Josip Broz Tito: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
redakce, překlepy, drobnosti
Řádek 8:
| nástupce = [[Lazar Koliševski]] (jako předseda [[Předsednictvo SFRJ|Předsednictva SFRJ]])
| úřad2 = Předseda vlády [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|Jugoslávie]]
| od2 = [[1945]]
| do2 = [[1945]]
| předchůdce2 = [[Ivan Šubašić]] (předseda exilové vlády)
| nástupce2 = v letech 1945 až 1953 funkce neexistovala
Řádek 23:
| nástupce4 = [[Ivan Gošnjak]]
| úřad5 = Generální tajemník [[Hnutí nezúčastněných zemí]]
| od5 = [[1. září]] [[1961]]
| do5 = [[10. říjen|10. října]] [[1964]]
| předchůdce5 = vznik funkce
| nástupce5 = [[Gamál Násir]]
Řádek 36:
| sloužil = [[Soubor:War flag of Austria-Hungary (1918).svg|16px|Rakousko-uherská armáda]] [[Rakousko-uherská armáda]]<br />[[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[Jugoslávská lidová armáda]]
| složka =
| doba_služby = [[Soubor:War flag of Austria-Hungary (1918).svg|16px|Rakousko-uherská armáda]] [[1913]]–[[1915]]1913–1915<br />[[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[1941]]–[[1980]]1941–1980
| hodnost = [[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[maršál]]
| jednotkapřezdívka = Tito
| velel =
| bitvy =
| vyznamenání =
| přezdívka =
}}
'''Josip Broz Tito''' ([[cyrilice|cyrilicí]]: '''Јосип Броз Тито'''; vlastním jménem '''Josip Broz'''; [[7. květen|7. května]] [[1892]], [[Kumrovec]]<ref group="P">Datum 7. května 1892 bylo uvedeno v&nbsp;církevní matrice, v&nbsp;materiálech rakousko-uherské armády, do níž musel narukovat před první světovou válkou, je uvedeno datum 5. března 1892, spis u&nbsp;jugoslávské policie z&nbsp;meziválečného období hovoří o&nbsp;12. březnu 1892, říšskoněmecké okupační orgány měly jako datum narození 7. březen 1892. V&nbsp;poválečné Jugoslávii se jeho narozeniny slavily 25. května (tzv. ''Den mládeže''), což má patrně původ v&nbsp;omylu partyzánů, kteří jeho narozeniny v&nbsp;tento den poprvé slavili.</ref> – [[4. květen|4. května]] [[1980]], [[Lublaň]]) byl prezident [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|Socialistické federativní republiky Jugoslávie]], předseda [[Svaz komunistů Jugoslávie|Svazu komunistů Jugoslávie]], maršál Jugoslávie a vrchní velitel ozbrojených sil SFRJ a vůdce [[Jugoslávští partyzáni|jugoslávského protinacistického odboje]] za [[druhá světová válka|druhé světové války]]. Po válce patřil mezi zakládající členy [[Kominforma|kominformy]], po roztržce se Sovětským svazem stál při zrodu [[Hnutí nezúčastněných zemí]], jehož hlavním představitelem byl až do své smrti.
Řádek 48 ⟶ 44:
== Raná léta (1892–1913) ==
[[Soubor:Tito_hiša1.JPG|vlevo|náhled|Titův rodný dům v Kumrovci]]
Josip Broz se narodil [[7. květen|7. května]] [[1892]] v chorvatském [[Kumrovec|Kumrovci]] (nyní Chorvatsko, na hranici se Slovinskem), náležejícím v té době [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uhersku]], v kraji zvaném Zagorje (překlad: Záhoří). VDatum různých dokumentech je TitovoTitova narození uváděnose v různých datechdokumentech uvádí různě. V jednom z takových dokumentů z dobdoby, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě, je uvedenose jakouvádí datum narození 25. května 1892. Již za druhé světové války bylo toto datum označeno jako významný den Titových narozenin. Dokonce [[Adolf Hitler|Hitler]] na tento den v roce 1944 přikázal zaútočit na [[Drvar]]. Po válce byl kromě státní oslavy narozenin Josipa Broze tento den označen jako svátek „Den mládí“.
 
Josip byl sedmým z patnácti dětí manželů Franja a Marie Brozových. Jeho otec, Franjo Broz, byl Chorvat, zatímco matka Marija (rozená Javeršeková) byla Slovinka. Podstatnou část svého dětství strávil s dědečkem z maminčiny strany v nedaleké slovinské [[PodsredPodsreda|Podsredě]]ě, poté v roce [[1901]] začal chodit do základní školy v Kumrovci, a tuto čtyřletku ukončil v roce 1905. Následující dva roky pracoval jako rolník u strýce v Podsredě.
 
V roce [[1907]] se z venkovského prostředí stěhujepřestěhoval do Sisaku,vzdálenějšího se[[Sisak]]u záměrem,a žechtěl se vyučíučit číšníkem. Brzy se však svéhotohoto záměru vzdávávzdal a v letech [[1907]]–[[1910]]1907–1910 se vyučívyučil zámečníkem. Během roku [[1910]] jsouse v [[Sisak]]uSisaku nelegálně zakládányzakládaly odbory. BrozKdyž dokončujese Broz učňovstvívyučil, stávástal se zámečnickým pomocníkem. OdcházíOdešel do [[Záhřeb]]u, kde se nabyl dva měsíce nechává zaměstnatzaměstnán v zámečnické dílně u Haramine v Iliči. Brzy nato se Tito zapíšezapsal do svazu dělníků pracujících v hutnictví, a tím se také stávástal členem Sociálně demokratické strany [[Chorvatsko|Chorvatska]] a [[Slavonie]].
 
