Stěhování národů: Porovnání verzí

{{Historická období}}

 

Kmeny, jejichž počet členů rostl, začaly hledat novou půdu. Často ji nacházely na území [[Starověký Řím|Římské říše]], která se v té době již nacházela v hluboké krizi a jejíž hranice nebyly dostatečně chráněné. Navíc bylo na území říše možné získat bohatou kořist. Je celkem jasné, že impérium se v pozdně antickém období stalo lákavým cílem nájezdů [[barbar]]ských kmenů. Muži, kteří na takové výpravě uspěli, získali nejen kořist a novou půdu, ale také vážnost a prestiž u svého kmene. To patřilo mezi sociální příčiny stěhování národů. Bezprostřední hybnou silou byl pak často také tlak jiných kmenů.

Od poloviny [[4. století]] se tlačili Hunové ze stepí střední Asie do jižního [[Rusko|Ruska]], čímž způsobili pohyb četných germánských a [[Sarmati|sarmatských]] kmenů do jižní a západní Evropy. V roce [[375]] podlehli Hunům nejprve východní Gótové a později rovněž Tervingové (západní Gótové), kteří byli vytlačeni z území dnešního Rumunska. Tato událost je tradičně označována jako začátek stěhování národů. Během následného chaosu došlo k fragmentaci obou kmenů (Peter Heather uvádí, že vzniklo až dvanáct různých gótských uskupení).

 

 

Většina poražených východních Gótů (pozdější Ostrogóti) upadla pod nadvládu Hunů, zatímco Tervingové (pozdější Vizigóti) uprchli přes Dunaj do římské říše. Tito Gótové byli usazeni císařem [[Valens|Valentem]] v provincii [[Thrákie|Thrákii]], avšak vinou nedostatečného zásobování došlo brzy k revoltě novousedlíků. V roce [[378]] porazili Gótové Římany v čele s císařem Valentem v [[Bitva u Adrianopole (378)|bitvě u Adrianopole]]. V roce [[382]] sice uzavřeli mír s císařem [[Theodosius I.|Theodosiem I.]], nicméně napětí stále přetrvávalo. Na konci 4. století Gótové vedení svým náčelníkem [[Alarich I.|Alarichem]] protáhli celým Balkánem a [[Peloponéský poloostrov|Peloponésem]] a na začátku [[5. století]] přišli do Itálie. V roce [[410]] pak dobyli a vyplenili [[Řím]]. Potom táhli nyní již s konečnou platností zformovaní Vizigóti dále do jihozápadní Galie, kde byli v roce [[418]] usazeni Římany, a poblíž města [[Toulouse]] založili tzv. [[Tolosánská říše|Tolosánskou říši]]. V roce [[507]] byli poraženi Franky vedenými [[Chlodvík I.|Chlodvíkem]]. Vizigóti byli pak zatlačeni na [[Pyrenejský poloostrov]], kde vládli až do roku [[711]], kdy byla vizigótská říše zničena [[Arabové|Araby]].

V roce [[486]] odstranili Frankové vedení králem Chlodvíkem zbytky římské vlády v severozápadní Galii, která se zde ještě udržovala po zániku západořímské říše v roce [[476]]. Do roku [[534]] pak porazili [[Alamani|Alamany]], Vizigóty (kteří byli po roce [[507]] zatlačeni na [[Pyrenejský poloostrov]]) a Burgundy a vytvořili tak velký státní celek, který se měl stát nejvíce životaschopnou říší vzniklou v období stěhování národů.

 

[[Soubor:Britain peoples circa 600 de.svg|náhled|Británie okolo roku 600]]

Zřejmě již od konce 4. století pronikali – ačkoli zpočátku jen v malých skupinách – [[Frísové]], [[Anglové]] a [[Sasové]] ze severního Německa a z dnešního [[Dánsko|Dánska]] do [[Velká Británie (ostrov)|Británie]] a obsazovali rozsáhlé části země. Obyvatelstvo Británie nebylo bojeschopné po staletích "římského míru". V několika vlnách odešly vojenské jednotky, které měly zemi chránit. Roku 384 odešly legie pod vedením vojevůdce Maxima do Galie, kde Maximus porazil císaře Graciána, ale sám pak byl poražen císařem Východu Theodosiem. Jeho legie se už nikdy nevrátily. Zůstala po nich jen jedna z nejkrásnějších keltských bájí, která oplakává mrtvé rytíře.<ref>Maurois, André: Dějiny Anglie, str. 23</ref> Další vojáci odcházejí počátkem pátého století na žádost generála [[Stilicho|Stilichona]] bránit Římskou říši proti Vandalům a Burgundům. Římská správa v Británii se po odsunu posledních vojenských posádek na počátku [[5. století]] zhroutila. Brzo na to římská kultura v Británii zcela zanikla. Germáni pak zabírali další části země, došlo tak k bojům mezi nově příchozími Germány a domorodými [[Keltové|Kelty]]. Zde se také zrodila legenda o králi [[Artuš]]ovi, který prý byl vůdcem domácích Keltů v bojích proti saským útočníkům. Poražení keltští Britanové se stáhli do okrajových oblastí Británie, část se dokonce přemístila kolem roku [[450]] až do galské [[Armorika|Armoriky]] (odtud název [[Bretaň|Bretagne]]).