Jazz: Porovnání verzí

{{Cizojazyčně|en|'''Jazz'''}}, čili '''džez''' (z [[Angličtina|angličtiny]]), je původně [[Spojené státy americké|americký]] [[hudební styl]], který vznikl na začátku [[20. století]] mezi afroamerickou komunitou na jihu [[Spojené státy americké|Spojených států amerických]] smíšením [[Afrika|afrických]] a [[Evropa|evropských]] hudebních stylů. Jeho africké kořeny se projevují hlavně v používání [[Bluesová stupnice|blues tónů]], [[odpovídačka|odpovídaček]], [[improvizace]], [[Polyrytmus|polyrytmů]], [[synkopa|synkop]] a [[spláchnuté tóny|spláchnutých tónů]]. Později jazz přebíral i prvky populární hudby. Původ slova jazz, které bylo pro označení této hudby poprvé použito okolo roku [[1915]], je nejasný, avšak pravděpodobně se jedná o zkomolenou zkratku ''jas(mine)'' v narážce na [[jasmín]]ový parfém, populární v [[New Orleans|New Orleansu]] té doby.<ref>Swing Review [http://www.upstateswing.com/Greg/origin-of-the-word-jazz.php Dostupné online]</ref>

Jazz od svého počátku ve [[20. století]] vytvořil mnoho podžánrů, od New Orleánskéhoneworleánského [[dixieland|dixielandu,]] datovaného nado začátekprvního 10desetiletí 20. letstoletí, přes [[big band]]ovský [[Swing (hudba)|swing]] ze 30. a 40. let, [[bebop]] zeve středních 40. letletech, rozmanitostirozmanitý [[Latin jazz|Latin-jazzujazz]] a jeho kombinacíkombinace, například [[Afro-Cuban jazz|Afro-Cuban]] a [[Brazilian jazz]] z 50. a 60. let, [[jazz fusion|jazz-rock fusion]] ze 70. let, až po pozdější vývoj, jako např. [[acid jazz]]. např:(jehož bylpředstavitelem je např. jazzový spěvákinterpret Laco Dézi).

Do roku [[1808]] připlulobylo přivezeno do [[Spojené státy americké|USA]] skoro půl milionu [[Afričan|afrických]]ů – [[Otrokářství|otroků]]. HojněByli přiváženi přijíždělipředevším ze západní [[Afrika|Afriky]], a přivezli s sebou si přivezli mohutnou kmenovou [[hudební tradice|hudební tradici]]. Africká hudba byla velmivětšinou účelová, propomáhala při práci nebo ([[rituálpracovní píseň|pracovní písně]]y), včetněnebo byla součástí [[pracovní píseňrituál|pracovních písnírituálů]], avčetně [[bojové pokřiky|bojových pokřiků]]. Podle [[Afrika|africké]] tradice měliměly písně jednohlasou [[melodie|melodii]] a používali odpovídačky (call-and-response), ale bez evropské představy [[harmonie]]. Rytmy odrážely africký způsob mluveného projevu. PoužívaliPoužívala se pentatonicképentatonická stupnice, prokládanéprokládaná blue tóny v [[blues]] a jazzu.

Na začátku [[19. století]] rostl počet [[černoši|černošských]] muzikantů, kteří se učili hrát na evropské nástroje, především na [[housle]], které používali k parodování evropské taneční hudby v jejich tradičních tancích [[cakewalk]]. Naopak umělci (černě namaskovaní) v evropských a amerických pěveckých show, kteří rozšiřovali černošskou hudbu mezi širokou veřejnost, kombinovali [[Synkopa|synkopy]] a evropský harmonický doprovod. [[Louis Moreau Gottschalk]] upravil africko-americkou hudbu cakewalk, také jihoafrické, karibské a jiné otrocké melodie otroků, jako salonní písně pro piano. Další ovlivnění přišlo od černošských otroků, kteří se učili harmonický styl chorálů, a včlenili jejej do své hudby, např. do [[Spirituál (hudba)|spirituálů]]. Původ blues je nedoložený, ale jedna z možností je, že vzniklo jako světská podoba spirituálů. [[Paul Oliver]] věnoval pozornost podobě nástrojů, hudby a sociálních funkcí sz griotykasty vgriotů savaněze západní Afriky.