Měl velké problémy získat práci, odjíždía tak odjel do [[Lublaň|Lublaně]], a [[Terst]]u, aby se posléze znovuse vrátil do [[Záhřeb]]u. NásledujeNásledoval téměř roční zaměstnanecký poměr v hutích v Kamniku ve Slovinsku. Poté se skupinou spolupracovníků z Kamniku odjíždíodjel za lépe placenou prací do oceláren Kolben a Daněk v Jincích-[[Čenkov]]ě. Na místě se Jihoslované dozvídajídozvěděli, že mají posloužit jako stávkokazi[[stávkokaz]]i. Tuto roli odmítnouodmítli, podpořípodpořili české zaměstnance a v podniku začnouzačali pracovat až poté, co vedení podniku přistoupípřistoupilo na požadavky českých odborů. O tomto období panuje množství zkazek, podle některých se tehdy oženil s Češkou, s níž se v Čenkově seznámil v roce 1912. (Jasper Ridley, Tito, s.38). Další kratičkou zastávkou v pracovní kariéře byla [[Plzeň]] a [[Škoda (podnik)|Škodovy]] závody, pokračujepokračoval do [[Německo|Německa]] ([[Mnichov]] a [[Mannheim]]), kde pracujepracoval pro automobilku Daimler a Benz.
Koncem roku přijíždípřijel ke svému staršímu bratrovi Martinovi (nar. 1884) , který bydlíbydlel v rodinném domku poblíž [[Vídeň|Vídně]], a měl stálé zaměstnání u železnice. U svého staršíhostohoto bratra Martina (nar. [[1884]]) a jeho ženy strávístrávil Josip několik měsíců, najdenašel si zaměstnání jako mistr kovodělné výroby opět u Daimlera - Benze, dojíždía dojížděl vlakem do [[Wiener NeustadtuNeustadt]]u (cca 60 km). O víkendech jezdíjezdil do Vídně, kde se mu velmi líbílíbilo. JeByl společensky aktivní, navštěvujenavštěvoval kurzy tance, šermu, zdokonalujezdokonaloval se v němčině. V oné době se měl i údajně podruhé oženit (Ridley, s. 40).
 
== Armáda, válka, revoluce (1913–1920) ==
V květnu [[1913]] dosáhl Josip jedenadvaceti let a byl povolán k povinné dvouleté službě do [[Rakousko-uherská armáda|rakousko-uherské armády]]. Povolávací rozkaz obdržel v Kumrovci, nastoupit měl v Záhřebu[[Záhřeb]]u. Po počátečních značných obtížích se v armádě osvědčil, během šesti měsíců byl povýšen (Vánoce 1913) do hodnosti seržanta a stal se nejmladším seržantem celé rakousko-uherské armády. V květnu roku [[1914]] v [[Budapešť|Budapešti]] získal stříbrnou medaili na prvenstvísoutěži rakousko-uherské armády v [[Sportovní šerm|šermu]]. Byl také vynikajícím lyžařem.
 
PoKdyž propuknutívypukla válkyválka proti [[Srbsko|Srbsku]] bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku [[1914]]. V lednu [[1915]] jebyl jeho pluk převelen do [[Karpaty|Karpat]] na bojbojovat proti [[Rusové|Rusům]]. (Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl zajat. Později, při návštěvě Vídně v roce [[1967]], odmítl Tito dodatečné udělení medaile.)
 
O velikonoční neděli 4. dubna 1915 (22. 3. podle ruského kalendáře) byl těžce raněn kopím a dostal se do ruského zajetí. Celých 13 měsíců ležel v nemocnici ve Svijažsku, malém městě blízko [[Kazaň|Kazaně]]<ref name="Auty-32">{{Citace monografie
Řádek 75 ⟶ 71:
| strany = 32
| jazyk = angličtina
}}</ref>, dva a půl tisíce kilometrů za linií fronty. Byl na pokraji smrti, neboť kopí se dvěma hroty těsně minulo srdce, k tomu dostal těžký zápal plic a tyfus. Přežil, čas rekonvalescence strávil studiem [[ruština|ruštiny]] a čtením ruských klasiků, [[Lev Nikolajevič Tolstoj|Tolstého]], [[Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněva]], a dalších. Po uzdravení byl poslán o tisíc kilometrů dál na východ, do Kunguru, kde byl tábor německých, rakouských a maďarských válečných zajatců. Rusové Broze jmenovali velitelem tábora. Přesto pracoval, ač jako poddůstojník nebyl povinen, spolu s ostatními zajatci na opravě sibiřské železnice. Když v Petrohradě vypuklo Kerenského povstání a car abdikoval, morálka v ruské armádě klesla. Zhruba v té době se Broz mezi ruskými železničáři seznámil s [[Bolševici|bolševickými]] myšlenkami. Bez větších potíží unikl ze zajateckého tábora a jako černý pasažér se vlakem dostal do [[Petrohrad]]u, kde se rychle ocitl ve víru dění. 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací, které proti dočasné menševicképrozatímní vládě zorganizovali bolševici. Bolševici byli poraženi, Broz se pokusil uprchnout do [[Finsko|Finska]], ale byl dopaden a tři týdny vězněn v [[petrohrad]]ské [[Petropavlovská pevnost|petropavlovské pevnosti]], poté nastoupil s vojenskou eskortou do vlaku, a měl být dopraven opět do tábora v Kunguru.
 
Podařilo se mu uprchnout, ne zcela objasněným způsobem se dostal do Omsku[[Omsk]]u, kde se ihned přidal k bolševikům a vstoupil do rudých gard. Strávil zde tři roky, ovšem víceméně stranou největších řeží. V listopadu 1917 v Petrohradu zvítězili bolševici v čele s Leninem ("Velká říjnová socialistická revoluce".) Rudí dostali za úkol vyčistit Omsk a okolí jak od bílých, tak od československých legionářů. Došlo k tvrdým střetům. Když byl v červenci 1918 Omsk obsazen Štefánikovými legionáři, Broz se skryl v domě mladičké krásky Pelageji Belousové (zvané Polka). Poté se ukrýval na venkově, v kyrgyzské komunitě pracoval na opravě vodního mlýna. V listopadu 1919 se vracívrátil do Omska, vyhledávyhledal Pelageju a podle pravoslavné tradice se všemi starobylými rituály se s ní oženíoženil. (JeBylo mu sedmadvacet, Pelageji necelých šestnáct. Ve stejné době údajně vstoupil do komunistické strany, zdroje se však různí – jiná verze tvrdí, že se komunistou stal až po návratu do Záhřebu, viz níže.) Na jaře [[1920]] se vydávávydal se svou těhotnou manželkou na dlouhou a strastiplnou cestu do své původní vlasti, přes Petrohrad, Štětín, Německo a Rakousko. Až v září 1920 dorazídorazil domů – do Jugoslávie, která po první světové válce (po rozpadu Rakouska-Uherska) vznikla jako jeden z nových států. Oficiálně se jmenovala [[Království Srbů, Chorvatů a Slovinců]] (zkracováno Království SHS, 1918–1929).
 
