Karel Werner (indolog): Porovnání verzí

OKarel svémWerner se dĕtstvínarodil v mĕstečku Jemnici, sekde vyjádřil,dle svých žeslov byloprožil idylické. Otec mĕl cukrárnu a matka byla původnĕ kuchařkou z povolání. Idyla skončila, kdyžV roku 1933 byl dům rodiny Wernerových za hospodářské krize prodán ve dražbĕ pro neplacení splátek na hypotéku a rodina se odstĕhovala do [[Znojmo|Znojma]], kde Werner zahájil svá studia na reálném gymnasiu. Po [[Mnichovská dohoda|mnichovské dohodĕ]] a začlenĕní Znojma do [[Sudety|sudetského]] území pokračoval ve studiu na III. reálném gymnasiu v [[Brno|Brnĕ]], které dokončil po přerušení ke konci války na podzim 1945, načež se zapsal na filosofii a historii na [[Filozofická fakulta Masarykovy univerzity|Filosofické fakultĕ Masarykovy univerzity]], kde se stal členem užšího filosofického kruhu žáků J.[[Josef L.Ludvík Fischer|Josefa Ludvíka Fischera]], a vĕnoval se též studiu [[Sanskrt|sanskrtu]] a [[Čínština|čínštiny]] jako samouk. V roce 1947 byl J. L. Fischer jmenován rektorem [[Univerzita Palackého v Olomouci|Palackého univerzity]] (PU) v Olomouci a vyzval jej k přestupu. Werner pokračoval u nĕj na Filosofické fakultĕ v Olomouci ve studiu filosofie, a ve studiu klasické čínštiny jako žák [[Jaroslav Průšek|Jaroslava Průška]]. Znalost sanskrtu si zdokonalil pod vedením [[Vincenc Lesný|Vincence Lesného]], který jej přijal za asistenta Indologického semináře. Doktorát získal poté, když obhájil disertační práci Významoslovný rozbor primitivních jazyků a složil rigorózní zkoušky z filosofie a indické filologie v jarním semestru 1949. Složil též závĕrečné státní zkoušky z filosofie a historie jako kvalifikaci na místo středoškolského profesora. Původní úmysl vĕnovat se novĕ vznikajícímu oboru srovnávací filosofie byl znemožnĕn zavedením marxismu jako státní ideologie po komunistickém puči (únor 1948), takže se soustředil na indologii a byl povĕřen přednáškami ze srovnávací gramatiky sanskrtu a z dĕjin Indie, a v Historickém ústavu přednáškami o starovĕkých dĕjinách Předního východu. Byl však kritizován pro nedostatek marxistického zamĕření a v lednu 1950 byl vyšetřován Státní bezpečností pro styky se zahraničními návštěvníky.

Po ztrátĕ akademického postavení Werner počal oceňovat praktické aspekty indických nauk, zvládl základní systém hatha jógy, vĕnoval se buddhistické meditaci a vedl tajný kroužek zájemců. Postupnĕ též navázal písemné styky se zahraničními organizacemi: s [[Buddhistická společnost|Buddhistickou společností]] (Buddhist Society) v Londýnĕ, s Buddhistickou vydavatelskou společností ([[Buddhist Publication Society]]) v Kandy, Sri Lanka, kterou vedl [[Nyanaponika Théra]], mnich nĕmeckého původu, s Jógickým ústavem v Santa Cruz, Bombay, a v Lonavle v Indii, v západním Nĕmecku s Buddhistickým seminářem po nauku o bytí (Buddhistisches Seminar für Seinskunde), jejž založil a vedl [[Paul Debes]] ze své chaty v [[Lüneburské vřesoviště|Lüneburger Heide]] blízko [[Hamburk|Hamburgu]], s Jógickým ústavem ve [[Fulda|Fuldĕ]], který spravoval Dr. [[Otto Albert Isbert]], a s řádovou organizací Árja Maitréja Man,.d,.ala (AMM), kterou založil v Indii [[Anagarika Govinda]], lama nĕmeckého původu, s označením "Vadžrajána Sangha", a v západním Nĕmecku vedl Dr. med. [[Karl-Heinz Gottmann]]. PočalZačal pak přispívat k rozvĕtvené podzemní publikační činnosti zamĕřené na duchovní praxi pořizováním překladů buddhistických textů a spisů. S využitím článků o zavedení hathajógických cviků v [[Sovĕtská akademie vĕd|Sovĕtské akademii vĕd]] (v podobĕ ranních "fyzminutek") se mu podařilo prosadit do tisku první článek o [[Hatha jóga|hathajóze]], což vedlo k pozvání k serii přednášek v [[Bratislava|Bratislavĕ]], s televizním programem (1963), a o rok pozdĕji v Brnĕ a v dalších mĕstech na Moravĕ, v Čechách a na Slovensku. Téhož roku jej Společenský Klub ROH [[První brněnská strojírna Velká Bíteš|První brněnské strojírny]] povĕřil pořádáním kurzů jógy a umožnil mu pod svou záštitou založení Klubu jógy, který přetrval i dobu normalizace (1969–89) a dále do doby obnovené demokracie.[2]