Osvobození otroků vedlo k novým možnostem vzdělání osvobozených Afroameričanů, ale striktní sociální oddělení znamenalo omezené pracovní možnosti. Černošští muzikanti připravovali pro nižší společenské vrstvy zábavu, jako [[tanec|tance]], pěvecké show, pianisté hráli v barech, klubech a nevěstincích.

V roce [[1897]] první bělošský skladatel [[William H. Krell]] vydal svou „[[Mississippi Rag]]“," jako první napsané instrumentální ragtime pro piano. Následují rok napsalsložil pianista [[Scott Joplin]] skladbu „[[Original Rags]]“, poté v roce [[1899]] vydal mezinárodní hit „[[Maple Leaf Rag]]“. Napsal řadu známých [[Ragtime|ragtimů]], kombinujících synkopy, banjo figury, a někdy i call-and-response. Blues vydal a zpopularizoval [[W. C. Handy]], jehož „[[Memphis Blues]]“ z roku [[1912]] a „[[St. Louis Blues]]“ z roku [[1914]] se staly [[jazzový standard|jazzovými standardy]].

Muzika z [[New Orleans|New Orleansu]] měla dalekosáhlý efekt na vývoj raného jazzu. Hodně tamních jazzových interpretů hrálo v nevěstincích a barech ve čtvrti nazývané [[Storyville]]. Pochodové kapely hrály na pohřbech africké komunity v [[Spojené státy americké|USA]]. Nástroje, používané v těchto kapelách, a v tanečních kapelách, se staly základními nástroji pro jazz:. Jsou jimi [[žesťový nástroj|žestě]] a [[dechový nástroj|dechové nástroje]], a [[bicí souprava|bicí]]. Malé kapely, které samy učily afroamerické muzikanty (mnoho z nich pocházelovycházelo z tradic pohřebních procesí v New Orleans), hrály původní roli ve vývoji a rozšíření raného jazzu, procestovaly naskrz černošské komunity na jihu, a od roku [[1914]] hráli afrokreolští a afroameričtí muzikanti i v západních a jižních městech [[Spojené státy americké|USA]].

Afrokreolský pianista [[Jelly Roll Morton]] začal svou kariéru v Storyville. Od roku [[1904]] procestoval s [[Vaudeville]] show města na severu [[Spojené státy americké|USA]], včetně [[Chicago|Chicaga]] a [[New York]]u. Jeho „[[Jelly Roll Blues]]“, jež napsal v roce [[1905]], bylabylo publikovánapublikováno v roce [[1915]] jako první jazzové tištěné [[Aranžmá (hudba)|aranžmá]]. Mnoho muzikantů to přitáhlo do [[New Orleans]].

Na severovýchodě [[Spojené státy americké|USA]] se rozvíjelo hraní ragtime, zejména v podání [[James Reese Europe]] a jeho symfonickýsymfonického [[Cleff Club]] orchestrorchestru v New Yorku,. kterýHrál hrálnapř. na benefičním koncertu v [[Carnegie Hall]] v roce [[1912]], a jeho „Society Orchestra“, která se v roce [[1913]] stala první nahrávkou černošské skupiny. [[Eubie Blake|Eubie Blake,]] ovlivněný [[James P. Johnson|James P. Johnsonem,]]em vyvíjí v té době styl [[stride piano]] playing, ve kterém pravá ruka hraje melodii, zatímco levá ruka se stará o [[Rytmus (hudba)|rytmus]] a basu.

„Livery Stable Blues“ od Original Dixieland Jass Band, vydaný v roce [[1917|1917,]] je jedna z prvních nahrávek raného jazzu. Toho roku nespočet kapel vytvořilavytvořilo nahrávky se zdůrazněním slova „jazz“ v názvu kapelyskladby, ale většinou to byl spíše ragtime, než jazz. V září [[1917]] [[W. C. Handy]] a jeho Orchestra of Memphis nahrálanahráli coververzicover verzi písně „Livery Stable Blues“. V únoru [[1918]] James Reese a jeho pěchotní kapela „Hellfighters“ přivezla ragtime do Evropy během(v období první světové války). Po návratu do USA nahráli „The Darktown Strutter's Ball“.

