Václav Antonín z Kounic-Rietbergu: Porovnání verzí

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem [[Morava|moravského]] [[zemský hejtman|zemského hejtmana]] [[Maxmilián Oldřich z Kounic|Maxmiliána Oldřicha z Kounic]]. Jeho otec získal sňatkem i [[Vestfálsko|vestfálské]] hrabství [[Ostfriesland-Rietberg]]. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v [[Lipsko|Lipsku]] (únor 1731 -– červenec 1732). Posléze se vydal na [[kavalírská cesta|kavalírskou cestu]]. Zavedla jej do [[Spojené provincie nizozemské|obojího Nizozemí]], [[Itálie]] (nejdéle pobýval v [[Řím]]ě -– od ledna do leden-červenčervna 1733), [[Francie]] (stěžejní je jeho pobyt v [[Paříž]]i od srpna do prosince 1733) a [[Lotrinsko|Lotrinska]]. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku [[Válka o polské následnictví|války o polské dědictví]].

Po 39 let (1753-1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.]], [[Leopold II.|Leopolda II.]] i [[František I. Rakouský|Františka II.]] Zastával vnější politiku zaměřenou proti [[Království Velké Británie|Britskému království]], což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Jan Kryštof z Bartensteina|Janu Kryštofu z Bartensteina.]] Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko]] ztracené ve válce s [[Prusko|Pruskem]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií, (o který usiloval již od roku [[1749]], známý též jako „[[Změna aliancí]]“ - (''renversement des alliances''), jakož i spolek s [[Rusko|Ruskem]], čímždíky čemuž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku [[1761]] se ve [[Svídnice|Svídnici]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže "U&nbsp;tří děl" (''Zu den drei Kanonen''). Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté.<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“--> Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác (Vídeň)|Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.

Jako poradce a spolutvůrce reforem [[Josef II.|Josefa II.]] prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí [[Halič]]e v&nbsp;[[Dělení Polska|prvním dělení Polska]]. Varoval však před spolčením s&nbsp;Pruskem a válečným tažením proti [[Velká francouzská revoluce|revoluční Francii]], stejně jako před [[Dělení Polska|druhým dělením Polska]]. V&nbsp;březnu [[1792]] nazval francouzského ministra [[Jakobíni|jakobínem]]. Roku [[1793]] Kounic odstoupil z&nbsp;funkce, poté, co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v&nbsp;Nizozemí chtěl vyměnit za [[Bavorsko]].

Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s&nbsp;cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.