Budova Slovenského rozhlasu: Porovnání verzí

 

V interiérech rozhlasu se najdou rarity, jakou je například ''Velké koncertní studio''. Sál visí v prostoru na ocelové konstrukci s pružinami shora. Dříve se kovové pružiny umisťovaly ve spodních částech akusticky náročných prostor, opotřebovaly se a časem ztrácely smysl. V koncertním sále rozhlasu nesou mnohem menší zátěž, je k nim volný přístup a lze je vyměňovat.

Ne všechny původní záměry Svetka, Ďurkoviče a Kisslinga se dočkaly uskutečnění. Architekti plánovali využití teras a bezprostředního okolí budovy rozhlasu ve prospěch kulturního života, zamýšleli také další stavby. Navržený komplex rozhlasového centra se neměl uzavírat do sebe. Vytváří bohaté společenské prostředí, výtvarně i účelově velmi působivé, organizující široké zájmové území. Mezi uvažovanými okolními budovami měl být rozhlas, jak dnes vidíme sám o sobě dost vysoký, pouze drobnou stavbou. Vize velké modernizace této části města stála na starší myšlence, podle které se měla tudy táhnout chybějící okružní městská komunikace. V době, kdy [[Slovenský rozhlas]] vznikal, byla Mýtná ulice téměř periferní částí Bratislavy. Rozhlas měl být jednou z prvních budov, které později vytvoří příčnou osu městské zástavby, tedy jakýsi přechod mezi [[Staré Mesto (Bratislava)|Starým]] a [[Nové Mesto (Bratislava)|Novým Městem]]. Příčná osa byla nápadem architekta Hrušky. Její začátek plánoval v predstaničním prostoru, pokračovala by vedle v areálech vysokých škol. Měla obsahovat ubytovací, kulturní, společenské a sportovní zařízení a také koncepčně soustředit vládní budovy. Projekt zůstal nezrealizovaný. Stavba byla dokončena až v roce [[1985]]. Po roce [[1989]], když se monopol velkého a jediného státního rozhlasu rozplynul, se ukázalo, že provoz může fungovat i ve skromnějších prostorách. Budova se také začala zpochybňovat z hlediska provozní náročnosti.