Wikipedista:Skrnik/Pískoviště: Porovnání verzí

'''Rytířský řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny) v českých zemích''' je bratrstvo věřících [[Pravoslaví|pravoslavné církve]]. Pokládá se za pokračovatele družiny, kterou roku 312 [[Konstantin I. Veliký|Konstantin Veliký]] ustanovil k ochraně Svatého [[Labarum|labara]], a řádu, jenž měl údajně roku 1180 založit byzantský císař [[Izák II. Angelos]] a který od 16. století fungoval v Itálii pod názvem Konstantinův řád sv. Jiří. Tento název užívá od roku 2014.

 

Vzhledem k absenci dostatečného množství pramenů je vývoj této organizace velmi obtížné sledovat. Podle vlastní tradice je organizace pokračovatelem bratrstva založeného roku 312 římským císařem Konstantinem Velikým, resp. 1180 byzantským císařem Izákem II. Angelem, a následně neapolského Konstantinova řádu sv. Jiří.

[[Soubor:Beaufort-Spontin, de.jpg|vlevo|náhled|Erb vévodů a knížat von Beaufort-Spontin]]

Vzhledem k pozdnímu datu vzniku a faktu, že u jeho vzniku (resp. oddělení) nestál člen žádného panovnického rodu, je jeho příslušnost ke „klasickým“ rytířským řádům často zpochybňována. Řád totiž nebyl evidován [[Registr rytířských řádů|Mezinárodní komisí rytířských řádů]] (''The International Commission on Orders of Chivalry'') a je proto označován za [[samozvaný rytířský řád]]. V právní rovině je ale tento postup diskutabilní, protože v květnu 1970 vzal řád pod ochranu alexandrijský patriarcha řecké ortodoxní církve Mikuláš VI., jenž se stal jeho hlavní duchovní autoritou a později mu dokonce udělil status čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. Od této doby je alexandrijský patriarcha také nejvyšším církevním patronem patronem řádu.<br />

 

Po pádu komunismu, roku 1990, zahájil Řád sv. Konstantina Velikého své působení také ve státech střední Evropy. Zplnomocněncem pro tyto země se stal člen řádové vlády Johannes (Hans) Mertens, který přitom úzce spolupracoval s českým emigrantem Vojtěchem Kozákem (1918-2002). Tento muž byl zajímavou osobností. Přestože pocházel z neurozené rodiny, jeho matka byla nemanželskou dcerou Karla hraběte [[Esterházyové|Esterházyho de Galantha]] (1847-1919) a on sám byl adoptován Karlovým bezdětným synem Michaelem (1884-1933) pod jménem Adalbert (Vojtěch) Esterházy. Šlechtický titul mu však nikdy udělen ani potvrzen nebyl.<ref>Prostřednictvím adopce docházelo pouze k přenesení jména. K přenesení šlechtického titulu bylo zapotřebí panovnického rozhodnutí, které v tomto případě (snad vzhledem k brzkému zániku Rakousko-Uherska) již nedošlo. Županič, Jan, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha 2006, s. 110-112.</ref>

[[Soubor:Potvrzení o adopci Vojtěcha Kozáka rodinou Esterházy.jpg|vlevo|náhled|Potvrzení o adopci Vojtěcha Kozáka rodinou Esterházy]]

Mezi Esterházym a Mertensem ale později došlo k neshodám a to ve dvou rovinách: při přijímání nových členů a ohledně náboženské orientace řádu. Zatímco Mertens a vedení řádu odmítalo další rozšiřování řádu v Polsku, Esterházy byl proti a podnikl kroky ke zřízení zvláštní polské komendy. Mnohem vážnější byla roztržka ohledně náboženského směřování řádu. Zatímco Mertens a řádová vláda trvali na zachování ekumenismu, Esterházy, který ve vysokém věku konvertoval k pravoslaví, tvrdil, že by se řád měl profilovat jako výhradně [[Pravoslaví|ortodoxní]] vzhledem k svému statusu čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. Tento postoj způsobil v organizaci rozkol, který vyvrcholil po smrti velmistra Friedricha von Beaufort-Spontin roku 1998 rozdělením organizace na dvě nezávislé linie. Po rozdělení roku 1998 tak existují dvě odnože řádu s totožným názvem, které se vzájemně neuznávají – Řád sv. Konstantina Velikého a Řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny).<ref>Podobná situace není v náboženských společenstvích výjimečná. Stačí připomenout rozkol v Řádu sv. Lazara, který je v současnosti rozdělen do tří vzájemně soupeřících obediencí (pařížskou, maltskou a švýcarskou). Viz [[Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara]].</ref>

