Dualismus (filozofie): Porovnání verzí

'''Dualismus''' (z [[latina|lat]]. ''dualis'', dvojitý, podvojný) je velmi široký pojem, který může znamenat přesvědčení, že:

# [[skutečnost]] ''se nám ukazuje'' v polaritě dvou protikladných aspektů;

Samo označení dualismus je vcelku nedávného původu: vzniklo až vna přelomu 17. a 18. století (T.[[Thomas Hyde]], P.[[Pierre Bayle]]) a původně znamenalo dualismus náboženský, totiž přesvědčení, že skutečnost vznikla ze sporu a střetu dvojího božstva, dobrého a zlého. Počínaje [[Leibniz]]em se však užívá hlavně pro označení metafysického dualismu [[Descartes|Descartova]], tj. rozlišení dvou podstat, věci rozlehlé (''res extensa'') a myslící (''res cogitans'').

Nicméně rozlišení dvou principů skutečnosti lze sledovat už od počátku náboženského i filosofického myšlení. V náboženském myšlení se dualismus snažil odpovědět na otázku, kde se bere [[zlo]]: jeho původcem je zlé, člověku nepřátelské božstvo. Ve většině náboženských systémů je toto zlé božstvo nakonec ovšem podřízeno svrchovanému božstvu života a dobra. V biblickém židovství je i ďábel jeden z "padlých andělů" a v křesťanství převládá myšlenka [[Augustin]]ova, že zlo je jen nedostatek dobra. Jen v některých formách [[manicheismus|manicheismu]] jsou obě síly v rovnováze a není nic, co by spor mohlo překlenout.

Z jiného hlediska viděli dualitu skutečnosti řečtí filosofové, totiž jako protiklad věčného, neměnného [[bytí]] a proměnlivého, klamného zdání čili nebytí.<ref>Proti tomu argumentuje už Parmenides[[Parmenidés]], podle něhož jsou nemyslící lidé „dvouhlaví“. Zl. DK 28 B 8.</ref> V [[Platón]]ových dialozích se vedle dualismu vědění a zdání objevuje i dualismus pravého světa idejí proti klamnému světu smyslových zkušeností a konečně dualismus nesmrtelné duše ve smrtelném těle.<ref>Viz např. ''Faidón''. </ref> [[Aristotelés]] se pokusil zmírnit tento neudržitelný protiklad tím, že věčné ideje pokládal za tvary či formy věcí, nikoli za samostatná jsoucna. Věci vznikají spojením látky a tvaru, takže jedna bez druhé není lidské zkušenosti přímo přístupná.

Ve snaze vnést do filosofického uvažování určitost a jasnost obnovil ostrý dualismus [[René Descartes]], ovšem v úplně jiném smyslu. Každá skutečnost je buďto rozlehlá a tedy hmotná, anebo schopná myslet. Oblast možné zkušenosti se tak rozpadá na dvě, na oblast vnější zkušenosti smyslů a oblast sebevědomí myslícího subjektu[[subjekt]]u. Tento radikální krok měl velký úspěch, umožnil vznik vědy v moderním slova smyslu a hluboce ovlivnil všechno následující myšlení. V poněkud pozměněné podobě jej převzal [[Immanuel Kant]] jako dualismus přírody čili „říše nutnosti“ a naproti ní „říše svobody“, kde platí mravní zákon. Tomu pak odpovídá i rozlišení mezi objektivním a subjektivním, které dodnes určuje naše myšlení. Jenže zatímco ještě pro Kanta se to pro člověka nejdůležitější děje v říši svobody, pro nás se z ní stalo „pouze subjektivní“ čili soukromé, které druhé lidi zajímat nemusí.

Descartův dualismus ovšem narážel od začátku na problémy, s nimiž si nevěděl rady, zejména problém vztahu [[duše]] a [[tělo|těla]]: jak je možné, že člověk (tj. jeho duše, mysl) chce zvednou ruku – a skutečně ji zvedne? Descartovo řešení, že spojení obstarává mozková žláza epifýza ([[šišinka]]), nebylo příliš přesvědčivé a Descartes sám to v korespondenci uznává. Ještě umělejší byl ovšem [[paralelismus]] či [[okasionalismus]] [[Nicolas Malebranche|Malebrancheův]]ův a Leibnizův: podle nich je myšlenka i čin přímo řízen vůlí Boží a dojem příčinného působení myšlenky na tělo je mylný. Proto nakonec převládlo reduktivní stanovisko vědy, že stačí sledovat hmotnou skutečnost a procesy mysli pokládat za pouhé [[epifenomén]]y.

# skutečnost se skládá z jednotlivých předmětů či věcí a