Ernst Gideon von Laudon: Porovnání verzí

| datum narození = {{Datum narození|17161717|2|13}}

Jeho mládí bylo poznamenáno chudobou jeho rodného [[Livonsko|Livonska]], které bylo zasaženo [[Severní válka|severní válkou]] mezi [[ŠvédskoŠvédské impérium|Švédskem]] a [[RuskoRuské impérium|Ruskem]], uzavřenou po dvou desetiletích [[Nystadská smlouva|Nystadským mírem]] (1721), kterým bylo Livonsko odebráno Švédsku a začleněno k Rusku. Jeho původ byl [[Baltští Němci|baltsko-německý]] a [[Latgalci|lotyšský]], pocházel z  nemajetné protestantské rodiny usazenénižší šlechty, která byla usazená v Livonsku vod [[15. století]], údajně měl i předky ze [[Skotsko|Skotska]]. Vyrůstal v chudé rodině a pro nedostatek financí nedosáhl patřičného školního vzdělání. Francouzsky uměl pouze pasivně, což byla v době, kdy [[francouzština]] byla hlavním jazykem inteligence a byly v ní psány i vojenské spisy, veliká nevýhoda. Navíc, ani jeho písemný projev v němčině nebyl dobrý. Základy víry mu vštípil místní pastor [[Georg Oxfort]]. PočátkemV patnácti letech, počátkem 30.  let 18.  století, vstoupil do [[Ruské impérium|carské]] armády. Jeho [[pskov]]ský pluk se v letech 1733  –  1735 zúčastnil [[Válka o polské následnictví|války o polské dědictví]]. Roku 1735 se při tažení do [[Porýní]] dostal do [[Čechy|Čech]], kde se setkal s [[Evžen Savojský|Evženem Savojským]], který měl v té době renomé výborného vojevůdce a také s pruským korunním princem [[Fridrich II. Veliký|Bedřichem]].

V letech 1735 – 1739 se během [[Rusko-turecká válka (1735–1739)|rusko-turecké války]] účastnil tažení carské armády proti [[Krymský chanát|krymským Tatarům]], kteří postrádali posily od Turků, bojujících v&nbsp;té době s&nbsp;[[Habsburská monarchie|Habsburskou monarchií]]. Roku 1737 byl povýšen na poručíka. Hned dva roky poté, když bylo s&nbsp;jeho přispěním dobyto [[Moldavsko]], byl povýšen na nadporučíka. Válka skončila vyjednaným mírem mezi [[Osmanská říše|Osmanskou říší]], Ruskem a [[Habsburská monarchie|Habsburskou monarchií]]. V době, kdy sloužil v ruské armádě, se ve vojenském ležení u [[Kyjev]]a seznámil s [[František Trenck|Františkem Trenckem]].<ref>{{Citace elektronického periodika

Když se vrátil domů z&nbsp;tohoto tažení, jeho rodina byla ještě ve větší finanční nouzi, hrozilo jim vystěhování. Aby mohl pomoc rodině se splácením dluhů, ucházel se o&nbsp;službu ve švédské armádě, kterou nedostal, proto se rozhodl odcestovat do [[Flensburg]]u za vidinou služby v&nbsp;pruské armádě ve [[Války o rakouské dědictví|válce o&nbsp;rakouské dědictví]] (1740-1748), přímo do hlavního města [[Prusko|Pruska]] do [[Berlín]]a, kde si roku 1743 požádal o&nbsp;osobní audienci u&nbsp;pruského krále. Na přijetí čekal 4 měsíce, ale stejně nebyl přijat. Po jeho odmítnutí se vydal z&nbsp;Berlína do [[Vídeň|Vídně]], kde hlavně díky několika doporučujícím dopisům od vlivných lidí v&nbsp;Rakousku, získal 1. května 1744 post velitele jedné setniny rakouské armády. Jeho velitelem byl baron Trenck, se kterým se Laudon seznámil v Rusku.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Jenerál Laudon
| periodikum = Český rozhlas
| datum_vydání = 31. března 2012
| url = https://dvojka.rozhlas.cz/537-schuzka-jeneral-laudon-7942930
}}</ref> Tato setnina měla za úkol pochod do Porýní. V&nbsp;květnu 1745 se dostal se svou armádou do [[Slezsko|Slezska]], které se pokusil získat zpět pro [[Marie Terezie|Marii Terezii]]. V&nbsp;noci z&nbsp;25. května na 26. května 1745 s&nbsp;pomocí zběha z&nbsp;pruské armády dobyli město [[Kędzierzyn-Koźle|Kozlí]]. Jednotky Trenckových [[pandur]]ů nakonec opustil, protože se mu nelíbila jejich nekázeň a přílišná krutost. Dne 1. května 1746 byl převelen k&nbsp;hraničářskému pluku v&nbsp;[[Chorvatsko|Chorvatsku]] v&nbsp;městečku Bunič na [[Vojenská hranice|Vojenské hranici]] proti Turkům, kde se stal opět velitelem jedné setniny a byl povýšen na [[major]]a. V&nbsp;té době začal psát své více než stostránkové dílo s&nbsp;názvem ''Projekt, jak by bylo možno si počínat v&nbsp;případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům'', jehož dokončení si nakonec vyžádalo přes 4 roky. Originál tohoto díla je dnes ve Vídeňském válečném archívu. V&nbsp;červnu 1751 pomohl potlačit vzpouru několika vlastních jednotek, jimž se nelíbila nová pravidla, jež zavedla Marie Terezie, díky této akci a po kladném hodnocení svého nadřízeného velitele generálmajora [[Scherzer]]a byl povýšen patentem ze dne 20. dubna 1753 na podplukovníka.

