Dějiny Irska: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Republika: Reference značka: editace z Vizuálního editoru |
→Unie s Velkou Británií: rozšíření značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 32:
[[Limerický mír]] nabízel poraženým shovívavé podmínky, ale záhy anglická vláda přitvrdila a roku [[1695]] zavedla tzv. [[trestní zákony]], které zbavovaly katolíky všech politických a některých majetkových práv. Tím, že nesměli volit ani být voleni do parlamentu, stát se právníky či zastávat vyšší důstojnické hodnosti se 75 % Irů stalo ve své vlastní zemi obyvateli „druhé kategorie“. Po roce [[1697]] byli dokonce na čas ze země vyháněni katoličtí kněží, ale během [[18. století]] už byli postupně tolerováni.
==
[[Soubor:An gorta Mor.jpg|náhled|Nástěnná malba v Belfastu připomínající [[Velký irský hladomor]]]]
Od roku 1691 bylo Irsko ovládáno malou skupinou irských [[Anglikánství|anglikánů]] seskupených v Church of Ireland, kteří byli loajální k britské koruně. Ti utlačovali jak většinové katolíky, tak neanglikánské protestanty, mezi nimiž nejvýznamnější byli [[Presbyteriáni|presbytariáni]]. Formálně bylo Irsko s Británií sice jen v [[Personální unie|personální unii]], ale kvůli zákonům jako ''Poynings' law'' z roku 1494 nebo ''Declaratory Act'' z roku 1719 (který dal Britům právo vetovat zákony přijaté irským parlamentem a nakonec i schvalovat zákony pro Irsko v Londýně) mělo Irsko ve skutečnosti menší nezávislost než například většina britských severoamerických kolonií.
Šance na zlepšení se pro Iry otevřela na konci 18. století. Když museli Britové vyslat vojenské jednotky z Irska do vzbouřených amerických kolonií a Francie vojensky podpořila [[Americká válka za nezávislost|americkou válku za nezávislost]], Londýn vyzval irské dobrovolníky, aby vytvořili milice pro případ invaze z Francie. K milicím se skutečně připojilo mnoho tisíc Irů. Žádali za to ale více politických práv. Roku 1782 jim britská korunu dala samosprávu a více nezávislý parlament. Jemu dominovala Irish Patriot Party vedená [[Henry Grattan|Henry Grattanem]], proto je v irské historiografii parlament z tohoto období často nazýván Grattanův parlament.
V roce 1791 vznikla v [[Belfast|Belfastu]] malá skupina protestantských, zprvu anglikánských liberálů, která si začala říkat Society of United Irishmen a byla vedená především [[Wolfe Tone|Wolfem Tonem]]. Jejich cílem byla větší nezávislost na Británii. Oslovili přitom presbyrariány, katolíky, [[Metodismus|metodisty]] a další protestantské skupiny, a ti všichni začali do oganizace vstupovat. Ta pak navrhla demokratické reformy, z nichž část v roce 1793, s jistým váháním, schválil Gratanův parlament. Průlomové byly především zákony, jež umožnily majetnějším katolíkům volit (jakkoli nikoli být voleni nebo jmenováni do úředníckých funkcí). Vypuknutí války mezi Británií a Francií ovšem přinutilo United Irishmen přejít do ilegality a částečně i do exilu, vůdce hnutí Wolfe Tone odjel do Spojených států. Přesto organizace trvale rostla, do roku 1797 měla nejméně 200 000 členů. Loajalisté cítící hrozbu povstání proti tomu založili roku 1795 radikální protestantskou organizaci [[Oranžský řád]]. Tone v roce 1796 odjel do revoluční Francie a požádal její vedení o vojenský zásah v Irsku, přičemž slíbil, že v momentě invaze vypukne profrancouzské a protibritské povstání. Problémem bylo, že v té době již irští katolíci měli o revoluční Francii značné pochybnosti, neboť věděli o masakrech katolických kněží, protináboženské ideologii revolucionářů i francouzské válce s [[Papež|papežem]]. Přesto se Tone se 14 000 Francouzi pokusil prosinci 1796 u irských břehů vylodit, ovšem neúspěšně. Spolupráce spiklenců s Francouzi se tak ovšem prolákla a Britové a oranžisté rozpoutaly represe. Neustávající teror rebely přinutil jednat. Vůdci United Irishmen [[Samuel Neilson]] a [[Edward FitzGerald]] se při nepřítomnosti Toneho, jemuž se nepodařilo s Francouzi přistát, rozhodli započít povstání i bez Francouzů, a to 23. května. Britové však nejprve ubránili Dublin a do konce června rozdrtili povstání i ve zbytku země.
