Jazz: Porovnání verzí

Muzika z [[New Orleans|New Orleansu]] měla dalekosáhlývelký efektvliv na vývoj raného jazzu. Hodně tamních jazzových interpretů hrálo v nevěstincích a barech ve čtvrti nazývané [[Storyville]]. Pochodové kapely hrály na pohřbech africké komunity v [[Spojené státy americké|USA]]. Nástroje, používané v těchto, a v tanečních kapelách, se staly základními nástroji pro jazz. Jsou jimi [[dechový nástroj|dechové]] a [[bicí souprava|bicí nástroje]]. Malé kapely, v nichž působili samouci i vzdělaní afroameričtí hudebníci (mnozí vycházeli z tradic pohřebních procesí v New Orleans), hrály klíčovou roli ve vývoji a rozšíření raného jazzu. Kapely cestovaly napříč černošskými komunitami na jihu, a od roku [[1914]] hráli afrokreolští a afroameričtí muzikanti i v západních a jižních (?) městech [[Spojené státy americké|USA]].

Časem se sociální kritika rasového oddělenídělení vrátila do normálu, a bělošští kapelníci zase začali nabírat černošské hudebníky. V 30. letech 20. století [[Benny Goodman]] přemluvil pianistu [[Teddy Wilson|Teddyho Wilsona]], vibrafonistu [[Lionel Hampton|Lionela Hamptona]] a kytaristu [[Charlie Christian|Charlieho Christiana]] k připojení se do malého seskupení. Styl raných 40. let byl známý jako „jumping the blues“, nebo „jump blues", protože používali malá [[Kytarový zesilovač|komba]] (jazzové kapely té doby měly 3–4 členy). Je pro ně typické vysoké tempo skladby a bluesové akordové postupy. Kapela [[Kansas City Jazz]] v roce [[1930]] vytvořila mostpřešla od [[big band]]ů k [[bebop]]u, ovlivňujícíhoten pak ovlivnil celá 40. léta.

=== Dixieland revival[[Revival (rozcestník)|revival]]===

Na konci 30. let se znovu začala oprašovat [[dixieland]] hudba, vracela se k původnímu kontrapunktovému neworleánskému stylu. Z velké části tomu napomáhali nahrávací společnosti, publikující ranou jazzovou klasiku, jako třeba Oliverovy, Mortonovy a Armstrongovy kapely z 20. let. Oživení se zúčastnily dvě skupiny muzikantů. První skupina byla složená z hráčů, kteří začínali svou kariéru v tradičním stylu, a vrátili se, nebo pokračovali v tom, co hráli po většinu času, např. skupina Bobcats, kterou založil [[Bob Crosby]]. Dalšími [[Revival|revivalisty]] byli [[Max Kaminsky]], [[Eddie Condon]] a [[Wild Bill Davison]]. Většina hráčů pocházela ze středozápadu, ale našel se mezi nimi i malý počet muzikantů z [[New Orleans|New Orleansu]]. Druhou skupinou revivalistů byli muzikanti, kteří byli příliš mladí na to, aby byli ovlivněni počátky jazzu, ale kteří nyní odmítli styl swingu, a začali preferovat tradiční metody hry. Lu Watters band byl nejspíše tím nejznámějším představitelem této skupiny. [[Louis Armstrong]] zformoval svůj Allstars band, který se stal vedoucím souborem mezi dixieland revivaly. V průběhu 50. a 60. let byl dixieland jedním z [[Komerce|komerčně]] nejznámějších jazzových stylů v [[Spojené státy americké|USA]], [[Evropa|Evropě]] i v [[Japonsko|Japonsku]].

Uprostřed 40. let se bebopeři snažili posunout jazz z taneční populární muziky k vyzývavější „hudební“ (?) muzice. Významné odlišnosti od swingu rozváděli první bebopeři prvky z taneční muziky, vytvářeli [[bebop]] více jako uměleckou formu, ale zároveň trošku jako potenciálně populární a komerční záležitost (?). Vlivnými muzikanty v bebopu byli např. saxofonista [[Charlie Parker]], pianista [[Bud Powell]] a [[Thelonious Monk]], trumpetista [[Dizzy Gillespie]] a [[Clifford Brown]], basista [[Ray Brown (hudebník)|Ray Brown]] a bubeník [[Max Roach]].

Bebopeři vnášeli do jazzu nové formy barevnosti tónu, nesouzvuku a více [[Abstrakce|abstraktních]] forem [[Umělecká improvizace|improvizací]], kde používali akordové „mimoně“, náhradní akordy a pozměněné akordy. Měnil se i styl bubnování, na více úskočný a explozivní, ve kterém byl činel ride používán pro udržení rytmu, zatímco snare a basový buben byly použity pro neočekávané akcenty. Tyto odchylky, od t.č. hlavního jazzového proudu, se zprvu setkávaly s nepochopením, občas bylys nepřátelskénepřátelskými ohlasy mezi fandyfanoušky a kolegy muzikanty. Přesto, po 50. letech 20. století, se bebop zapsal do jazzového slovníku jako akceptovaná součást jazzu.

