Wikipedista:Šlépěj/Pískoviště/1: Porovnání verzí

'''[[Kapucíni|Kapucínský]] [[klášter]] s [[Kostel svatého Josefa (Chrudim)|kostelem sv. Josefa]],''' respektive jeho dochovaná část, stojí v [[Chrudim|Chrudimi]] na Školním náměstí. Jedná se [[Kulturní památka (Česko)|kulturní památku]] sloužící od roku 2011 jako [[Muzeum barokních soch]]. StavbaPůvodní stavba byla financovaná z odkazu [[Kutná Hora|kutnohorského]] primátora [[Jiří Vyskočil|Jiřího Vyskočila]] z BílenberkaBílenberku. Klášter byl v roce 1665 vysvěcen [[Hradec Králové|královéhradeckým]] [[Biskup|biskupem]] [[Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka|Matoušem Ferdinandem Sobkem]] z Bílenberku, kostel sv. Josefa je typickou raně [[Barokní architektura|barokní]] stavbou ''"prostého bezvěžového objemu"''<ref name=":0">{{Citace monografie

Za vlády císaře [[Josef II.|Josefa II]]. (1765 až- 1790 císař [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], 1780 až. 1790 [[král uherský]] a (nekorunovaný) [[král český]], [[Seznam vládců Moravy|markrabě moravský]] a [[arcivévoda]] [[Rakousko|rakouský]]) docházelo k mnoha reformám namířeným proti [[Církev|církvi]]. Jedním z jeho kroků v tomto ohledu bylo rušení klášterů. To ovlivnilo i kapucínský řád, který byl oslaben rozdělením na českou a [[Morava|moravskou]] [[Provincie|provincii]], klášter v Chrudimi ale zrušen nebyl. Přesto však postupně chátral a nedostatek peněz na rekonstrukci kaple Božího hrobu byl roku 1888 vyřešen stavbou [[Oltář|oltáře]] Bolestné [[Maria (matka Ježíšova)|Panny Marie]], jímž byl vchod do kaple zaslepen.<ref name=":0" /><ref>{{Citace monografie

Obnova areálu nastala až na počátku 21. století, kdy město Chrudim díky finnancímfinancím z [[Fondy Evropské unie|fondů]] [[Evropská unie|Evropské unie]] zahájilo velkorysou rekonstrukci. V roce 2011 se prostory bývalého kapucínského kláštera znovu otevřely veřejnosti jako [[Muzeum barokních soch]]. Kromě dochovaných budov byly zrekonstruovány i kapucínské zahrady, které se proměnily ve veřejný park s [[Rozárium|rozáriem]], ovocným sadem, hřišti či hudebním pódiem. Samotný klášter však již obnoven nebyl a jeho bývalá křídla slouží k praktickým účelům (poradna pro rodinu, středisko výchovné péče, společnost pro volnočasové aktivity dětí, centrum pro seniory atp.).<ref name=":1" /><br />

Muzeum barokních soch je držitelem ocenění [[Stavba roku]] 2011 [[Pardubický kraj|Pardubického kraje]] v kategriikategorii Stavby občanské vybavenosti. Hlavními kritérii v této soutěži jsou především kvalita stavby, začlenění stavby do okolního prostředí, kvalita stavebních prací, spokojenost stavebníka. Druhé významné ocenění, [[LivCom Award]], získala stavba v říjnu 2011 v prestižní mezinárodní soutěži měst [[LivCom]] v [[Jižní Korea|jihokorejském]] [[Soul|Soulu]] druhé místo v kategorii Project Awards/Built.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Livcom Awards : Winners 2011
| periodikum = www.livcomawards.com
| url = https://www.livcomawards.com/2011-awards/winners.htm
| datum přístupu = 2020-01-19
}}</ref>. Jedná se o soutěž zaměřující se na ''"hodnocení kvality života obyvatel a prosazování principů udržitelného rozvoje, tedy rozvoje, který respektuje všechny tři pilíře – ekonomický, sociální a životního prostředí , a vytváří tak podmínky pro život budoucích generací."'' <ref name=":4">{{Citace elektronické monografie

Díky dotaci z evropských fondů je dnes zrekonstruovaný kostel sv. Josefa využíván jako muzeum barokního sochařství regionu. Autorem expozice je [[Pavel Panoch]], historik umění z [[Univerzita Pardubice|Univerzity Pardubice]], který mezi exponáty zařadil kamenné a dřevěné [[Plastika (výtvarné umění)|plastiky]] špičkové kvality představující typický vzorek východočeského [[sochařství]] závěru 17. a první poloviny 18. století (díla Jiřího Františka Pacáka, Ignáce Rohrbacha, skupinasousoší KalvárieboceKalvárie Ferdinanda Maxmiliána Brokofa, do 8. srpna 2018 zde bylo vystaveno sousoší Apoteózy sv. Jana Nepomuckého, z kapličky v Běstvině, jejímž stavitelem byl Jan Blažej Santini-Aichel).<ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref><ref name=":4" /> Z původní výzdoby se součástí expozice staly dva obrazy připisované německému malíři Joachimu von Sandrartovi: hlavní oltářní obraz z roku 1665 (zachycuje návrat svaté rodiny z Egypta) a plátno se světci adorujícími Nejsvětější Trojici a Matku Boží. Dalším dochovaným objektem je dřevěné sousoší od českého umělce Jana Alberta Devotyho z první poloviny 18. století (ztvárňuje Pannu Marii naslouchající archandělu Gabrielovi, jenž jí sděluje, že počne Mesiáše).<ref name=":1" />