[[Prohibice]] v [[Spojené státy americké|USA]] ([[1920]]–[[1933]]) nedovolovala prodej alkoholických nápojů. Nezákonné prodejny alkoholu způsobily ruch v ulicích, v době tzv. „Jazzového věku“, éry, kdy populární hudba obsahovala aktuální taneční písně, nové písně a divadelní melodie. Jazz začal být považován za nemorální, a mnoho členů starší generace to vidělo tak, že je tojako vyhrožování starým zásadám v kultuře, a prosazování nových úpadkových hodnot z tzv.„Roaring Twenties“ (bouřlivých dvacátých let). Od roku [[1919]] Kid Oryův Original Creole Jazz Band, složený z muzikantů z New OrleansOrleansu, hrál v San Francisku a Los Angeles, kde v roce 1919 nahráli svou první nahrávku. Každopádně hlavnímHlavním centrem rozvoje jazzu bylo [[Chicago]], kde se [[Joe King Oliver|King Oliver]] k sobě připojilspojil [[Bill Johnson (hudebník)|BillaBillem JohnsonaJohnsonem]]. TenV roktomto spatřilroce vznikla i první nahrávkunahrávka [[Bessie Smith]]ové, nejznámější bluesové zpěvačky 20. let 20. století.

[[Bix Beiderbecke]] vytvořil kapelu The Wolverines vzaložiil roce [[1924]] kapelu The Wolverines. V témže roce se [[Louis Armstrong]] přidal k taneční kapele [[Fletcher Henderson]]a, působil zde jako hlavní sólista na roh. Pak zformoval vlastní skupinu Hot Five, a vytvořil oblíbený styl [[scat singing]] (pěvecká improvizace). [[Jelly Roll Morton]] nahrával s kapelou New Orleans Rhythm Kings, poté zformoval kapelu Red Hot Peppers.

BylZvýšila velkýse odbytpoptávka po výstřední taneční hudbyhudbě, hrajícíhrané bělošskými orchestry, jako třeba OrchestrOrchestrem [[Jean Goldkett|Jeana Goldkett]]a a OrchestrOrchestrem [[Paul Whiteman|Paula Whiteman]]a. VTen v roce [[1924]] nacvičil se svým Whiteman's Orchestra skladbu Rhapsody in Blue od skladatele [[George Gershwin]]a. DalšíZ masovýdalších, přílivnově vzniklých hudebních souborů, lze obsahovaljmenovat např. [[Fletcher Henderson]]'s band, [[Duke Ellington]]'s band v [[New York]]u a [[Earl Hines]]'s Band v [[Chicago|Chicagu]]. Všechny uvedené kapely měly značný vliv na vývoj [[big band]]ovského [[Swing (hudba)|swingu]].

Swing byl také taneční hudba, a byl v rádiích živě vysílán po celé Americe po řadu let. Ačkoliv to byl kolektivní zvuk, nabízel individuálně muzikantům šanci zahrát si sóla a improvizované melodie, tematickái tématická sóla, která leckdy mohou být velmi komplexní a důležitou hudbousoučástí hudby.

Časem se sociální kritika rasového oddělení vrátila do normálu, a bělošští kapelníci zase začali nabírat černošské hudebníky. Ve středníchV 30. letech 20. století [[Benny Goodman]] přemluvil pianistu [[Teddy Wilson|Teddyho Wilsona]], vibrafonistu [[Lionel Hampton|Lionela Hamptona]] a kytaristu [[Charlie Christian|Charlieho Christiana]] k připojení se do malého seskupení. Styl raných 40. let byl známý jako „jumping the blues“, nebo „jump blues“blues", protože používali malá [[Kytarový zesilovač|komba]] (jazzové kapely té doby seměly 3–4 členy). Je pro ně typické vysoké tempo skladby a bluesové akordové postupy. Kapela [[Kansas City Jazz]] v roce [[1930]] vytvořila přemostěnímost od [[big band]]ů k [[bebop]]u, ovlivňujícího ovlivňujícípak celá 40. léta.

Mimo [[Spojené státy americké|USA]] začíná jasný evropský styl jazzu vznikat ve [[Francie|Francii]] v Quintette du Hot Club de France. Belgický kytarový virtuos [[Django Reinhardt]] rozšířil [[gypsy jazz]], mix amerického swingu ze 30. let, francouzských „dud“ a východoevropského folku, s pomalým, svůdným cítěním. Hlavními nástroji jsou [[steel kytara]], [[housle]] a [[kontrabas]]. Sólové přechody z jednoho hráče na druhého, jako třeba kytara a basa, hrají roli v rytmické sekci.