== Dělník, odborář (1920–1928) ==
Po návratu do svého rodiště se Broz opět potýkal s nezaměstnaností. Země stejně jako celá poválečná Evropa prožívala hospodářský úpadek. V zemi stoupala obliba sociální demokracie, ta se však rozpadla na dvě frakce. Jedna z nich vstoupila do Kominterny, začala si říkat Komunistická strana Jugoslávie. Broz do ní vstoupil a už na podzim 1920, tj. ihned po návratu, se v Záhřebu zapojil do agitace a distribuce předvolebních materiálů. Komunisté dosáhli v celém království skvělých výsledků jak v komunálních volbách, tak ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Stali se třetí nejsilnější stranou. [[Království Srbů, Chorvatů a Slovinců|Královský režim]] se ovšem z obav před vypuknutím podobného puče, kek kterémujakému došlo v [[Rusko|Rusku]], rozhodl komunistickou stranu zakázat. 31. prosince [[1920]] se v Záhřebu na výraz odporu proti tomuto rozhodnutí konaly rozsáhlé stávky a demonstrace., Demonstracekteré byly tvrdě potlačeny. V srpnu [[1921]] byly mandáty všech komunistických poslanců úplně zrušeny. Komunistická propaganda byla pod trestem smrti zakázána. Broz přešel do ilegality.
 
Počátkem roku [[1921]] přijal zaměstnání mimo obor (stárek ve mlýně) a rodina se na čtyři roky přestěhovala do obce Veliko Trojstvo u [[Bjelovar]]u<ref name="Auty-51">{{Citace monografie
Řádek 95 ⟶ 91:
| strany = 51
| jazyk = angličtina
}}</ref>. V březnu [[1923]] Broz a skupina jeho přátel z Velikého Trojstva navázali užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru, Broz se účastnil protistátních stranických schůzí a projevoval se jako výborný řečník. (Byl velmi populární, ale vyskytli se lidé, kteří ho měli za policejního agenta - provokatéra. Viz Riplay, s. 64.) Policie ho sledovala coby nebezpečného agitátora, přesto toto období jeho života patří ke klidnějším, i když se začalo kalit jeho rodinné štěstí. Jeho potomci měli smutný osud. První tři z pěti dětí zemřely ihned po porodu, čtvrté dítě, holčička Zlatica, zemřela ve dvou letech na záškrt, její smrt Broze těžce zasáhla. (Svému životopisci Dedijerovi řekl, že ji odnesl na hřbitov a zahrabal vlastníma rukama.) Přežilo jen páté dítě, syn Žarko., Zůstávákterý zůstal jediným Titovým potomkem.
 
V létě roku [[1925]] zemřel jeho zaměstnavatel, podnik převzal zeť, který o Broze kvůli jeho politické angažovanosti už nestál. A tak se ve svých třiatřiceti letech Broz rozhodl stát "profesionálním revolucionářem". Přestěhoval se do [[Kraljevica|Kraljevice]], a nastoupil jako kovodělník v docích, které fungovaly už od počátku 18. století. V Brozově době je vlastnil maďarský koncern, v němž měli podíly britští a francouzští výrobci zbraní. I při své práci na opravách torpédoborců královského námořnictva se Broz čile věnoval zejména odborářským aktivitám. Byl zvolen zástupcem odborů. V této pozici setrval po dobu jednoho roku. V létě [[1926]] se Broz stal vůdcem stávky v docích, a 2. září dostal výpověď ze zaměstnání. Jako oficiální důvod výpovědi uvedl zaměstnavatel nadbytečnost.<ref name="Auty-54">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 112 ⟶ 108:
}}</ref>
 
Odešel do [[Bělehrad]]u a v říjnu 1926 našel práci v továrně na výrobu kolejových vozidel v Palance ve městě [[Smederevo]]. Opět šlo o podnik s francouzsko-britskou účastí, opět byl zvolen zástupcem dělníků, avšak už v březnu [[1927]] dostal hodinovou výpověď. Ztratil šanci na jakékoli zaměstnání, a tak strana rozhodla povýšit ho do funkce tajemníka odborového svazu kovodělníků pro záhřebskou oblast. Vrátil se do Záhřebu, za pár týdnů byl zvolen tajemníkem svazu pro celé Chorvatsko, což mu skýtalo nárok na skromný, ale dostačující plat.<ref name="Auty-54" /> Policie ho stále sledovala, v červenci 1927 byl zatčen, spolu s několika druhy souzen v tajném procesu a odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně za členství v zakázané KSJ a za odborářské aktivity maskující prokomunistickou činnost. Po vypršení trestu Broz začal vystupovat pod jinými jmény a fyzicky se maskovat, většinou se vydával za dobře zaopatřeného technika ve strojírenském průmyslu, což obnášelo i nošení elegantních obleků, návštěvy drahých podniků, atp.
 
== Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928–1934) ==
[[Soubor:Josip Broz Tito in prison 1928.jpg|náhled|Tito jako politický vězeň v roce 1928]]
V roce 1928 se po zavraždění chorvatského politika [[Stjepan Radić|Stjepana Radiće]] prohloubila politická krize. Jugoslávská komunistická strana reagovala na atentát výzvami k masovým demonstracím. Byly distribuovány letáky, které byly podepsánypodepsané samotným Josipem Brozem. Broz se pohyboval v ilegalitě, především v Záhřebu, z módních kaváren velmi úspěšně řídil komunistické akce. Byl hledanou osobou, ale zázračně se mu dařilo unikat. Nepřespával víc než dvě tři noci na jednom místě, ale nakonec byl před vchodem do jednoho z tajných bytů zatčen: [[4. srpen|4. srpna]] [[1928]]. Stalo se tak na základě udání člověka, s nímž se měl v bytě setkat. V bytě bylo údajně nalezeno několik bomb (Broz to interpretoval jako policejní provokaci), soudnímu procesu, který se konal od 6. do 16. listopadu 1928, se proto říká “bombový proces”. Tři měsíce byl Broz držen ve vazbě a 16. 11. 1928 byl odsouzen na pět let nepodmíněně.
 