<br />

Po rozpadu jednotného řádu roku 1998 byl jeho hlavou zvolen jeho syn Friedricha von Beaufort-Spontin, vévoda a kníže Friedrich Christian (*1944), katolík žijící v Německu. Po rozdělení zůstala tato větev ekumenická. V současné době působí ve 32 státech světa,<ref><nowiki>http://www.ocmonline.org/what-is-ocm</nowiki> </ref> nejvíce členů však má ve Finsku a z Finů složena celá řádová vláda. Je také primárně luteránská, byť velmistr (Beaufort-Spontin) je katolík. Zástupcem velmistra je Raimo Ilaskivi (*1928), bývalý finský politik, v letech 1979 – 1991 starosta Helsinek a v letech 1996 – 1999 poslanec evropského parlamentu, který roku 1994 neúspěšně kandidoval na úřad prezidenta. Řád vydává vlastní časopis nazvaný ''Constantinian News''.

Podle řádových stanov stojí v čele řádu velmistr doživotně volený řádovou radou složenou z řádové vlády<ref>ttp://www.ocmonline.org/government</ref> a třiceti zástupců členů organizace, který musí být schválen alexandrijským patriarchou. Vzhledem k tomu, že ale tato linie nemá mezinárodní uznání a není pravoslavná, je patronát alexandrijského patriarchy pouze formální.

Dále organizace svým stoupencům udílí Záslužný kříž a Záslužnou medaili.<br />

 

Druhou linii řádu představuje pravoslavné bratrstvo, které bylo oficiálně v České republice registrováno rozhodnutím Ministerstva vnitra z 20. února 1998 názvem International Ordo Sancti Constantini Magni. V rámci sporu o legitimitu je tato linie úspěšnější než „finská“ větev, protože jako jediná dosáhla potvrzení statutu mezinárodní nevládní organizace.<ref><nowiki>https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik-firma.vysledky?subjektId=745488&typ=UPLNY</nowiki> ; <nowiki>https://orderofknights.org/data/filecache/c6/PDF-cerna_021_Str-nka_14-Edit.jpg</nowiki> </ref> Dne 6. prosince 1999 byla navíc prohlášena součástí Pravoslavné církve a získala titul „ochránce pravoslaví“. O rok později byla jako mezinárodní organizace zaregistrována také u [[Organizace spojených národů|OSN]]. Na počátku 21. století došlo k úpravě názvu bratrstva do podoby Řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny). Přidáním jména sv. Heleny, matky císaře Konstantina, měla být zdůrazněna ortodoxní orientace společenství.

Po rozdělení organizace roku 1998 se první hlavou (velmistrem) pravoslavného linie stal Adalbert Esterházy. Ten během svého působení v úřadě rozšířil aktivity bratrstva do řady evropských států i do USA,<ref>https://orderofknights.org/komendy</ref> kde byly vytvořeny autonomních organizace (komendy), z nichž nejpočetnější jsou slovenská a polská. Vzhledem k pravoslavnému charakteru této větve, zároveň velmi malému zastoupení pravoslavných mezi českou populací i radikálnímu slovanství Vojtěcha Esterházyho byly v 90. letech do řádu často přijímány osoby ruské národnosti, které se usadily v Česku. Tito jedinci měli často úzké vazby i na jiné pravoslavné země, zejména na Srbsko a Rusko, a proto není překvapující, že někteří roku 1999 ostře kritizovali [[Operace Spojenecká síla|operaci Spojenecká síla]], letecké údery NATO proti Srbsku. V této době se stali členy řádu také některé osobnosti českého politického a ekonomického života známé svou radikálně proruskou a protiamerickou orientací: např. [[Jaroslav Foldyna]], [[Štěpán Popovič]] či [[Aleš Řebíček]].