Na konci 30. let se znovu začala oprašovat [[dixieland]] hudba, vracela se k původnímu kontrapunktivnímukontrapunktovému neworleánskému stylu. Z velké části tomu napomáhali nahrávací společnosti, publikující ranéranou jazzovéjazzovou klasikyklasiku, jako třeba Oliverovy, Mortonovy a Armstrongovy kapely z 20. let. Revivalů se zúčastnily dvě skupiny muzikantů. První skupina byla složená z hráčů, kteří začínali jejichsvou kariéru v tradičním stylu, a vrátili se, nebo pokračovali, v tom, co hráli po většinu času. Tyto revivaly vedla skupina Bobcats, kterou založil [[Bob Crosby]]. Dalšími vedoucími Dixieland revivalistyrevivalistů byli [[Max Kaminsky]], [[Eddie Condon]] a [[Wild Bill Davison]]. Většina hráčů v těchto skupinách pocházelo ze středozápadu, ale našel se mezi nimi i malý počet muzikantů z [[New Orleans|New Orleansu]]. Druhou skupinou revivalistů byly mladíbyli muzikanti, kteří byli příliš mladí na to, aby byli zasaženíovlivněni počátky jazzu, ale kteří nyní odmítli styl swingu, a začali preferovat tradiční metody hry. Lu Watters band byl nejspíše tím největším prominentempředstavitelem této druhé skupiny. [[Louis Armstrong]] zformoval jehosvůj Allstars band, který se stal vedoucím souborem mezi dixieland revivaly. NapříčV průběhu 50. a 60. létylet byl dixieland jedenjedním z nejvíce komerčně známýmnejznámějších jazzovýmjazzových stylemstylů v [[Spojené státy americké|USA]], [[Evropa|Evropě]] ai v [[Japonsko|Japonsku]].

Uprostřed 40. let se bebopeři snažili pomoci vyzdvihnoutpřesunout jazz z taneční populární muziky k více vyzývavé „hudební“ hudběmuzice. Významné odlišnosti od swingu rozváděli první bebopeři prvky z taneční muziky, vytvářeli [[bebop]] více jako uměleckou formu, ale zároveň trošku jako potenciálně populární a komerční záležitost. Vlivnými muzikanty v bebopu byli např. saxofonista [[Charlie Parker]], pianista [[Bud Powell]] a [[Thelonious Monk]], trumpetista [[Dizzy Gillespie]] a [[Clifford Brown]], basista [[Ray Brown (hudebník)|Ray Brown]] a bubeník [[Max Roach]].

Bebopeři vnášeli do jazzu nové formy barevnosti tónu, nesouzvuku a více abstraktních forem improvizací, kde používali akordové „mimoně“, náhradní akordy a pozměněné akordy. Měnil se i styl bubnování, na více úskočný a explozivní, ve kterém byl činel ride používán pro udržení rytmu, zatímco snare a basový buben byly použity pro neočekávané akcenty. Tyto odchylky, od toho časut.č. hlavního jazzového proudu, se zprvu setkávaly s nepochopením, občas byly nepřátelské ohlasy mezi fandy a kolegy muzikanty. Přesto, po 50. letech 20. století, se bebop zapsal do jazzového slovníku jako akceptovaná součást jazzu.

[[Cool jazz]] byl vyzdviženpředstaven na konci 40. let v [[New York|New Yorku,]]u jako výsledek kombinování převážně stylu bělošských jazzových muzikantů, a černošských beboperů. Nahrávky cool jazzu od [[Chet Bakera]], [[Dave Brubecka]], [[Bill Evanse]], [[Gil Evanse]], [[Stan Getze]] a [[Modern Jazz Quartetu]] měly obvykle odlehčený zvuk, který zabránil agresivnímu tempu, a harmonickéharmonickou abstrakci z bebopu. Důležitou nahrávku „[[Birth of the Cool]]“ vytvořil trumpeťáktrumpetista [[Miles Davis]]. HráčiMuzikanti, jako třeba pianista [[Bill Evans]], začali hledat novou cestu ke struktuře jejichsvých improvizaceimprovizací objevováním formální muziky. Cool jazz byl později silně spojován se scénou [[West Coast jazz]]. Mělo to vliv na pozdější průběhvývoj vývojehudby, jako třebanapř. pro [[bossa nova]], [[modal jazz]] a také pro [[free jazz]].