22. srpna, téměř dva měsíce po porážce povstání, přistála asi tisícovka francouzských vojáků generála Jeana Josepha Amable Humberta na severozápadě země, v hrabství [[Hrabství Mayo|Mayo]]. Připojilo se k nim 5000 místních rebelů a zahnali Brity na potupný útěk (známý též jako Castlebarské závody). Vyhlásili dokonce Irskou republiku s Johnem Moorem jako prezidentem. Republika však žila jen dvanáct dní. Její síly byly poraženy 8. září 1798 v bitvě u Ballinamucku. Francouzské jednotky, které se vzdaly, byly repatriovány do Francie a výměněny za britské válečné zajatce. Zajaté Iry čekal tvrdší osud, byli popraveni. 12. října 1798 se další francouzská eskadra o síle 3 000 mužů, včetně Wolfe Toneho, pokusila přistát v hrabství [[Hrabství Donegal|Donegal]] poblíž Lough Swilly. Byla však napadena silami [[Britské královské námořnictvo|Britského královského námořnictva]] a nakonec po tříhodinové bitvě pokus o vylodění vzdala.
Po povstání se po Irsku pohybovaly dlouho rebelské zbytky vedoucí [[Partyzánská válka|partyzánskou válku]], například ve Wexfordu přežila malá ohniska odporu a poslední povstalecká skupina vedená Jamesem Corcoranem byla poražena až v únoru 1804. Hlavním politickým výsledkem však bylo, že Britové Irsku odňali poslední zbytky autonomie a přinutili irský parlament v roce 1800 přijmout zákon o připojení k Británii (viz [[Zákony o unii z roku 1800]]). Při prvním hlasování zákon přijat nebyl (109 proti, 104 pro) a muselo být opakováno. V něm byl přijat poměrem 158 pro, 115 proti. 1. ledna 1801 tak vznikl stát [[Spojené království Velké Británie a Irska]]. Irové tím ztratili definitivně samostatnost.
== Velký hladomor ==
V letech [[1845]]–[[1851]] došlo v Irsku kvůli [[plíseň bramborová|plísni]] [[Lilek brambor|bramborové]], jež se rozšířila kvůli vlhkému počasí a malé genetické rozmanitosti nově dovezeých druhů brambor, k několika [[hladomor]]ům. Tato událost je známa jako [[velký irský hladomor]] a znamenala obrovský přelom v irských dějinách. Odhaduje se, že během hladomoru zemřelo něco mezi půl miliónem a jedním a půl miliónem lidí (z více než 8 miliónové irské populace) a další dva milióny odešly z Irska hledat si obživu jinde ve světě (nejčastěji do [[Spojené státy americké|USA]], [[Anglie]], [[Kanada|Kanady]] či [[Austrálie|Austráliie]]). V roce [[1851]] činil pokles dříve rychle rostoucí irské populace proti roku [[1841]] asi 20 %. Zničující efekt hladomoru na irskou populaci a [[hospodářství]] však přetrvával dlouho poté, co se situace se zásobováním zlepšila. Jev měl i zásadní politické důsledky. V Irsku převládl názor, že hlavní příčinou více než milionu mrtvých byla neochota Britů vzpurné a nábožensky odlišné perferii pomoci. Až do dnešních dnů se v Irsku diskutuje o tom, zda nešlo vlastně o formu promyšlené [[Genocida|genocidy]] irského národa.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Famine movie on its way but was it genocide by the British?
| periodikum = IrishCentral.com
| url = http://www.irishcentral.com/news/proving-the-irish-famine-was-genocide-by-the-british-tim-pat-coogan-moves-famine-history-unto-a-new-plane-181984471-238161151.html
| datum vydání = 2018-08-20
| jazyk = en
| datum přístupu = 2019-12-19
}}</ref> To připravilo půdu radikálnímu nacionalismu a definitivně znemožnilo, aby se Irové dokázali identifikovat se Spojeným královstvím. Nacionalsitický radikalismus vytryskl bezprostředně po hladomoru - reprezentovalo ho hnutí [[Feniáni|feniánů]], které sáhlo i k [[Terorismus|teroristickým]] činům, moderní terorismus vlastně vymyslelo, a ten navíc v irské politické kultuře značně zakořenil. Feniáni dokonce plánovali únos britské královny [[Viktorie (britská královna)|Viktorie]].<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Irové chtěli unést královnu Viktorii, naznačují odtajněné archivy
| periodikum = iDNES.cz
| url = https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/irsko-feniani-velka-britanie-kralovna-viktorie-unos.A140114_144538_zahranicni_aha
| datum vydání = 2014-01-14
| datum přístupu = 2019-12-19
}}</ref> Nicméně časem se objevily i méně radikální skupiny, které přišly s požadavkem autonomie. Na konci 19. století začali i britští politici, zejména liberálové, o udělení autonomie uvažovat, zvlášť když se vlády liberálů [[Herbert Henry Asquith|Herberta Henry Asquitha]] a [[David Lloyd George|Davida Lloyda George]] o irské poslance v parlamentu musely několikrát opírat.
== Zisk nezávislosti ==
| |||