[[Hard bop]] je odbočkou bebopu (nebo „bopu“), do které se začlenily vlivy z [[rhythm and blues]], [[gospel music]] a [[blues]], obzvláště v saxofonové a [[klavír]]ní hře. Hard bop se rozvinul uprostřed 50. let, zčásti jako odpověď na oblibu cool jazzu na začátku tohoto období, (především mezi lety [[1953]] a [[1954]]), současně se vzrůstem [[rhythm and blues]]. Miles Davisovo dílo „[[Walkin']]“ ohlásilo nový styl pro svět jazzu. Kvintet [[Art Blakey]] and the Jazz Messengers s kapelníkem Blakeym, pianistou [[Horace Silver]]em a trumpetistou [[Clifford Brownem]] byli vedoucími silami v hard bopovém hnutí, společně s Davisem.

[[Free jazz]], a jeho podobná forma [[avant-garde jazz]], jsou podžánry jazzu, založené na bebopu, používající méně předepsaných materiálů, a poskytují hráči více svobody. Free jazz používá implicitní nebo volnou harmonii, a [[tempo]], která bylo na začátku vnímáno jako kontroverzní. Basista [[Charles Mingus]] je také často označován za průkopníka ve světě jazzu, ačkoliv jeho aranže procházely řadou stylů a žánrů. První větší změna přišla v 50. letech, s ranými pracemi [[Ornette Coleman]]a a [[Cecil Taylor]]a, a v 60. letech to byli například [[John Coltrane]], [[Archie Shepp]], [[Sun Ra]], [[Albert Ayler]], [[Pharoah Sanders]] a další. Free jazz rychle našel oporu v Evropě. Není náhodou, že mnoho muzikantů, jako Ayler, Taylor, [[Steve Lacy]] a [[Eric Dolphy]], strávili delší dobu v Evropě.

[[Latin jazz]] má dvadvě hlavní typyodnože: [[Afro-Cuban jazz]] a [[Brazilian jazz]]. Afro-Cuban jazz byl v [[Spojené státy americké|USA]] hrán po éře bebopu, zatímco Brazilian jazz začal být populární během 60. let. Afro-Cuban jazz se začal jako styl rozvíjet uprostřed 50. let, díky muzikantům, jakými byli [[Dizzy Gillespie]] a [[Billy Taylor]]. Ti byli ovlivněni mnoha kubánskými muzikanty, jako byl [[Xavier Cugat]], [[Tito Puente]] a [[Arturo Sandoval]]. Brazilian jazz, jako např. [[bossa nova]], vychází ze [[Samba (hudba)|samby,]] přidávají se prvky z jazzu, a z mnoha dalších klasických a populárních stylů 20. století. Bossa je vesměs nepříliš rychlá, s melodií zpívanou v [[Portugalština|portugalštině]] nebo [[Angličtina|angličtině]]. Průkopníky v tomto stylu byli [[Brazilci]] [[Joao Gilberto]], [[Antônio Carlos Jobim]], [[Vinícius de Moraes]] a spousta dalších. Příbuzným stylem je [[jazz-samba|jazz-samba,]] popisovaná jako kompozice bossa novy, vložená do jazzových frází, interpretovaná např. [[Stan Getz]]em a [[Charlie Byrd]]em.

[[Soul-jazz|Soul jazz]] vznikl vývojem hard bopu, mísímíchá silné vlivy [[blues]], [[gospel]]u a [[rhythm and blues]] v hudbě pro malé skupiny, nejčastěji organ tria, používajících [[Hammondovy varhany|Hammondových varhanů]]. Na rozdíl od hard bopu, soul jazz vesměs zvýrazňuje opakující se formy a melodické oraty, a [[improvizace]] je často méně komplikovaná, než u ostatních druhů jazzu. [[Horace Silver]] měl velký vliv na vývoj soul jazzu, v jeho písničkách se používá funky, a často i improvizace kostelních varhan. Mezi známé soul jazzové varhaníky patří [[Jimmy McGriff]], [[Jimmy Smith]] a [[Johnny Hammond Smith|Johnny Hammond Smith,]] a mezi významné tenor saxofonisty patří třeba [[Eddie Davis|Eddie „Lockjaw“ Davis]] a [[Stanley Turrentine]].

Na začátku 70. let nastala obroda zajímavostí v jazzu a v dalších formách afroamerické kultury. Muzikanti, jako [[Pharoah Sanders]], [[Hubert Laws]] a [[Wayne Shorter]], začali používat [[kalimbo]], [[cowbell]], [[shekeire]], a další hudební nástroje, pro jazz ne zrovna typické. Za povšimnutí stojí také jazzová harfistka [[Alice Coltrane]], jazzový houslista [[Jean-Luc Ponty]] a jazzový [[dudy|dudák]] [[Rufus Harley]]. Jazz se začal rozrůstat a měnit, inspiroval se v ostatních hudebních stylech, jako např. ve [[world music]], [[experimentální hudba|experimentální hudbě]] a [[rock]] a [[pop music]]. [[kytara|Kytarista]] [[John McLaughlin]] a jeho [[Mahavishnu Orchestra]] hráli kombinaci jazzu a [[rock]]u, s prvky muziky z východní [[Indie]]. V nahrávací společnosti [[ECM Records|ECM]] natočilo desky mnoho umělců, např. [[Keith Jarrett]], [[Paul Bley]], [[Pat Metheny|The Pat Metheny Group]], [[Jan Garbarek]], [[Ralph Towner]] a [[Eberhard Weber]]. Otevřeli tím dveře nové estetické muzice, využívající převážně [[akustické nástroje|akustické nástroje,]] a smísilysmíchaly je s prvky světové a [[folk|folkové muziky]].