[[Hard bop]] je odbočka ododbočkou bebopu (nebo „bop“„bopu“), do kteréhokteré se začlenily vlivy z [[rhythm and blues]], [[gospel music]] a [[blues]], obzvláště v saxofonové a [[klavír]]ní hře. Hard bop se rozvinul uprostřed 50. let, zčásti jako odpověď na oblibu cool jazzu na začátku 50.tohoto let.období, Uskupil sepředevším mezi lety [[1953]] a [[1954]], současně se vzrůstem [[rhythm and blues]]. Miles Davisovo dílo „[[Walkin']]“ ohlašovaloohlásilo nový styl pro svět jazzu. Kvintet [[Art Blakey]] and the Jazz Messengers s kapelníkem Blakeym, pianistou [[Horace Silver]]em a trumpetistou [[Clifford Brownem]] bylybyli vedoucími článkysilami v hard bopovém hnutí společně s Davisem.

[[Free jazz]], a jeho podobná forma [[avant-garde jazz]], jsou podžánry jazzu, založené na bebopu, používající méně předepsaných materiálů, a poskytují hráči více svobody. Free jazz používá implicitní, nebo volnou harmonii, a [[tempo]], která bylabylo na začátku vnímánavnímáno jako kontroverzní. Basista [[Charles Mingus]] je také často spojovánoznačován sza průkopemprůkopníka ve světě jazzu, ačkoliv jeho aranže prolínaloprocházely nespočetřadou stylů a žánrů. První větší pohnutízměna přišlopřišla v 50. letech, s ranými pracemi [[Ornette Coleman]]a a [[Cecil Taylor]]a., Va v 60. letech to byli například [[John Coltrane]], [[Archie Shepp]], [[Sun Ra]], [[Albert Ayler]], [[Pharoah Sanders]] a další. Free jazz rychle našel oporu v Evropě. Není náhodou, že mnoho muzikantů, jako Ayler, Taylor, [[Steve Lacy]] a [[Eric Dolphy]], strávili v Evropě delší dobu v Evropě.

[[Latin jazz]] má dva hlavní typy: [[Afro-Cuban jazz]] a [[Brazilian jazz]]. Afro-Cuban jazz byl v [[Spojené státy americké|USA]] hrán po éře bebopu, zatímco Brazilian jazz začal být populární během 60. let. Afro-Cuban jazz se začal jako styl rozvíjet uprostřed 50. let, díky muzikantům, jakojakými byli [[Dizzy Gillespie]] a [[Billy Taylor]],. Ti byli ovlivněnýmiovlivněni mnoha kubánskými muzikanty, jako byl [[Xavier Cugat]], [[Tito Puente]] a [[Arturo Sandoval]]. Brazilian jazz, jako napříkladnapř. [[bossa nova]], vychází ze [[Samba (hudba)|samby,]] a přidávají se prvky z jazzu, a z mnoha dalších klasických a populárních stylů 20. století. Bossa je vesměs nepříliš rychlá, s melodií zpívanou v [[Portugalština|portugalštině]] nebo [[Angličtina|angličtině]]. Průkopníky v tomto stylu byli [[Brazilci]] [[Joao Gilberto]], [[Antônio Carlos Jobim]], [[Vinícius de Moraes]] a spousta dalších. Příbuzným stylem je [[jazz-samba|jazz-samba,]] popisovaná jako kompozice bossa novy, vložená do jazzových frází, interpretovaná napříkladnapř. [[Stan Getz]]em a [[Charlie Byrd]]em.

[[Soul-jazz|Soul jazz]] vznikl vývojem hard bopu, mísilmísí silné vlivy [[blues]], [[gospel]]u a [[rhythm and blues]] v hudbě pro malé skupiny, nejčastěji organ tria, používajícímpoužívajících [[Hammondovy varhany|Hammondových varhanů]]. Na rozdíl od hard bopu, soul jazz vesměs zvýrazňuje opakující se formy a melodické oraty, a [[improvizace]] je často méně komplikovaná, než u ostatních druhů jazzu. [[Horace Silver]] měl na velký vliv na vývoj soul jazzu, v jeho písničkách se používá funky, a často i improvizaciimprovizace kostelních varhan. Mezi známé soul jazzové varhaníky patří [[Jimmy McGriff]], [[Jimmy Smith]] a [[Johnny Hammond Smith|Johnny Hammond Smith,]] a mezi významné tenor saxofonisty patří třeba [[Eddie Davis|Eddie „Lockjaw“ Davis]] a [[Stanley Turrentine]].