Roku 1966 mu bylo zprostředkováno setkání v [[Halle (Saale)|Halle]] (východní Nĕmecko) s Debesovou žačkou ze západního Nĕmecka za účelem diskuzí. V Halle bydlel Professor [[Heinz Mode]], odborník na buddhistické sochařství na Sri Lance a v Indii, který vĕdĕl o Wernerových osudech, takže došlo k setkání. Téhož roku Werner navštívil [[Budapešť]], kam jej pozval Dr. Hetényi, který vedl maďarskou odbočku AMM a tzv. [[Ústav buddhistické filosofie]]. Bylo mu též umožnĕno pozorovat skupinovou terapii v Léčebném ústavu pro tĕlesnĕ i duševnĕ postižené dĕti, který vedl Dr. Petö, jenž dosahoval velkých výsledků zvláštní metodou cviků inspirovaných jógou a čínskými cviky v kombinaci s recitací [[Tibet|tibetských]] manter.

Terapeutické účinky praxe hathajógy byly demonstrovány i ve Wernerových kursech na případu člena orchestru brnĕnské opery, jenž trpĕl vážnou psychosómatickou kondicí, která mu působila rozpaky bĕhem dlouhých operních jednání. Psychiatrické a psychoterapeutické léčení zůstalo bez účinku, načež mu krajský psychiatr poradil: “Bĕžte“''Bĕžte za tím potrhlým Wernerem, třeba Vám pomůže s tou jeho jógou.''” Jeho plné uzdravení již po nĕkolika týdnech vyneslo Wernerovi pozvání přednášet o "orientálních terapiích" ve výročním doškolovacím kursu pro psychiatry a k nabídce místa vydavatele bulletinu Psychiatrický výbĕr v [[Psychiatrický ústav|Psychiatrickém ústavu]] v [[Kroměříž|Kromĕříži]] (1967–68) s výzkumným programem zaměřeným na zkoumání fyziologických procesů během praxe jógy a meditace a na možnost jejich terapeutického využití. Za tím účelem podstoupil příslušná mĕření na své osobĕ a školil tým lékařů a ošetřovatelů v praxi jógy.

Werner dostával od zmínĕných zahraničních organizací pozvání k seminářům a konferencím, a proto žádal po řadu let bezvýslednĕ o pas. Roku 1967 jej dostal a ředitel Psychiatrického ústavu v Kromĕříži mu povolil koncem září šestitýdenní "studijní cestu" do západního Německa. Během "exercicií" AMM v "Domu ticha" (Haus der Stille) v [[Rosenburg (zámek)|Roseburgu]] mu bylo udĕleno čestné členství řádu AMM a v lesním útulku Paula Debese v Lüneburger Heide vedl rozhovory s ním a jeho spolupracovníky a žáky. Na zpáteční cestĕ přes východní Nĕmecko byl hostem profesora Modeho v Halle, navštívil v Berlínĕ profesora J. H. Schultze, slavného autora "autogenního tréninku", pobyl na Filosofické fakultĕ v Lipsku, kde mu Dr. Heinz Kucharski z Indologického semináře podal zprávu o činnosti jejich tajné jógické společnosti, a zúčastnil se čtení čínsných buddistických textů v Sinologickém semináři.

