ti, kteří chtěli být i nadále loajální Stalinovi byli z veřeného života odstraněni, uvezněni, mnohdy v pracovních táborech. Hlavním manifestem Titovy nové politické orientace se stal [[5. kongres KPJ]], který se konal v červnu
| příjmení = Kulić
| jméno = Teodor
Řádek 405 ⟶ 401:
}}</ref>
Dne 26. června 1950 schválilo Národní shromáždění rozhodující zákon, napsaný [[Milovan Djilas|Milovanem Djilasem]] a Titem{{Doplňte zdroj}}, o tzv. [[Samospráva pracujících|samosprávě]]: - typ nezávislého socialismu, který experimentoval s myšlenkou rozdělení zisku mezi zaměstnance ve státem řízených podnicích.<ref name="Auty-278">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 418 ⟶ 414:
| strany = 278
| jazyk = angličtina
}}</ref> Podnikům se dala větší svoboda v rozhodování o vlastních penězích a role plánování byla tak v národním hospodářství oslabena. Přestože pokračující liberalizační tendence umožnily poměrně rozsáhlou kritiku strany a systému, Tito osobně
== Tito jako státník (1953–1974) ==
Řádek 481 ⟶ 477:
}}</ref> Tento krok upevnil jugoslávskou diplomatickou pozici, která se snažila oficiálně vymezit vůči jak východním, tak i západním zemím a zároveň umožnila zemi získat potřebné suroviny pro domácí hospodářství a také nová odbytiště.
Jugoslávie se
V roce
| příjmení = Bilandžić
| jméno = Dušan
Řádek 511 ⟶ 507:
| strany = 208
| jazyk = srbština
}}</ref> Ačkoliv [[Alexander Dubček|Dubček]] zachoval věrnost [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvě]], z
Tito se domníval, že Dubček má dostatečně silnou armádu, a komunistickou stranu, aby se mohl ubránit sám.{{Doplňte zdroj}} Tato odpověď u přítomných sovětských novinářů vzbudila vlnu nevole a vedla k výtkám typu „podobné projevy se také dají pozorovat u vás, také k vám proniká kapitalismus. Máte obrovské dluhy na západě, a velkou nezaměstnanost, z čehož nás srdce bolí“. Tito však výtky na adresu jugoslávského liberalismu rozhodně odmítl a odrazoval Sověty od vměšování se do vnitřních záležitostí [[Československo|Československa]]. Nakonec bylo rozhodnuto, že se spor pokusí vyřešit klidnou cestou, a sám se zavázal, že vládě v Praze doporučí, aby své úsilí o obnovu nepřeháněla. Přes tento slib, liberálové, kteří měli v Jugoslávii většinu, začali otevřeně podporovat Dubčekovu politiku, neboť ji považovali za logický důsledek, nebo spíše stvrzení toho, čeho již sami dosáhli.{{Doplňte zdroj}} Ba co víc, Praha je povzbudila k tomu, aby se sami začali reformami zabývat. Tvrdili, že Jugoslávie vždycky stála v čele snah o demokratizaci socialismu, proto by ani v tomto okamžiku neměla být pozadu. [[Edvard Kardelj]] tak již počátkem roku vyzval k vytvoření nového, demokratičtějšího zřízení ve Slovinsku.{{Doplňte zdroj}}
Řádek 536 ⟶ 532:
V roce 1971 byl Tito znovu zvolen prezidentem Jugoslávie, již po šesté.{{Doplňte zdroj}}
Dne [[16. květen|16. května]] [[1974]]
Na konci 60. let byl z politického života [[Brionské plénum|odstraněn]] [[Aleksandar Ranković]]. To oslabilo bezpečnostní složky státu, především tajnou policii a iniciovalo skutečnou liberalizaci poměrů v zemi. Byla tak otevřena celá řada otázek, které byly doposud tabu<ref name="Kulić-209">{{Citace monografie
Řádek 568 ⟶ 564:
| strany = 207
| jazyk = srbština
}}</ref> Josip Broz Tito uplatnil vůči představitelům tohoto hnutí
| příjmení = Bilandžić
| jméno = Dušan
Řádek 621 ⟶ 617:
}}</ref>
V lednu [[1980]] byl Tito hospitalizován. Zdravotní péči mu poskytlo klinické centrum v [[Lublaň|Lublani]]. Jeho levá noha byla amputována krátce poté. Zemřel dne [[4. květen|4. května]] [[1980]], tři dny před svými 88. narozeninami. Okamžik úmrtí se stal pro jugoslávský režim určitým symbolem; následně byl vyhlášen třídenní státní smutek a každoročně držela celá země
Na Titův pohřeb přijelo rekordní množství politiků a zúčastnilo se mnoho státních delegací. Podle počtu zúčastněných byl tehdy tento pohřeb označován za doposud největší v historii.
Řádek 634 ⟶ 630:
Okolo jugoslávského vůdce začal vznikat, či byl systematicky budován, rozsáhlý [[kult osobnosti]], a to již po druhém zasedání [[Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie|AVNOJe]]. Po osvobození země dosáhl ohromných rozměrů; zprvu se podobal kultu typickému pro východoevropské státy, po odklonu Jugoslávie od [[Sovětský svaz|SSSR]] a [[Východní blok|Východního bloku]] se však změnil; důraz byl kladen spíše na lidskou stránku maršála, skutečnost, že se neřídí dogmatickými poučkami a hledá nová řešení pro svoji zemi.{{Doplňte zdroj}} Pod jeho jménem se konala celá řada akci; Den mládeže se konal v den jeho narozenin a Štafeta mládeže se dříve jmenovala Titovou štafetou.
Po Titovi bylo pojmenováno i několik měst – mezi lety
| příjmení = Perica
| jméno = Vjekoslav
Řádek 662 ⟶ 658:
}}</ref> a na rozdíl od politiků, kteří jej ve funkci hlavy státu vystřídali, měl Josip Broz skutečně vysokou autoritu mezi obyvateli Jugoslávie.{{Doplňte zdroj}} Také ve volné krajině byly například na skalách k vidění velké nápisy TITO.<ref>http://www.turistika.cz/vylety/za-nemymi-svedky-titova-rezimu</ref>
Jugoslávská média i tisk uveřejňovaly v den významných výročí existence státu, bojů v druhé světové válce, či během významných dnů komunistického hnutí články oslavující a vyzdvihující akty Tita jako partyzánského vůdce; nešetřilo se však ale ani s chválou poválečné obnovy země, stejně jako účasti Jugoslávie v [[Hnutí nezúčastněných zemí]]. Během let
Pohled na osobnost Josipa Broze Tita se v jednotlivých jugoslávských republikách liší; v Slovinsku, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku je velmi pozitivní.{{Doplňte zdroj}} V anketě [[Největší Chorvat]], kterou po vzoru [[BBC]] ([[100 největších Britů]]) uspořádal týdeník Nacional roku
== Návštěvy v Československu po roce 1945 ==
Řádek 737 ⟶ 733:
* DIZDAREVIĆ Raif, Od smrti Tita do smrti Jugoslávie, Jan Vašut, Praha, 2002, 351 stran, ISBN 80-7236-171-6
* MUCHA Jiří, Oheň proti ohni, Eminent, Praha, 2015, 480 stran, ISBN 80-7281-032-4
* PELIKÁN Jan, Jugoslávie a pražské jaro, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2008, 377 stran, ISBN 978-80-7308-220-8 (Univerzita Karlova v Praze), ISBN 978-80-903589-4-2 (TOGGA)
* {{Citace periodika
| příjmení = Pelikán
|