Na konci 60. let, a začátkem 70. let, se začala tvořit hybridní forma jazz rocku:, tzv. [[jazz fusion]]. Ačkoliv se jazzoví puristé bránili proti mixování jazzu a rokurocku, někteří důležitějšídůležití jazzoví inovátoři přeskočili od dobové hardbop scény k fusion. Jazz fusion často mísí rytmus, neobvyklé takty, synkopy a složité akordy a harmonie, využívající velký počet elektrických nástrojů, jako je třeba [[elektrická kytara]], [[elektrická baskytara]], [[elektrické piano]] a [[syntezátory]]. Vynikajícími hráči jazz fusion byli [[Miles Davis]], keyboardista [[Chick Corea]] a [[Herbie Hancock]], bubeník [[Tony Williams]], kytarista [[Larry Coryell]] a [[John McLaughlin]], saxofonista [[Wayne Shorter]] a baskytarový skladatel [[Jaco Pastorius]].

Na začátku 70. let nastala obroda zajímavostí v jazzu a v dalších formách afroamerické kultury. Muzikanti, jako [[Pharoah Sanders]], [[Hubert Laws]] a [[Wayne Shorter]], začali používat [[kalimbo]], [[cowbell]], [[shekeire]], a další hudební nástroje, pro jazz ne zrovna typické. Za povšimnutí stojí také jazzová harfistka [[Alice Coltrane]], jazzový houslista [[Jean-Luc Ponty]] a jazzový [[dudy|dudák]] [[Rufus Harley]]. Jazz se začal rozrůstat a měnit, bralinspiroval inspiracise v ostatních druzíchhudebních hudbystylech, jako napříkladnapř. ve [[world music]], [[experimentální hudba|experimentální hudbě]] a [[rock]] a [[pop music]]. [[kytara|Kytarista]] [[John McLaughlin]] a jeho [[Mahavishnu Orchestra]] hrálahráli kombinaci jazzu a [[rock]]u, s prvky muziky z východní [[Indie]]. V nahrávací společnosti [[ECM Records|ECM]] natočilo desky mnoho umělců, napříkladnapř. [[Keith Jarrett]], [[Paul Bley]], [[Pat Metheny|The Pat Metheny Group]], [[Jan Garbarek]], [[Ralph Towner]] a [[Eberhard Weber]]. Otevřeli tím dveře nové estetické muzice, využívající převážně [[akustické nástroje|akustické nástroje,]] a smísily je s prvky ze světové a [[folk|folkové muziky]].

V 80. letech se jazzová komunita ztenčila a rozdělila. Především staršíu posluchačstvostarších udržovaloposluchačů přetrvával zájem o tradiční a přímé formy jazzu. [[Wynton Marsalis]] se snažil tvořit hudbu, založenou na víře v tradice, inspiraci hledal u [[Louis Armstrong|Louise Armstronga]] a [[Duke Ellington]]a.

Na začátku 80. let se stala úspěšnou lehce komerční forma jazz fusion, nazývaná pop fusion nebo [[smooth jazz]], se stala úspěšnou a hrála se nave všech důležitějších rádiích. VýznačníVýznačnými smooth jazz saxofonistésaxofonisty byli [[Grover Washington, Jr.]], [[Kenny G]] a [[Najee]].

Později, v 80. letech a začátkem 90. let, se některé podžánry spojily, např. jazz s populární muzikou, a vznikl tak [[acid jazz]], [[nu jazz]] a [[jazz rap]]. Acid jazz a nu jazz kombinoval elementy jazzu s moderní formou elektrické taneční muziky. Avšak nu jazz je založený na jazzové harmonii a melodii, většinou v níněm nenajdeme improvizaci. Jazz rap spojil jazz a [[hip hop]]. [[Gang Starr]] nahráli „Words I Manifest“, „Jazz Music“ a „Jazz Thing“ ve spolupráci s [[Branford Marsalis]]em a [[Terence Blanchard]]em. Od roku [[1993]] raper [[Guru]] a jeho [[Jazzmatazz]] používali jazzové muzikanty ke svým studiovým nahrávkám. [[Radiohead]], [[Björk]] a [[Portishead]] také často vkládali do své muziky prvky z jazzu.

