Adolf Zábranský: Porovnání verzí

Odebrány 2 bajty ,  před 6 měsíci
Značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1929-1932) u profesora [[František Kysela|Františka Kysely]] a na [[Akademie výtvarných umění v Praze|Akademii výtvarných umění v Praze]] (1932-1935) u [[Willi Nowak]]a. Stal se členem [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]] a [[Svaz československých výtvarných umělců|Svazu československých výtvarných umělců]]. Byl autorem monumentálních děl z období [[socialistický realismus|socialistického realismu]] v 50. letech, především sgrafit [[Hrzánský palác|Hrzánského paláce]] v Praze na Hradčanech s tématem "Se Sovětským svazem na věčné časy" a Ledeburských zahrad s tématem "Na paměť osvobození".<ref name= Konečný>Konečný D, 1980, s. 42-44</ref> Kromě toho se stal čelným tvůrcem politických plakátů, věnovaných "revolučním událostem, revolučním jubileím, svátkům, spartakiádě, apod".<ref>Konečný D, 1985, s. 263</ref> Část z jeho výzdoby budov byla v 90. letech odstraněna.
 
Zábranský patřil po [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|srpnové okupaci 1968]] k předním [[Normalizace|normalizátorům]]. V letech 1970-1972 byl předsedou výtvarné rady ministra kultury<ref>Ledvina J, 2010, s. 26</ref> a členem přípravného výboru normalizačního SČVU, od roku 1977 členem UV SČVU. Již roku 1971 obdržel titul [[Národní umělec]] a až do své smrti (1981) patřil k protěžovanýmprotežovaným výtvarníkům. Jeho monumentální cyklus ''Revoluční tradice našeho lidu'', jímž se více méně otevřeně hlásí ke své původní přísné estetice padesátých let,<ref>Ledvina J, 2010, s. 50</ref> představuje onen oficiální obraz dějinné teleologie, jež od husitství přes selské bouře a prvorepublikové dělnické stávky nalézá své nutné vyústění ve vítězství pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany Československa v „[[Únor 1948|Únoru 1948]]“ (jak se jmenuje poslední díl této revoluční epopeje). Dominantním principem tu je naprostá jasnost politického sdělení - od gest postav, transparentů až k rudým praporům a rudé dělnické krvi. Zábranský zamýšlel celý cyklus pro nově budovaný [[Kongresové centrum Praha|Palác kultury]] a když se ukázalo, že při výtvarné výzdobě se s "revolučními tradicemi" nepočítá, předělal celý cyklus uhlem a pastelem na kartony jako předlohu ke tkaným tapiseriím. Přestože ''Revoluční tradice'' mohly jen těžko dostát lépe „leninskému principu stranickosti a lidovosti“, do pražského [[Kongresové centrum Praha|Paláce kultury]] se moc nehodily. Zábranský pojímá umění jako oddanou službu [[Komunistický režim v Československu|Straně]] i v době, kdy taková úzká, „dogmatická“ definice přestává být udržitelná. Po dokončení tohoto sedmidílného cyklu (Doba husitská, Selské bouře, Rok 1848, Stávkové boje, Slovenské národní povstání, 9. květen, Únor 1948)<ref name= Konečný /> se domníval, že "''by bylo naléhavě třeba do něj doplnit vyjádření [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|roku 1968]] a pak i dalších událostí ze 70. let a zejména z [[Normalizace|konsolidačního procesu]] v naší společnosti''", ale tento záměr se mu již do roku 1981 nepodařilo naplnit.<ref>Ledvina J, 2010, s. 41-42, 50</ref>
 
Přinejmenším stejně velký význam v Zábranského tvorbě má knižní [[ilustrace]] knih pro děti. Ilustroval například ''Hanýžku a Martínka'' [[Jindřich Šimon Baar|J. Š. Baara]], ''Je nám dobře na světě'' [[František Hrubín|Františka Hrubína]], ''Když se čerti rojili'' [[Josef Štefan Kubín|J. Š. Kubína]], nebo ''Ze starých letopisů'' [[Ivan Olbracht|Ivana Olbrachta]]. Podle Konečného se v ilustracích i sgrafitech Adolfa Zábranského objevuje "lidový, demokratický a slovanský ideál krásy", který má původ v mužné ztepilosti valašských jinochů a jiskrné líbeznosti valašských dívek, jak je odmala vídal při tancích a lidových zvycích i při práci v lesích a na polích".<ref>Konečný D, 1985, s. 262</ref>
nebylo zřejmě pro tohoto mistra jen vnější záležitostí či okrajovým incidentem doprovázejícím jeho ryze uměleckou činnost, ale její integrální, konstitutivní součástí. Zábranský v ''Revolučních tradicích'' zcela vážně zamýšlel vytvořit dílo, jež se stane monumentem jeho uměleckého génia. Naprosto žádná otázka po upřímnosti se tu nepřipouští. Povoláním umělce je služba Straně a jedině v této službě může umělec prokázat své mistrovství. Materiální i
symbolický profit ve formě titulů a řádů mu byl svědectvím o kvalitě vlastní práce. Strana ho odměňovala, protože její úkoly plnil dobře, a plnit její úkoly dobře znamená být dobrým umělcem.<ref>Ledvina J, 2010, s. 49</ref>
 
== Reference ==
<references />