 

Nedlouho poté ovšem byla pověst organizace opět poškozena, nyní v souvislosti s hlubokým rozkolem v české pravoslavné církvi.<ref>http://www.christnet.eu/clanky/5395/cesti_pravoslavni_chteji_zalozit_kvuli_sporum_uvnitr_cirkve_novou.url</ref> Ta byla mj. způsobena sílící postavením ruských věřících, kteří odmítali českými členy propagované sblížení mezi západní a východní církví a začali prosazovat výlučnou orientaci na moskevský patriarchát. Údajně právě kvůli tomuto tlaku došlo roku 2013 k rezignaci pravoslavného arcibiskupa českých zemí [[Kryštof (arcibiskup)#Kauza%20StB|Kryštofa]], který byl také spojen s Řádem sv. Konstantina (a Heleny). Hlava organizace, archimandrita Eugen Freimann, byl navíc již několik let předtím nařčen ze spolupráce s [[Státní bezpečnost|StB]] obviněn ze znásilnění a z krádeže. Ve všech případech byl však prohlášen za nevinného. Žalující byl dokonce 3. února 2011 odsouzen za zločin křivého obvinění a v tisku byla otištěna omluva.<ref>Respekt,  č. 46, 2011, s. 7.</ref> Po vytvoření [[Pravoslavná církev Ukrajiny|Pravoslavné církve Ukrajiny]], která získala roku 2019 status [[Autokefální církev|autokefální církve]], se Řád sv. Konstantina (a Heleny) orientuje na spolupráci výhradně s Kyjevem.

Na rozdíl od (převážně finského) Řádu Konstantina Velikého nebyla česká linie nikdy rozdělena do tříd. Členům organizace je přiznáváno jen právo na čestné označení „rytíř Řádu sv. Konstantina Velikého a Heleny“, které neznamená povýšení do šlechtického stavu. Zatímco pravoslavní (řádní) členové nosí při slavnostech bílý plášť a řádovou dekorací na žluté (zlaté) stuze, čestným členům náleží černý plášť a dekorace na modré stuze.

<br />

 

[[Soubor:Kriz-se-stuhou-zluta-maly.png|náhled|227x227pixelů|Dekorace pravoslavného člena Řádu sv. Konstantina (a Heleny)]]

 

Tento symbol je společný jak Řádu sv. Konstantina, tak Řádu sv. Konstantina (a Heleny). Jednotlivé větve se liší barvou stuhy: zatímco Řád sv. Konstantina jí má modrou, Řád sv. Konstantina (a Heleny) užívá žlutou (zlatou) pro pravoslavné a plnoprávné členy, modrou pak pro příslušníky ostatních vyznání.

 

Podobně jako na věhlasu [[Maltézský řád|Maltézského řádu]] v průběhu druhé poloviny 20. století začalo parazitovat přes šedesát samozvaných organizací, vznikla v návaznosti na Konstantinův řád soukromá, ryze komerčně zaměřená organizace nazvaná '''Královský řád Konstantina Velikého a Heleny''' (''Royal Order of Constantine the Great and Saint Helen''). Svým charakterem naplňuje definici [[Samozvaný rytířský řád|samozvaného rytířského řádu]] coby organizace, která se sama vydává za [[rytířský řád]], ačkoliv jím podle mezinárodního práva není.<ref>Gábriš, Tomáš, Rytieri v republike. Zrušenie šľachtických titulov v Československu, Bratislava 2018, s. 150 an. <br /></ref>

 

<br />