Na začátku [[21. století]] „přímý“ jazz pokračoval v dovolávání se nak jádrojádru posluchačů. Osvědčení jazzoví muzikanti, jejichž kariéra trvala desetiletí, jako [[Chick Corea]], [[Jack DeJohnette]], [[Bill Frisell]], [[Charlie Haden]], [[Herbie Hancock]], [[Roy Haynes]], [[Keith Jarrett]], [[Wynton Marsalis]], [[John McLaughlin]], [[Pat Metheny]], [[Paquito D'Rivera]], [[Sonny Rollins]], [[John Scofield]], [[Wayne Shorter]], [[John Surman]], [[Stan Tracey]] a [[Jessica Williams]], pokračovali v nahrávání a vystupování. Našlo se i pár novátorských jazzových umělců, kteří se v roce [[1990]]–[[2000]] dostali nado popředí. BylyByli to třeba [[The Bad Plus]], [[Brad Mehldau]], [[Robert Glasper]], [[Brian Blade]], [[Larry Goldings]], [[Kurt Rosenwinkel]], [[Gonzalo Rubalcaba]] a [[Medeski, Martin & Wood]].

Jelikož termín „jazz“ se používá pro pestrou škálu různých stylů, jednotná definice, sjednocující všechny styly, by byla zavádějící. Někteří fanatikové si stojí za jasnými definicemi, které z pojmu jazz vyjímají všechny druhy hudby od jazzu pouze odvozené, ale hudebníci samotní odmítají definovat hudbu, kterou sami hrají. [[Duke Ellington]] pojem jazz shrnul větou „Všechno je to hudba“. Někteří kritikové dokonce tvrdí, že ani Ellingtovona hudba nebyla jazzem, jelikož podle nich čistý jazz nikdy neměl být v orchestrální podobě. Na druhou stranu, „transformace“ Ellingtonových nahrávek v podání jeho přítele Earla Hinese (na albu ''Earl Hines Plays Duke Ellington'', vydaném 1970), byly hudebním kritikem Benem Ratiffem označeny za „stejně dobrý příklad jazzu jako cokoliv jiného“.

Dlouho se debatovalo o definici hranice, co je ještě jazz. Ve 30. letech kritizovali milovníci jazzu inovace, spojené s érou swingu, které podle nich odporovaly improvizačnímu stylu, spojenému s „čistým jazzem“. V průběhu 40., 50. a 60. let spolu vedli spory hráči tradičního jazzu a bebopeři, kteří navzájem svou tvorbu kritizovali za to, že jí k jazzu „něco chybí“. Přestože změny a transformace jazzu pod novými vlivy jsou často označovány za jeho znehodnocování, Andrew Gilbert oponuje tím, že jazz má „schopnost absorbovat a měnit vlivy“ z různých různorodých stylů.

Dlouho byly kritizovány formy jazzu, ovlivněné komerční populární hudbou, proti kterým se bouřili hlavně bebopeři. Fanoušci tradičního jazzu naopak kritizovali bebop, tzv. „Fusion era“eru“, probíhající v 70. letech, a další inovace, označujícoznačujíce je za znehodnocení jazzové tvorby. Podle Bruce Johnsona ale byl jazz odjakživa na rozhraní mezi komerční hudbou a uměním.

Gilbert podotýká, že pojetí základních zásad jazzu se stále vyvíjí, a že „plody minulosti“ se stále mohou stát „nadřazenými výstřední kreativitě“ a inovacím dnešních umělců. Jazzový kritik Gary Giddins namítá, že šíření jazzu je dnes příliš institucionalizované a kontrolované velkými firmami hudebního průmyslu, a že jazz čelí „těžkým časům respektovanosti a přijetí bez jakéhokoliv zájmu“. David Ake varuje, že vytvoření norem pro jazz bude znamenat vytlačení na okraj tvorby většiny nových, avantgardních forem jazzu na okraj tvorby.