V té době byl již ženatý s&nbsp;Klárou Hagenovou, datum jejich sňatku není známoznám. Nedochovaly se ani informace o&nbsp;době narození jejich dvou potomků. Jen je známo, že oba zemřeli ve velmi mladém věku, což se projevilo na matčině i otcově psychice. Během služby v rakouské armádě Laudon konvertoval ke [[Římskokatolická církev|katolické víře]].

Poslední válkou, jíž se Laudon zúčastnil, byla [[Rakousko-turecká válka (1787–1791)|válka s&nbsp;Osmanskou říší]], do které se Rakousko zapojilo [[9. únor]]a [[1788]]. Pár dnů nato odjel Laudon do Vídně za císařem Josefem, aby mu nabídl své služby. Císař jej však zdvořile odmítl a poradil mu, aby si dál užíval zaslouženého odpočinku. Nepříznivý průběh války však císaře donutil, aby Laudona a [[30. červenec|30. července]] [[1788]] povolal zpět do služby. Zároveň mu na cestu k&nbsp;jeho jednotkám do Chorvatska dal k&nbsp;dispozici veškerý tehdejší luxus. První větší vojenskou akcí, kterou 71letý vojevůdce zažil na chorvatské půdě, bylo přepadení jeho vlastního tábora Osmany [[20. srpen|20. srpna]] [[1788]] ve tři hodiny ráno. Přepadení Laudonova tábora skončilo impozantním výsledkem pro rakouskou stranu: zatímco Osmané ztratili 700 mužů, Rakušané měli pouze 2 raněné. Protiakcí bylo obléhání [[Dubice]], kterou Laudon nakonec [[26. srpen|26. srpna]] [[1788]] dobyl. [[1. říjen|1. října]] ještě pomohl dobýt pevnost [[Novi]], načež se stáhl do císařova hlavního stanu a poté na zimu do Vídně. [[4. květen|4. května]] se Laudon vrátil zpět do Chorvatska, kde [[8. červenec|8. července]] dobyl Berbir. [[10. srpen|10. srpna]] se stal vrchním velitelem a dne [[30. srpen|30. srpna]] [[1789]] vytáhl se svou armádou na [[Bělehrad]]. [[30. září]] dobyl Laudon se spojenci předměstí a část Bělehradu a poté, co Osmani odmítli kapitulovat, pokračoval dál v&nbsp;bojích. Až po drtivé dělostřelbě ve dnech [[5. říjen|5.]] až [[7. říjen|7. října]] Bělehrad kapituloval a den nato byla sepsána mírová smlouva. Válečnou kořistí bylo 351 bronzových pevnostních děl, 60 lodních děl, 6000 centýřů střelného prachu, 2500 centýřů olova, 45 lodí a 24 000 kulí. Po vyhrané válce a na konci svého života se mu dostalo jednoho z&nbsp;nejvyšších ocenění vůbec – dostal od [[Josef II.|Josefa II.]] [[Velkokříž řádu Marie Terezie]] s&nbsp;briliantovou hvězdou, který byl v&nbsp;takovéto úpravě jediný na světě. V bojích s Turky se vyznamenal mladý český šlechtic a budoucí slavný vojevůdce [[Josef Václav Radecký z Radče]], což mu zajistilo místo jednoho z Laudonových pobočníků.