Královské město: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
meziuložení |
meziuložení |
||
Řádek 8:
Kromě něj u soudu zasedali [[Přísežný měšťan|přísežní]] (''iurati''), vybraní měšťané, od kterých se v souvislosti s růstem významu městských rad začali odlišovat [[konšel]]é (''consules''). Ti byli voleni patriciátem a poté potvrzováni panovníkem, podmínkou pro to ovšem bylo plné městské právo. Takovým plným [[Měšťanstvo|měšťanem]] mohl být jen ten, kdo ve městě už nějakou dobu trvale žil a měl zde také dům, takže platil městské berně, neboli s městem „trpěl“. Městské radě, jejíž velikost se odvíjela od velikosti města, předsedal [[purkmistr]] (''magister civium'', ''bürgermeister''), přičemž v této funkci se konšelé pravidelně střídali. Později se první pukmistr v roce označoval také jako [[primátor]] (''primas''). Vzrůst autonomie královských měst byl vyjádřen i tím, že rady si pro svá zasedání stavěly [[radnice]], pro řešení otázek veřejného pořádku vydávaly městské statuty a později dokonce od krále vykupovaly [[Rychta (budova)|rychty]], což vedlo k tomu, že původně nejdůležitější rychtář se nakonec stal jen výkonným úředníkem městské samosprávy. Kromě něj byl pravidelným zaměstnancem města i [[písař]], na [[Staré Město (Praha)|Starém Městě pražském]], které mělo řadu dalších specializovaných úřadů (šestipanský pro správu obecního jmění, osmipanský pro právovárečné záležitosti a desetipanský pro spory do hodnoty 100 kop grošů), nazývaný městský kancléř.<ref>Dějiny správy v českých zemích, str. 206–208, 215.</ref>
==
{{Viz též|Seznam královských měst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku}}
Rychtář je poprvé doložen roku 1234 v [[Uničov]]ě, přísežní roku 1243 v [[Brno|Brně]] a roku 1258 na [[Staré Město (Praha)|Starém Městě pražském]], purkmistr pak roku 1281 v [[Litoměřice|Litoměřicích]] a [[Znojmo|Znojmě]].<ref>Dějiny správy v českých zemích, str. 206 a 208.</ref> Ostatně panovnické zakládání královských měst bylo v zásadě hotovo do konce 80. let 13. století, poté docházelo už víceméně jen k individuálnímu povyšování poddanských měst, což ale bylo vždy právem pouze krále. Šlechta však mohla jako [[vrchnost]] svým městům udělit tzv. královské právo, tedy stejná práva a povinnosti, jako mělo určité blízké královské město, nicméně na jejich [[poddanství]] se tím nic nezměnilo. V průběhu 14. století se pak status královských měst jako osobního majetku panovníka postupně změnil na majetek státu ([[Země Koruny české|Koruny]]), zatímco pozdější tzv. komorní města, nazývaná podle toho, že ve své správě podléhala [[Česká komora|České komoře]], zůstala přímým majetkem krále.<ref>Dějiny správy v českých zemích, str. 59, 89, 203, 204 a 214.</ref>
I přes tuto svoji svobodu však královská města musela panovníkovi za sebe, svá předměstí a své [[Šosovné|šosovní]] vesnice odvádět každoroční daň (''census''). Kromě toho také nepravidelnou speciální [[Daň|berni]], ze které se ovšem už za [[Václav II.|Václava II.]] stala také pravidelná každoroční dávka. Nicméně i v rámci královských měst se vytvořila skupina měst privilegovaných (Staré Město pražské, [[Nové Město (Praha)|Nové Město pražské]], [[Kutná Hora]] a později i [[Malá Strana]]), které žádné pravidelné daně platit nemusely, za což však měly povinnost poskytnout panovníkovi pomoc, kdykoli potřeboval. Jejich zástupci měli také výhodnější postavení na zemských sněmech, když se během [[husitství]] z královských měst stal třetí [[Stavy|stav]]. Toto období je kromě jiného charakterizováno právě největším vzrůstem městské autonomie a posílením celé městské obce (''tota communitas civium''), včetně členů řemeslnických [[cech]]ů, zatímco oslabenému panovníkovi kromě daní zůstalo jen formální potvrzování městských rad a přísahy věrnosti zvolených konšelů. K výkupu rychty došlo např. roku 1456 na Starém Městě pražském, roku 1480 v [[Plzeň|Plzni]] nebo roku 1505 v [[Jihlava|Jihlavě]].<ref>Dějiny správy v českých zemích, str. 209–214.</ref>
== Reference ==
| |||