Trest si odpykával v trestnicích v [[Lepoglava|Lepoglavě]] (leden [[1929]]–červen [[– červen 1931]])<ref name="Auty-69">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 131 ⟶ 127:
| strany = 60
| jazyk = angličtina
}}</ref>, v [[Maribor]]u (červen [[1931]]–listopad [[– listopad 1933]])<ref name="Auty-69"/> a posléze v [[Ogulin]]u. Brozovi byla vV trestnici přidělenazastával pozicefunkci mistra v elektrocentrále. Dařilo se mu navázat kontakt s komunisty v Záhřebu. PomocníkemJako pomocník v elektrocentrále mu byl přidělen [[Moša Pijade]], s kterým organizoval stranickou skupinu. Svůj čas ve vězení v Mariboru strávil Broz studiem a spoluprací s dalšími komunisty.<ref name="Auty-70">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 146 ⟶ 142:
}}</ref>
 
Komunisté byli v nelibosti dvora od začátku monarchie, v lednu 1929 však represe ještě zesílily. 6. ledna 1929 provedl král Alexandr puč a nastolil královskou diktaturu. (3. 10. 1929 byl název Království SHS změněn na Království Jugoslávie). Pod nátlakem absolutistického režimu byla komunistická strana, podobně jako mnohéněkteré další partajestrany v tehdejším státě, téměř zničena. Být komunistou bylo v této době velmi nebezpečné. Členská základna, dosahující kdysi desetitisíců, se zredukovala na zhruba tisíc členů. Řada komunistických vůdců uprchla do zahraničí. [[Velká hospodářská krize]] velmi zhoršila celkové životní podmínky obyvatel Království Jugoslávie. Přispělo to k polarizaci názorů v křehce fungující jugoslávské společnosti a v dalších letech to komunistům pomohlo k vzestupu.
 
== Profesionální revolucionář (1934–1941) ==
 
16. března 1934 Broz opustil věznici v Ogulinu. Bylo mu nařízeno odebrat se do rodného Kumrovce, neopouštět ves, a každý den se hlásit na policejní stanici.<ref name="Auty-77">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 163 ⟶ 159:
| strany = 77
| jazyk = angličtina
}}</ref> V obci byl přijat velmi vřele, jediný, kdo proti němu v kázáních brojil a nazýval ho antikristem, byl místní kněz Marcel Novak (ani jednomu z nich to ale nebránilo hrát spolu po večerech pokrpoker). V [[Domácí vězení|domácím vězení]] nezůstal Broz dlouho. S falešnými dokumenty a změněnou identitou se vrátil k politické práci „profesionálního revolucionáře“. Působil hlavně v Záhřebu, ve stranických kruzích používal již v té době jméno ''Tito'' (jak sám tvrdil, je to často se vyskytující přezdívka u mužů v okolí Kumrovce v [[Chorvatské Záhoří|chorvatském Záhoří]] a nemá žádný význam – Jasper Ridley, Tito, s. 94).{{Doplňte zdroj}} Později, při práci v [[kominterna|Kominterně]], byl znám jako ''Walter''.
 
Byl zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro [[Chorvatsko]]. Strana, v předchozích letech zdecimovaná, se postupně vzchopila a kolem roku 1934 začala opět vzkvétat. Ústřední výbor KSJ se od roku 1929 nacházelsídlil ve Vídni, kam se Broz v červenci 1934 vydal. Zde byl také ustanoven za člena politbyra Ústředního výboru komunistické strany.
 
V [[Lublaň|Lublani]] se [[25. prosinec|25. prosince]] [[1934]] konala IV. stranická konference pro celou [[Jugoslávie|Jugoslávii]]. I když se ji účastnilo jen 11 delegátů, byl zvolen nový Ústřední výbor, ve kterém delegáti prosadili právě Broze. V lednu 1935 odjel Tito do [[Moskva|Moskvy]]. Tam se stal členem balkánského sekretariátu [[kominterna|Kominterny]] (BSK) a referentem pro Jugoslávii. Zde se také seznámil s [[Edvard Kardelj|Edvardem Kardeljem]]<ref name="Auty-88">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 182 ⟶ 178:
}}</ref>, který byl až do konce svého života Titovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem.{{Doplňte zdroj}}
 
V červenci a srpnu 1935 se v Moskvě konal VII. sjezd [[Kominterna|Kominterny]], na němž byl Broz delegáty prosazen za člena [[Politbyro|politbyra]]. Koncem roku 1936 se vrátil do [[Jugoslávie]], kde se mezitím odehrálo ohromné masové zatýkání komunistů. Mezi několika málo nezatčenými jebyl i [[Milovan Djilas]], jeden z blízkých Titových spolupracovníků (pozdější jugoslávský disident a odpůrce Titova režimu). V [[Bělehrad]]ě zůstali na svobodě také [[Aleksandar Ranković]] a [[Ivo Lola Ribar]], který se brzy seznámíseznámil s Brozem.
 
V roce 1937 Broz připravoval půdu pro vznik [[Svaz komunistů Chorvatska|Komunistické strany Chorvatska]], jež byla založena poblíž [[Samobor]]u 1.–2. srpna 1937. Ze strany Kominterny šlo o úlitbu rostoucímu chorvatskému separatismu. V letech [[1936]]–[[1940]]1936–1940 Tito často cestoval do [[Moskva|Moskvy]], [[Vídeň|Vídně]] a [[Paříž]]e. V tomto období se stávástával stále více známým pod přezdívkou Tito, a v kruhu nejbližších spolupracovníků, většinou o 15–20 let mladších, se mu říkáříkalo „Stari“. Během roku 1937 Broz několikrát navštívil [[Paříž]], kde se podílel na přemisťování dobrovolníků do [[Španělsko|Španělska]].
 
Roku [[1937]] byl generální tajemník KSJ [[Milan Gorkić]] pozván do Moskvy. Hned po příjezdu byl zatčen a po měsících vyslýchání zastřelen NKVD. Titovi se podařilo Stalinovy čistky, během nichž NKVD zatklo, popravilo či odklidilo kolem stovky jugoslávských komunistů, přežít, i když i on se v roce 1938 musel očišťovat z nařčení z trockismu. (Jaspers, s.116–118. Údajně mu pomohlo přátelství s Dimitrovem a Pieckem, a také napětí v době sudetské krize. Jeho první a druhá žena však byly vězněny.) Podle oficiální jugoslávské historiografie v dobách [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|SFRJ]] následně Tito převzal odpovědnost za vedení KSJ již v témže roce. Oficiálně se stal generálním sekretářem strany až roku [[1939]].<ref name="Auty-128">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 218 ⟶ 214:
Německo-ruský pakt podepsaný mezi Molotovem a Ribbentropem v Moskvě způsobil na mezinárodní scéně šok, mnoho západoevropských komunistů vystoupilo ze strany. Tito se o paktu o neútočení mezi SSSR a Německem dozvěděl na palubě sovětské lodi Sibir, při cestě z francouzského Le Havru do Leningradu. Než přicestoval Tito počátkem září do Moskvy, vyhlásily Anglie s Francií Německu válku, Sověti dle paktu zůstali neutrální. V Moskvě na schůzi vůdců zahraničních stran Kominterny pronesl Tito prohlášení, které chtěl prosadit pro Jugoslávii. Vyzýval lid jednotné Jugoslávie, aby byl připraven čelit případnému útoku italských či německých fašistů proti své zemi. Zůstal naprosto osamocený, představitelé ostatních komunistických stran se stáhli, a v samotné Jugoslávii zorganizoval mladý komunista Alexandr Ranković a jeho přitel Đilas ilegální demonstraci na protest proti nehorázným cenám živobytí a proti snahám imperialistických vlád Anglie a Francie zatáhnout Jugoslávii do své války (konala se v prosinci 1938, Tito byl stále v Moskvě). Mezi komunisty propukly ostré názorové rozmíšky o povaze války, ale celá země byla zmítána hlubokými rozepřemi, v srpnu 1939 byla sestavena nová jugoslávská vláda, antibolševická a proněmecká. Chorvatsko získalo větší míru samostatnosti, policejní represálie proti komunistům tam brzy byly mnohem ostřejší než v Srbsku. V Lepoglavě byl zřízen koncentrační tábor pro komunistické živly.
 