V 80. letech se jazzová komunita ztenčila a rozdělila. Především u starších posluchačů přetrvával zájem o [[Tradiční jazz|tradiční]] a přímé formy jazzu. [[Wynton Marsalis]] se snažil tvořit hudbu, založenou na víře v [[tradice]], [[Inspirace|inspiraci]] hledal u [[Louis Armstrong|Louise Armstronga]] a [[Duke Ellington]]a.

Později, v 80. letech a začátkem 90. let, se některé podžánry spojily, např. jazz s populární muzikou, a vznikl tak [[acid jazz]], [[nu jazz]] a [[jazz rap]]. Acid jazz a nu jazz kombinoval elementy jazzu s moderní formou elektrické taneční muziky. Avšak nu jazz je založený na jazzové harmonii a melodii, většinou v něm nenajdeme improvizaci. Jazz rap spojil jazz a [[hip hop]]. [[Gang Starr]] nahráli „Words I Manifest“, „Jazz Music“ a „Jazz Thing“ ve spolupráci s [[Branford Marsalis]]em a [[Terence Blanchard]]em. Od roku [[1993]] raper [[Guru]] a jeho [[Jazzmatazz]] používaliangažovali jazzové muzikanty ke svým studiovým nahrávkám. [[Radiohead]], [[Björk]] a [[Portishead]] také často vkládali do své muziky prvky z jazzu.

Na začátku [[21. století]] „přímý“(?) jazz pokračoval v dovolávání se k jádru(?) posluchačů. Osvědčení jazzoví muzikanti, jejichž kariéra trvala desetiletí, jako [[Chick Corea]], [[Jack DeJohnette]], [[Bill Frisell]], [[Charlie Haden]], [[Herbie Hancock]], [[Roy Haynes]], [[Keith Jarrett]], [[Wynton Marsalis]], [[John McLaughlin]], [[Pat Metheny]], [[Paquito D'Rivera]], [[Sonny Rollins]], [[John Scofield]], [[Wayne Shorter]], [[John Surman]], [[Stan Tracey]] a [[Jessica Williams]], pokračovali v nahrávání a vystupování. Našlo se i pár novátorských jazzových umělců, kteří se v roce [[1990]]–[[2000]] dostali do popředí. Byli to třeba [[The Bad Plus]], [[Brad Mehldau]], [[Robert Glasper]], [[Brian Blade]], [[Larry Goldings]], [[Kurt Rosenwinkel]], [[Gonzalo Rubalcaba]] a [[Medeski, Martin & Wood]].

Jazz je [[hudba]] vážná, beze zpěvu (u některých výjimek se zpěv objevit může), a hraje se spíše na [[Klavír|piáno]], [[saxofon]], [[klarinet]] a pod. V Česku se slovo jazz poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka „Wentery Jazz“. To bylo v roce [[1919]]. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v [[Spojené státy americké|USA]], měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudbě bylo u nás ještě ve 20. letech velmi kusé. Čeští mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do centra kumštýřůumělců té doby, do [[Paříž]]e. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům, a celkové atmosféře doby. Ta nová, dravá hudba, se nazývala jazz. V roce [[1928]] byla vydána kniha s prostým názvem ''Jazz''. Byla to první česká, a jedna z prvních evropských knih, pojednávajícíchpojednávající o jazzu.

Nejvýraznější osobností, vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí, byl [[Jaroslav Ježek]]. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný český [[swing (hudba)|swing]]. Ježek se narodil v Praze, na [[Žižkov]]ě. Hlásil se na [[konzervatoř]], přijímací komise poznala jeho hudební nadání, byl přijat. Ježek absolvoval konzervatoř jako [[klavír]]ista a [[Hudební skladatel|skladatel]].

Po nástupu [[fašismus|fašismu]] se jazzová hudba stala nežádoucí, jako hudba méněcenné rasy. Toto období si vyžádalo mnoho obětí i mezi hudebníky. Nesmyslné zákazy a omezení té doby obcházeli hudebníci různými způsoby. Po zákazu tanečních zábav se písně dostalypřestěhovaly na koncertní pódia. Začaly tak plnit i poslechovou funkci.

[[Jazz Half Sextet|Jazz]] obohatil českou hudbu o zcela nové prvky, a inspiroval řadu [[výtvarník]]ů, [[básník]]ů, [[divadelník]]ů či [[filmař]]ů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem pro [[populární hudba|populární hudbu]] druhé poloviny 20. století.