V lednu 1968 nastalo uvolnĕní politické situace a Werner podal žádost na [[Ministerstvo školství a národní osvěty|Ministerstvo školství]] o obnovení svého akademického postavení, která však byla po dvou mĕsících zamítnuta. Nestraník nesmĕl vyučovat humanistické předmĕty ani za [[Alexander Dubček|Dubčekova]] komunismu "s lidskou tváří". Dne 8. kvĕtna Werner založil v Brnĕ za účasti vídeňských buddhistů "Buddhistický kruh Československa".[3] Všem jeho aktivitám však učinila konec sovĕtská invaze (21. 8. 1968). Aby se vyhnul opĕtnému pronásledování obnoveným totalitním režimem, Werner opustil rodnou zem dva dny po invazi a v Anglii nejprve pracoval v [[Cambridge|Cambridgi]] v univerzitní knihovnĕ a současnĕ v [[Churchillova kolej|Churchillovĕ koleji]] jako lektor sanskrtu. Roku 1969 získal místo docenta indické filosofie a náboženství na [[Univerzita Durham|univerzitĕ v Durhamu]], kde zavedl též kurzy sanskrtu, a vyučoval rovnĕž jógu a indickou civilizaci v extramurálních kurzech. Roku 1975 založil výroční akademická Symposia indických náboženství, která řídil po deset let a která dosud pokračují pod vedením voleného komitétu.[4] Roku 2010 řídil Pĕtatřicáté symposium pořádané na počest jeho pĕtaosmdesátých narozenin.[5] Vyučoval také v letní škole Buddhistické společnosti a v diplomových kurzech pro učitele jógy. V letech 1975–1976 byl hostujícím profesorem na univerzitách v Kandy (Peradeniya University, Sri Lanka), v Dharwaru (Karnataka State University) a ve Vanárasí (Benares Hindu University). Hostoval také na univerzitách v Cambridgi, Oxfordu, Lancastru, Manchestru, Stirlingu a Londýnĕ.

Roku 1990 Werner odešel do penze a v létĕ se zúčastnil jako předseda sekce pro náboženství konference původnĕ emigrantské Společnosti vĕdy a umĕní, pořádané po pádu diktatury poprvé v Praze. V letech 1991–1993 byl dopisujícím členem [[Akademie věd České republiky|České akademie vĕd]], Ústavu pro studium náboženství, a v letech 1993–1998 hostujícím profesorem [[Masarykova univerzita|Masarykovy university]] v Brnĕ v [[Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity|Ústavu religionistiky]], který pomohl založit na Filosofické fakultĕ. V letech 1991–1993 byl nĕkolikrát hostujícím přednašečempřednašejícím na turné po umĕleckých památkách v [[Indie|Indii]], [[Nepál|Nepálu]], [[Vietnam|Vietnamu]] a [[Kambodža|Kambodži]]. Procestoval též [[Myanmar|Barmu]] (Myanmar), [[Thajsko]], [[Jáva|Jávu]], [[Bali]], [[Čína|Čínu]] a [[Japonsko]]. V letech 2002–2007 byl hostujícím profesorem v Ústavu buddhistických studií Dongkuk Univerzity v Seoulu[[Soul|Soulu]] a v [[Kjongdžu]] v [[Jižní Korea|Jižní Koreji]]. Od roku 1993 má čestné postavení jako profesor výzkumu na londýnské univerzitĕ v Ústavu pro studium náboženství Školy orientálních a afrických jazyků (SOAS).