Na V. celonárodní konferenci KSJ, která se v tajnosti konala v [[Záhřeb]]u, od [[17. říjen|17.]] do [[19. říjen|19. října]] [[1940]], bylo Titovým zájmem vytvořit nové vedení strany. To mělo mít základní rysy [[federalismus|federalistického]] principu<ref name="Auty-152">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 236 ⟶ 232:
 
[[Soubor:Josip Broz Tito Bihać 1942.jpg|vlevo|náhled|Tito v roce 1942]]
Dne 6. dubna 1941 vojska [[Nacistické Německo|Německa]], [[Itálie]] a [[Maďarsko|Maďarska]] zaútočila na Jugoslávii. Německá [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] bombardovala hlavní město Bělehrad spolu s ostatními městy. Po tomto napadení založil Tito v Záhřebu 10. dubna 1941 vojenské sdružení, které mělo čelit nátlaku proti státům [[Osa Berlín–Řím–Tokio|Osy]].{{Doplňte zdroj}} Dne 17. dubna, poté, co [[král]] [[Petr II. Karađorđević]] a ostatní členové vlády uprchli ze země do exilu, se zbývající představitelé jugoslávské vlády a představitelé armády sešli s [[Němci]] v Bělehradě. Bylo dohodnuto a podepsáno příměří s Německem.{{Doplňte zdroj}} To však vydrželo pouhých 11 dní, neboť následně ho německá strana vypověděla. Některá jugoslávská území byla přičleněna k Německu (převážně části [[Slovinsko|Slovinska]]), ostatní území se ocitla pod vlivem německých spojenců.
 
Formování prvního poinvazního odboje komunistických partyzánů v Jugoslávii se datuje dnem [[28. duben|28. dubna]] [[1941]], a to ve slovinské Lublani.{{Doplňte zdroj}} Ostatní skupiny následovaly, až se nakonec Tito stanestal velitelem komunistických partyzánů.
 
Od dubna 1941 Tito a jeho komunističtí partyzáni čelili konkurenci, a to většinové srbské ''Jugoslávské armádě ve vlasti'', jejíž příslušníci byli známi spíše jako [[Četnici]]. Toto protikomunistické a zpočátku i protifašistické hnutí odporu bylo pod vedením generála [[Dragoljub Mihailović|Draži Mihailoviće]] a jeho příslušníci nebyli příliš organizováni.{{Doplňte zdroj}} Po dlouhou dobu byla vojska četníků podporována západními Spojenci. Avšak jugoslávskou královskou vládou v exilu a králem [[Petr II. Karađorđević|Petrem II. Karađorđevićem]] nebyli nikdy oficiálně uznáni za hnutí odporu.{{Doplňte zdroj}}
Řádek 244 ⟶ 240:
Tito původně nereagoval na vpád německých vojsk do Jugoslávie, neboť jako exponent sověty vedené [[Kominterna|Kominterny]] musel respektovat [[Pakt Ribbentrop-Molotov|pakt o neútočení]], podepsaný Molotovem a Ribbentropem v Moskvě.
 
Dne 22. června 1941 Německo zaútočilo na [[Sovětský svaz]]., Byla realizovánazačala [[operace Barbarossa]]. Sovětské vedení vyslalo všem spřáteleným komunistickým stranám instrukce zaútočit na Němce a usnadnit tak [[Rudá armáda|Rudé armádě]] obranu vlasti. Titovi toto sdělení přeposlal bulharský komunista [[Georgi Dimitrov]].<ref name="Auty-171">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 257 ⟶ 253:
| strany = 171
| jazyk = angličtina
}}</ref> Jugoslávští komunisté proto vyzývajívyzývali k ozbrojenému odporu. Po celé zemi byly šířeny letáky a bylo provedeno i několik sabotáží. Následně po celé Jugoslávii vznikly ozbrojené skupiny partyzánů, bojujících proti fašistůmnacistům.
 
[[Jugoslávští partyzáni|Komunističtí partyzáni]] brzy začali s obsáhlým a úspěšným tažením a začali osvobozovat kousek po kousku jednotlivá území. Jejich aktivity vedly Němce k tvrdým odvetám proti civilistům. To vyústilo v masové vyvražďování (za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 Srbů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 Srbů) domácího obyvatelstva. Na základě těchto skutečností se Tito pokusil spojit síly s Mihailovićovými četniky. TotoTo se podařilo na podzim [[1941]]. Partyzáni i četnici získali na nedlouhou dobu pod svoji kontrolu nemalou část západního Srbska, které bylo později známo jako tzv. [[Užická republika]].
 
Po porážce Užické republiky a rozchodu komunistů s četniky se partyzáni v čele s Titem stáhli do hor v [[Bosna a Hercegovina|Bosně]]. Tito byl v kontaktu s [[Kominterna|Kominternou]] a do [[Sovětský svaz|SSSR]] posílal přes [[Georgi Dimitrov|Dimitrova]] hlášení o tom, co se na balkánském válčišti odehrává. Často osobně žádal Rusy o vojenskou pomoc.<ref name="Auty-203">{{Citace monografie
Řádek 276 ⟶ 272:
}}</ref>
 