Jedna z možností, jak obejít defininí problémy s definicí, je definovat pojem jazz více obecně. Podle Krina Gabbarda je jazz předobrazem, vhodným pro vytvoření mnoha druhů muziky, které mají dost společného na to, aby si zachovaly společnou tradici. Travis Jackson definuje jazz také zeširoka, tvrzením že je to muzika, obsahující kvality jako je „swinging“ (swingování), improvizace, skupinová spolupráce, vytvoření si „individuálního hlasu“ a otevřenost jiným hudebním možnostem.

Jestli je v jazzu něco těžké definovat, pak určitě jednajednou z těch věcí bude improvizace. Hráči blues běžně zakládali svá sóla zčásti na call-and-response, pocházejícímpocházejícímu z afroamerické tradice, a z části na pracovních a bojovných písnípísních černochů. To jsou základní rysy klasického jazzu., Mezitím cozatímco v evropské klasické muzicehudbě se hráči snaží zahrát skladbu přesně tak, jak byla napsána, bez jakýchkoliv kudrlinek a změn doprovodu.

Naproti tomu v jazzu zkušený hráč ztvární skladbu ve velice individuálním stylu, a nikdy nezahraje jednu skladbu dvakrát naprosto stejně. Jazzový hudebník mění melodie, souzvuky a odmlky podle své nálady, osobních zkušeností, spolupráce s ostatními muzikanty, nebo i s diváky. Evropská klasická hudba je údajně skladatelovým médiem. Jazz naproti tomu je většinou charakterizován jako demokratická společná kreativita, interakce a spolupráce, která klade stejný důraz na přínosy skladatelovy i hudebníkovy, obratně odlišujícíodlišujíce jedno od druhého.

Ve stylu „New Orleans“ a „dixieland“ se jednotliví muzikanti střídali v hraní melodie, zatímco ostatní improvizovali a hráli protimelodie. S příchodem éry swingu začaly big bandy více spoléhat a přiklánět se k předepsané hudbě:, a ta více spoléhala na pevný řád a psané notové zápisy, které se hudebníci buď naučili nebo je odposlouchali. Mnoho jazzových hudebníků neumělo ani číst noty. Sólisté ale i v těchto předepsaných skladbách improvizovali. Později, při vzestupu bebopu, se trend soustředil znovu na malé kapely a maximální improvizaci. Hlavní melodie, známá jako „téma“, byla nastíněna na začátku a na konci skladby, ale prostředek byl vyplněn sérií improvizací.

Pozdější styly, jako [[modal jazz]], opustily striktní dodržování pořadí akordů, čímž daly hudebníkům ještě větší prostor k improvizacím. Avantgarde jazz a [[free jazz]] opouští dokonce i stupnice a rytmy.

Jazz je [[hudba]] vážná, beze zpěvu (u některých výjimek se zpěv objevit může), a hraje se spíše na [[Klavír|piáno]], [[saxofon]], [[klarinet]] a podobněpod. V Česku se vslovo Českujazz poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka „Wentery Jazz“. To bylo v roce [[1919]]. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v [[Spojené státy americké|USA]], měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudbě bylo u nás ještě ve 20. letech velmi kusé. Čeští mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do Mekkycentra kumštýřů té doby, do [[Paříž]]e. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům, a celkové atmosféře doby. Ta nová, dravá hudba, se nazývala jazz. V roce [[1928]] byla vydána kniha s prostým názvem ''Jazz''. Byla to první česká, a jedna z prvních evropských knih, pojednávajících o jazzu.

Nejvýraznější osobností, vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí však, byl [[Jaroslav Ježek]]. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný český [[swing (hudba)|swing]]. Ježek se narodil na [[Žižkov]]ě. Hlásil se na [[konzervatoř]], přijímací komise poznala jeho hudební nadání, byl přijat. Ježek absolvoval konzervatoř jako [[klavír]]ista a [[Hudební skladatel|skladatel]].

Po nástupu [[fašismus|fašismu]] se jazzová hudba stala nežádoucí, jako hudba méněcenné rasy. Toto období si vyžádalo mnoho obětí mezi hudebníky. Nesmyslné zákazy a omezení obcházeli hudebníci různými způsoby. Po zákazu tanečních zábav se písně dostaly na koncertní pódia. Začaly tak plnit i poslechovou funkci.

Jazz obohatil českou hudbu o zcela nové prvky, a inspiroval řadu [[výtvarník]]ů, [[básník]]ů, [[divadelník]]ů či [[filmař]]ů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem pro [[populární hudba|populární hudbu]] druhé poloviny 20. století.