|
by jim pickens...
qdrnfiifnidmidnidkoododmofnifnodkkrkrkekrkkecekcrxkeoxmeixmienxrnieneixneibxrixbiexnied jsceixveiyvdu ud bcxxbdb fb dk bke bdk ndk. dl dn do nfpn fncle kexbkrxblrbxofb dobfo bfi kdk. di. dk j. dk. dj. kd. jdkfk md. fj j mffk. fm. fkc rkenxiebcNikam Pavle
== Historie ==
Středověcí alchymisté působící v českých zemích používali při popisu svých experimentů obskurní a nekonzistentní terminologii. [[Edward Kelley]], alchymista na dvoře císaře [[Rudolf II.|Rudolfa II.]], dokonce vynalezl vlastní tajný jazyk. Růst průmyslu v českých zemích během 19. století a nacionalistický zápal [[české národní obrození|českého národního obrození]] vedly k vývoji české terminologie pro přírodní a aplikované vědy.
Přírodovědec [[Jan Svatopluk Presl]] (1791–1849) přišel s návrhem nového českého názvosloví a terminologie ve svých knihách ''Lučba čili chemie zkusná'' (1828–35) a ''Nerostopis'' (1837). Presl vymyslel české [[Neologismus|neologismy]] pro většinu tehdy známých chemických prvků. Deset z nich, například vodík, kyslík, uhlík, dusík nebo křemík přešlo do běžného jazyka.<ref>
{{Citace elektronické monografie|url=http://canov.jergym.cz/objevite/objevite/tabulka.html|titul=Preslovo a Amerlingovo pojmenování chemických prvků|datum přístupu=2007-12-08}}</ref> Presl také vytvořil názvoslovnou konvenci pro oxidy, kde elektronegativní složka tvořila podstatné jméno a elektropozitivní složka tvořila přídavné jméno. Přídavná jména byla doplněna příponou, podle [[Valence (chemie)|valenčního čísla]] složky, kterou reprezentovala (původně existovalo pět přípon: -ný, -natý, -itý, -ový, -elý, později rozšířených na osm [[Vojtěch Šafařík|Vojtěchem Šafaříkem]]: -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný a -ečný, -ový, -istý, -ičelý). Soli byly identifikovány příponou -an doplněnou za podstatné jméno (např. síran). Mnoho termínů vytvořených Preslem bylo odvozeno z latiny, němčiny nebo ruštiny. Pouze některé z nich však uspěly a zůstaly používány.
[[Karel Slavoj Amerling]] (1807–1884) ve své publikaci ''Orbis pictus'' (1852) přišel s dalším podobným pokusem o vytvoření českých jmen pro chemické prvky (a jejich seřazení do struktury podle vzoru práce ruského chemika [[Nikolaj Nikolajevič Beketov|Nikolaje Beketova]]). Jeho snaha však nebyla úspěšná.<ref>{{Citace elektronické monografie|url=http://canov.jergym.cz/objevite/objevite/mluna.html|titul=Amerlingova řada prvků}}</ref>
O další zdokonalení českého názvosloví se zasloužil [[Vojtěch Šafařík]] (1829–1902). V roce 1876 začal vydávat časopis ''Listy chemické'', první chemický [[vědecký časopis]] v Rakousko-Uhersku, který existuje dodnes pod názvem ''[[Chemické listy]]''. Jeho žurnál hrál důležitou roli při kodifikaci názvosloví. Na kongresu českých chemiků v roce 1914 bylo názvosloví přepracováno a tento nový systém se stal normativním v roce 1918. Hlavními iniciátory těchto změn byli [[Alexandr Sommer Batěk]] (1874–1944) a [[Emil Votoček]] (1872–1950). Původní Preslova pravidla zůstala používána, avšak tvořila jen malou část názvoslovného systému.
Během druhé poloviny 20. století došlo k několika změnám základní terminologie, obvykle z důvodu přiblížení se mezinárodnímu názvosloví – například starý výraz kysličník byl oficiálně nahrazen termínem oxid, uhlovodan [[Sacharidy|sacharidem]], změnil se i pravopis některých prvků (berylium na [[beryllium]]).<ref>{{Citace elektronické monografie|url=http://canov.jergym.cz/objevite/objevite/tabulka3.html|titul=Porovnání názvů prvků v roce 1946 a dnes}}</ref> Přijímání těchto změn odbornou veřejností je poměrně pomalé a starší výrazy zůstávají v užívání ještě o desítky let později.
[[Československá akademie věd]], založená roku 1953, převzala zodpovědnost za udržování názvosloví a vhodné implementace doporučení IUPAC. Po roce 1989 však byly tyto aktivity značně omezeny.
== Koncovky oxidačních čísel ==
| 