Na osvobozených územích partyzáni zakládajízakládali lidové výbory, které majíměly být orgány vykonávajícími moc. Tito se stal vrchním velitelem Protifašistického shromáždění národního osvobození Jugoslávie [[Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie|AVNOJ]], které se sešlo poprvé v [[Bihać]]i 26. listopadu 1942,<ref name="Auty-208">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 291 ⟶ 287:
}}</ref> a podruhé v [[Jajce|Jajci]] 29. listopadu 1943. Na obou schůzích bylo projednáváno budoucí uspořádání země v duchu demokratické federace. V Jajci byl Tito jmenován předsedou [[NOVJ]]. 4. prosince 1943, když většina země byla stále ještě okupována zeměmi Osy, již Tito jmenoval dočasnou vládu demokratické Jugoslávie. To přitáhlo pozornost Moskvy a ta následně začala s Titem a partyzány mnohem více spolupracovat.
[[Soubor:Tito-Churchill.jpg|náhled|Josip Broz Tito a [[Winston Churchill]] v roce 1944 v [[Neapol]]i]]
Poté, co Titovi komunističtí partyzáni čelili stále většímvětšímu nátlakůmnátlaku vojsk Osy v období od ledna do června roku 1943, přišla nakonec na pomoc partyzánům vojska spojenců. Partyzánské oddíly úspěšně čelily snahám Němců, na rozdíl od Mihajlovićových četniků, kteří byli stále slabší a neefektivnější.{{zdroj?}} Jejich boj se stále více orientoval proti všem, než pouze proti okupantům. Král [[Petr II. Karađorđević]], americký prezident [[Franklin Delano Roosevelt]] a britský ministerský předseda [[Winston Churchill]] se přiklonili k [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinovi]] a oficiálně uznali Tita a jeho partyzány na [[Teheránská konference|Teheránské konferenci]] jako hlavního představitele domácího ozbrojeného odporu. To umožnilo spojencům přijít na pomoc partyzánům.<ref name="Auty-219">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 306 ⟶ 302:
}}</ref> Jakožto vůdce komunistického odboje se stal Tito hlavním terčem vojsk Osy. Němcům se třikrát skoro podařilo Tita zatknout: na jaře 1943 během ofenzívy s krycím názvem [[operace Weiss|operace "Weiss"]], následně v červnu během ofenzívy s krycím názvem ([[Bitva o Sutjesku|operace "Schwartz"]]) a dále pak 25. května 1944, kdy se mu tak tak podařilo uniknout německému vojsku v operaci Rosselsprung ([[Operace Rösselsprung (1944)]]) v [[Drvar]]u.
 
Partyzány podpořila spojenecká vojska, v čele s brigadýrem [[Fitzroy Maclean|Fitzroyem Macleanem]], který ve spojeneckých misích sehrával důležitou roli. V roce 1944 bylo založeno [[balkánské vojenské letectvo]]. Tito udržoval se všemi britskými představiteli, se kterými se setkal, velmi dobré vztahy.<ref name="Auty-223">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 321 ⟶ 317:
}}</ref>
 
Dne [[5. duben|5. dubna]] [[1945]] Tito podepsal se Sovětským svazem dohodu, umožňující dočasný vstup sovětských osvobozujících vojsk na území Jugoslávie. Partyzáni, posíleni vojsky Rudé armády, vyhráli osvobozeneckou válku v roce 1945. Po ukončení bojů byla všechna cizí vojska z Jugoslávie stažena. Rudá armáda se stáhla na podzim [[1945]].
 
== Poválečná Jugoslávie (1945–1953) ==
Řádek 356 ⟶ 352:
V listopadu 1945 Tito dal vzniknout novému silnému vojenskému sdružení, jugoslávské lidové armádě ([[Jugoslávská lidová armáda|Jugoslovenska narodna armija]], nebo také ''JNA''). Po určitou dobu byla tato armáda pátou nejsilnější armádou v Evropě. Tito také inicioval vznik [[tajná policie|tajné policie]] (Uprava državne bezbednosti/sigurnosti/varnosti, nebo také [[UDBA]]). Obě organizace, UDBA a bezpečnostní agentura [[OZNA]] (Organ Zaštite Naroda Armije) byly pověřeny, kromě jiného, aby vyhledávaly a odsuzovaly nacistické kolaboranty. Následovalo období masakrů.
 
Dne 29. listopadu 1945 byla vyhlášena republika a komunisté tak definitivně odstavujíodstavili exilovou vládu od moci. O něco později, 13. března 1946, [[OZNA]] zatkla [[Dragoljub Mihailović|Dragoljuba Mihailoviće]], v létě byl postaven před vojenský soud v Bělehradě. Přes brilantní obhajobu a protesty západních zemí byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen k trestu smrti a [[18. červenec|18. července]] [[1946]] byl popraven.
 
Komunistická strana Jugoslávie vyhrála [[Volby do Ústavodárné skupštiny (1945)|první poválečné volby]] (i když se jednalo o kontroverzní formu hlasování, kdy na hlasovacích lístcích stálabyla jen jedna strana a možnostivolič mohl zaškrtnout jen ano a ne). Tito se těšil velké popularitě a jugoslávští komunisté tak získali nemalou podporu veřejnosti. Strana okamžitě využila své síly, aby vyhledala a zničila zbývající kolaboranty, nacionalisty a antikomunisty, používajícípoužívajíc metod nepříliš vzdálených stalinskému režimu.
 
V říjnu roku 1946 Vatikán exkomunikoval Tita a jugoslávskou vládu za odsouzení katolického arcibiskupa [[Aloysius Stepinac|Stepinace]] na 16 let vězení. Trest byl posléze snížen, neboť se na celou kauzu byla upřena mezinárodní pozornost, což by mohlo zvýšit sympatie k [[Římskokatolická církev|Římskokatolické církvi]].
Řádek 388 ⟶ 384:
| strany = 251
| jazyk = angličtina
}}</ref> Osobní invektivy vzbudily značný zájem také v zahraničí. KSJ byla vypovězena z [[Kominforma|Kominformy]] dne [[28. červen|28. června]] [[1948]] (Stalin zvolil kvůli důležitosti tohoto kroku srbský svátek [[Vidovdan]]).
 