== Architektura stavby<ref>{{Citace monografie==

}}</ref> byla velmi specifická proto, žedíky bylasvému přímopřímému propojenápropojení s kaplí Božího hrobu, a vycházela tedytotiž z tzv. jeruzalémského vzoru (Pro české území typická je tzv. loreta klasického typu: ''"rozdělení vnitřního prostoru dřevěnou stěnou na dvě nestejně velké části, jak to navrhl Bramante, kopírují téměř všechny loretánské kaple u nás".'' <ref>{{Citace elektronického periodika

}}</ref>). Uvnitř Loretánské kaple se nacházela Svatá chýše (neboli Santa Casa), zpodobnění údajného domu Panny Marie. Její vnější stěny byly pokryté freskami s mariánskou tematikou. Na konci komunistické éry (1989) však z kaple zbyly pouze obvodové zdi, vnitřek byl v roce 1979 vybourán. Po rekonstrukcizrekonstrukci z roku 2011 začala budova sloužit jako malý promítací sál.<ref name=":1" />

Loretánská kaple, uvnitř které se nacházela tzv. Santa Casa, byla v roce 1778 vyzdobena freskami s mariánskou tematikou od chrudimského umělce Josefa Ceregettiho. TentoV autorkapli takéBožího hrobu měli věřící možnost obejít celý prostor a sledovat na velkých a nepřerušovaných plochách novozákonní výjevy Poslední večeře nebo scénu Nevěřícího Tomáše. Na omítce západní stěny přístavku byli zpodobněni dva strážci v římské zbroji hlídající hrob, naproti nim (na východní straně) zase Máří Magdaléna a třetí strážce, oba hledící údivem vzhůru, tedy v gestu, jímž odkazují na zmrtvýchvstání Krista. Kromě figurálních maleb byla kaple vyzdobena malbou imitující kazetový strop, štukovou výzdobou nik a plastickými krápníky napodobujícími grottu - jeskyni, do níž byl uložen Kristův hrob.

Hlavní oltářní obraz zachycující návrat svaté rodiny z Egypta pochází z doby vysvěcení kostela (1665) a je připisován německému malíři Joachimu von Sandrartovi (autortsví je velmi nejisté). Témuž autorovi je připisováno i lplátnoplátno, ůvodněpůvodně umístěné v chórů bratří, se světci adorujícími Nejsvětější Trojici a Matku Boží. Oba tyto obrazy se dochovaly a jsou významnými výstavními předměty v Muzeu baroníchbarokních soch. Pro kostel sv. Josefa zhotovil Cereghetti v roce 1760 čtrnáct obrazů křížové cesty.

V první polovině 18. století vytvořil český sochař Jan Albert Devoty dřevěné sousoší umístěné po stranách Loretánské kaple. Ztvárnil v něm Pannu Marii naslouchající archandělu Gabrielovi zvěst o tom, že počne Mesiáše. TototToto sousoší je součátí expozice v Muezu barokních soch.<ref name=":1" /> Po roce 1784 byla zrušena podzemní krypta pod hlavní lodí kostela a rozlehlý prostor se postupně přeměnil na podzemní křížovou cestu. Jednotlivá zastavení byla ilustrována sochami v životní velikosti. Vstupní schodiště pak lemovala sousoší, např. Loučení Krista s Pannou Marií. Sochařská výzdoba končila kamennou sochou ležícího Krista v hrobové komoře kaple. V roce 1889 byly v Praze [[Josef Krejčík (politik)|Josefem Krejčíkem]] zhotoveny sádrové sochy, ty se ale už začátkem dvacátého století začaly rozpadat a v roce 1926 byly spolu s omítkou restaurovány. <ref name=":0" />

Klášter byl mezi lidmi znám mimo jiné i díky pověsti o nejvýznamějším chrudimském strašidle, bezhlavém kapucínovi. <ref name=":3" /> Pověst praví, že jednoho dne vstoupil do kláštera mladík a přijal klášterní jméno Fortunát ("štěstím obdařený"). Navzdory řeholnímu slibu se však chlapec seznámil s manželkou zámožného řezníka Petra Myslivečka, paní Voršilkou. Prchlivý řezník mladíkovi, kterého nachytal, jak jeho ženě vyznává lásku, usekl jedním rozmachem hlavu. Tu pak zabalil do kusu látky a hodil do nedaleké řeky, bezhlavou mrtvolu odnesl pod blízké "kapucínské" valy a šel se udat. Zavražděný kapucín byl bez hlavy pohřben v klášterní kryptě a občas se jako duch na valech zjevoval, a to především, když klášteru hrozilo nějaké nebezpečí nebo pohroma. <ref>{{Citace elektronického periodika

== ReferenceOdkazy ==