Po této roztržce bylo nezbytné novou politickou linii upevnit i mezi samotnými jugoslávskými komunisty. Tito naléhal na své bývalé spolubojovníky a straníky, aby stáli za ním. Ti, kteří chtěli být i nadále loajální Stalinovi byli z veřeného života odstraněni, uvezněni, mnohdy v pracovních táborech. Hlavním manifestem Titovy nové politické orientace se stal [[5. kongres KPJ]], který se konal v červnu [[1948]].<ref name="Kulić-236">{{Citace monografie
| příjmení = Kulić
| jméno = Teodor
Řádek 405 ⟶ 401:
}}</ref>
 
Dne 26. června 1950 schválilo Národní shromáždění rozhodující zákon, napsaný [[Milovan Djilas|Milovanem Djilasem]] a Titem{{Doplňte zdroj}}, o tzv. [[Samospráva pracujících|samosprávě]]: - typ nezávislého socialismu, který experimentoval s myšlenkou rozdělení zisku mezi zaměstnance ve státem řízených podnicích.<ref name="Auty-278">{{Citace monografie
| příjmení = Phyllis
| jméno = Auty
Řádek 418 ⟶ 414:
| strany = 278
| jazyk = angličtina
}}</ref> Podnikům se dala větší svoboda v rozhodování o vlastních penězích a role plánování byla tak v národním hospodářství oslabena. Přestože pokračující liberalizační tendence umožnily poměrně rozsáhlou kritiku strany a systému, Tito osobně nenínebyl nakloněn přílišnému uvolnění poměrů. Západní země se ovšem Titovým odmítnutím sovětské nadvlády nad komunistickými zeměmi a ekonomickými reformami nakonec rozhodly zařadit Jugoslávii do tzv. „Svobodného světa“. Tito později označil Jugoslávii za jediný zcela nezávislý stát na světě. [[13. leden|13. ledna]] [[1953]] se zákon o samosprávě stal hlavní sociální směrnicí v Jugoslávii. 14. ledna 1953 Tito zvítězil v prezidentských volbách nad [[Ivan Ribar|Ivanem Ribarem]].{{Doplňte zdroj}}
 
== Tito jako státník (1953–1974) ==
Řádek 481 ⟶ 477:
}}</ref> Tento krok upevnil jugoslávskou diplomatickou pozici, která se snažila oficiálně vymezit vůči jak východním, tak i západním zemím a zároveň umožnila zemi získat potřebné suroviny pro domácí hospodářství a také nová odbytiště.
 
Jugoslávie se [[1. leden|1. ledna]] [[1967]] stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. Ve stejném roce Tito otevřeně podpořil mírovou rezoluci [[Arabsko-izraelský konflikt|arabsko-izraelského konfliktu]].
 
V roce [[1967]] navštívil Tito také poprvé [[Socialistická autonomní oblast Kosovo|Kosovo]], kde po [[Brionské plénum|Brionském plénu]] došlo k liberalizaci poměrů (tj. uvolnění tlaku státního aparátu a bezpečnostních složek), což následně vedlo k odkrytí mezietnického napětí a nespokojenosti s životní úrovní většiny obyvatel, která byla ve srovnání se zbytkem země žalostně nízká. Tito navštívil [[Zvečan]] a [[Peć]] a během svých vystoupení k lidem apeloval na zachování [[Bratrství a jednota|Bratrství a jednoty]].<ref name="HSFRJ-334">{{Citace monografie
| příjmení = Bilandžić
| jméno = Dušan
Řádek 511 ⟶ 507:
| strany = 208
| jazyk = srbština
}}</ref> Ačkoliv [[Alexander Dubček|Dubček]] zachoval věrnost [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvě]], z mnohaněkolika komunistických hlavních měst se ozývaly ustarané hlasy – o pražské kontrarevoluci. [[Leonid Iljič Brežněv|Brežněv]] si znovu vzpomněl na Titovu podporu, a proto ho koncem dubna roku 1968 pozval do Moskvy. Avšak setkání proběhlo úplně jinak, než očekával. Tito, v rozporu s postojem k maďarské krizi v roce 1956, tentokrát se sovětským vedením vyslovil značný nesouhlas. Tvrzení, že se v [[Praha|Praze]] dostaly k moci buržoazní a prozápadní živly, neuznalodmítl.
 
Tito se domníval, že Dubček má dostatečně silnou armádu, a komunistickou stranu, aby se mohl ubránit sám.{{Doplňte zdroj}} Tato odpověď u přítomných sovětských novinářů vzbudila vlnu nevole a vedla k výtkám typu „podobné projevy se také dají pozorovat u vás, také k vám proniká kapitalismus. Máte obrovské dluhy na západě, a velkou nezaměstnanost, z čehož nás srdce bolí“. Tito však výtky na adresu jugoslávského liberalismu rozhodně odmítl a odrazoval Sověty od vměšování se do vnitřních záležitostí [[Československo|Československa]]. Nakonec bylo rozhodnuto, že se spor pokusí vyřešit klidnou cestou, a sám se zavázal, že vládě v Praze doporučí, aby své úsilí o obnovu nepřeháněla. Přes tento slib, liberálové, kteří měli v Jugoslávii většinu, začali otevřeně podporovat Dubčekovu politiku, neboť ji považovali za logický důsledek, nebo spíše stvrzení toho, čeho již sami dosáhli.{{Doplňte zdroj}} Ba co víc, Praha je povzbudila k tomu, aby se sami začali reformami zabývat. Tvrdili, že Jugoslávie vždycky stála v čele snah o demokratizaci socialismu, proto by ani v tomto okamžiku neměla být pozadu. [[Edvard Kardelj]] tak již počátkem roku vyzval k vytvoření nového, demokratičtějšího zřízení ve Slovinsku.{{Doplňte zdroj}}
Řádek 536 ⟶ 532:
V roce 1971 byl Tito znovu zvolen prezidentem Jugoslávie, již po šesté.{{Doplňte zdroj}}
 
Dne [[16. květen|16. května]] [[1974]] vyšlavstoupila v platnost [[Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie (1974)|nová ústava]], a Josip Broz Tito byl jmenován prezidentem i předsedou Svazu komunistů Jugoslávie na doživotí. Tato ústava byla nejdelší na světě; zmiňovala konkrétně Tita jako výjimku (v počtu mandátů hlavy státu). [[Srbský nacionalismus|Srbští nacionalisté]] v druhé polovině 80. let později Tita za přijetí této ústavy, která dala Jugoslávii charakter [[konfederace]], ostře kritizovali.
 
Na konci 60. let byl z politického života [[Brionské plénum|odstraněn]] [[Aleksandar Ranković]]. To oslabilo bezpečnostní složky státu, především tajnou policii a iniciovalo skutečnou liberalizaci poměrů v zemi. Byla tak otevřena celá řada otázek, které byly doposud tabu<ref name="Kulić-209">{{Citace monografie
Řádek 568 ⟶ 564:
| strany = 207
| jazyk = srbština
}}</ref> Josip Broz Tito uplatnil vůči představitelům tohoto hnutí restriktivnírepresivní prostředky. Politické vedení [[Svaz komunistů Chorvatska|Svazu komunistů Chorvatska]] bylo obměněno. Liberalismus z konce 60. let skončil a v zemi byl obnoven, byť v menší míře než dříve, restriktivní režim. Na zasedání v [[Karađorđevo|Karađorđevu]], které se uskutečnilo během vlny stávek v Chorvatsku, mluvil s politickými představiteli [[Socialistická republika Chorvatsko|chorvatské republiky]] asi 20 hodin. Situaci v Chorvatsku nicméně označil za [[kontrarevoluce|kontrarevoluci]] (pokus o převrat), který stojí na nacionalistickém základě.<ref name="HSFRJ-427">{{Citace monografie
| příjmení = Bilandžić
| jméno = Dušan
Řádek 621 ⟶ 617:
}}</ref>
 
V lednu [[1980]] byl Tito hospitalizován. Zdravotní péči mu poskytlo klinické centrum v [[Lublaň|Lublani]]. Jeho levá noha byla amputována krátce poté. Zemřel dne [[4. květen|4. května]] [[1980]], tři dny před svými 88. narozeninami. Okamžik úmrtí se stal pro jugoslávský režim určitým symbolem; následně byl vyhlášen třídenní státní smutek a každoročně držela celá země vve chvílivýroční den úmrtí hlavy státu [[4. květen|4. května]] minutu ticha.
 
Na Titův pohřeb přijelo rekordní množství politiků a zúčastnilo se mnoho státních delegací. Podle počtu zúčastněných byl tehdy tento pohřeb označován za doposud největší v historii.
Řádek 634 ⟶ 630:
Okolo jugoslávského vůdce začal vznikat, či byl systematicky budován, rozsáhlý [[kult osobnosti]], a to již po druhém zasedání [[Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie|AVNOJe]]. Po osvobození země dosáhl ohromných rozměrů; zprvu se podobal kultu typickému pro východoevropské státy, po odklonu Jugoslávie od [[Sovětský svaz|SSSR]] a [[Východní blok|Východního bloku]] se však změnil; důraz byl kladen spíše na lidskou stránku maršála, skutečnost, že se neřídí dogmatickými poučkami a hledá nová řešení pro svoji zemi.{{Doplňte zdroj}} Pod jeho jménem se konala celá řada akci; Den mládeže se konal v den jeho narozenin a Štafeta mládeže se dříve jmenovala Titovou štafetou.
 
Po Titovi bylo pojmenováno i několik měst – mezi lety [[1946]] a [[1992]] nesla [[Podgorica]] v [[Černá Hora|Černé Hoře]] název Titograd, [[Užice]] v [[Srbsko|Srbsku]] název Titovo Užice, Velenje ve Slovinsku název Titovo Velenje, Kosovska Mitrovica nesla název Titova Mitrovica, [[Veles (město)|Veles]] v Makedonii přejmenován na Titov Veles (zrušeno po rozpadu Jugoslávie), obec v [[Chorvatsko|Chorvatsku]] poblíž [[Plitvická jezera|Plitvických jezer]] se jmenovala Titova Korenica. Hlavní třída v [[Sarajevo|Sarajevu]] dodnes nese název [[Maršála Tita (ulice v Sarajevu)|Maršala Tita]]. Druhý nejvyšší vrchol [[Severní Makedonie]] dodnes nese název Titov Vrh. Téměř každé město, či obec v Jugoslávii pojmenovalo nějakou z ulic po jugoslávském prezidentovi.<ref name="Perica-104">{{Citace monografie
| příjmení = Perica
| jméno = Vjekoslav
Řádek 662 ⟶ 658:
}}</ref> a na rozdíl od politiků, kteří jej ve funkci hlavy státu vystřídali, měl Josip Broz skutečně vysokou autoritu mezi obyvateli Jugoslávie.{{Doplňte zdroj}} Také ve volné krajině byly například na skalách k vidění velké nápisy TITO.<ref>http://www.turistika.cz/vylety/za-nemymi-svedky-titova-rezimu</ref>
 
Jugoslávská média i tisk uveřejňovaly v den významných výročí existence státu, bojů v druhé světové válce, či během významných dnů komunistického hnutí články oslavující a vyzdvihující akty Tita jako partyzánského vůdce; nešetřilo se však ale ani s chválou poválečné obnovy země, stejně jako účasti Jugoslávie v [[Hnutí nezúčastněných zemí]]. Během let [[1987]]–[[1988]]1987–1988 docházelo ve společnosti k rapidním změnám, které se projevovaly také poklesem zájmu o osobnost jugoslávského vůdce. V novinách se objevovaly často kritcké články. V roce [[1987]] přijala jugoslávská skupština dokonce i zákon o ochraně jména a díla Josipa Broze Tita.<ref name="Perica-104" /> Během roku [[1989]] pak začaly otevřené útoky na jeho jméno, hlavně ze strany nacionalistů. Ty pak pokračovaly i v první polovině let devadesátých, v době nacionalistických vášní i válek.
 
Pohled na osobnost Josipa Broze Tita se v jednotlivých jugoslávských republikách liší; v Slovinsku, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku je velmi pozitivní.{{Doplňte zdroj}} V anketě [[Největší Chorvat]], kterou po vzoru [[BBC]] ([[100 největších Britů]]) uspořádal týdeník Nacional roku [[2003]], Tito s přehledem zvítězil, následován vynálezcem [[Nikola Tesla|Nikolou Teslou]].<ref>{{Citace elektronické monografie|titul = 'Tito je jedini hrvatski državnik koga je svijet prihvaćao kao svjetsku ličnost' – Nacional.hr|url = http://arhiva.nacional.hr/clanak/13694/tito-je-jedini-hrvatski-drzavnik-koga-je-svijet-prihvacao-kao-svjetsku-licnost|vydavatel = arhiva.nacional.hr|datum přístupu = 2016-01-01}}</ref> V Chorvatsku i dodnes přežívá řada míst pojmenovaných po Josipu BrozuBrozovi, včetně jednoho z velkých záhřebských náměstí. V [[Srbsko|Srbsku]] i dodnes žije názor, že jugoslávský maršál je kromě úspěchů v domácí i zahraniční politice odpovědný za krizi 80. let, která vyeskalovala v rozpad státu.{{Doplňte zdroj}}
 
== Návštěvy v Československu po roce 1945 ==
Řádek 737 ⟶ 733:
* DIZDAREVIĆ Raif, Od smrti Tita do smrti Jugoslávie, Jan Vašut, Praha, 2002, 351 stran, ISBN 80-7236-171-6
* MUCHA Jiří, Oheň proti ohni, Eminent, Praha, 2015, 480 stran, ISBN 80-7281-032-4
 
* PELIKÁN Jan, Jugoslávie a pražské jaro, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2008, 377 stran, ISBN 978-80-7308-220-8 (Univerzita Karlova v Praze), ISBN 978-80-903589-4-2 (TOGGA)
 
* {{Citace periodika
| příjmení = Pelikán