Monetarismus: Porovnání verzí

Přidáno 4 906 bajtů ,  před 4 lety
bez shrnutí editace
Smazaný obsah Přidaný obsah
JAnDbot (diskuse | příspěvky)
m Robot: přidáno {{Autoritní data}}; kosmetické úpravy
Bez shrnutí editace
značky: první editace editace z Vizuálního editoru
Řádek 1:
'''Monetarismus''' je ekonomická teorie zdůrazňující význam [[peníze|peněz]] včetně jejich samoregulační funkce a odmítající státní zásahy do [[ekonomika|ekonomiky]]. Tato teorie tvrdí, že rozdíly v zásobě peněz zásadně ovlivňují národní produkci v krátkodobém časovém úseku a dlouhodobě cenové hladiny. <ref>{{Citace monografie
| příjmení = Cagan
| jméno = Phillip
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = The New Palgrave: A Dictionary of Economics
| vydání =
| vydavatel =
| místo =
| rok vydání = 1987
| počet stran =
| strany = 195-205
| isbn =
}}</ref>
 
== Výklad pojmu ==
Řádek 7 ⟶ 20:
 
Za nejvýznamnější osobnost monetarismu je považován americký ekonom [[Milton Friedman]].
 
Jako další významné osobnosti zabývající se monetarismem lze označit teoretiky spojené s chicagskou školou, kam mimo Friedmana patří H.G. Johnson a A.J. Schwartzová. Další koncepce monetarismu zpracovali také A.H. Meltzer, K. Brunner a J.Jordan. Společným elementem jejich koncepcí je důraz na úlohu peněz a monetární politiky a kritika Keynese a jeho forem státního intervencionismu. Kriticky se však zaměřují především na rozpočtovou politiku orientovanou na regulaci agregátní poptávky, která souvisí s keynesovskou politikou plné zaměstnanosti.
 
Vedle výše uvedené teorie (označované jako monetarismus I) se v poněkud širším vymezení zařazuje také nová klasická makroekonomie (někdy označovaná jako monetarismus II). Ta vzešla z friedmanovského monetarismu a sdílí s ním velké množství prvků, které však obohacuje o významné nové složky (zejména hypotézu racionálních očekávání).<ref name=":0">{{Citace monografie
| příjmení = Sojka
| jméno = Milan
| příjmení2 =
| jméno2 =
| titul = Dějiny ekonomických teorií
| vydání =
| vydavatel =
| místo = Praha
| rok vydání = 2000
| počet stran = 298
| strany = 182-183
| isbn = 80-7184-991-X
}}</ref>
 
Oproti americkým monetaristům se evropští, zejména pak britští monetaristé, více soustředili na problematiku otevřené ekonomiky, zejména pak měnových kurzů. Monetaristé upřednostňují plovoucí kurzy.
Řádek 16 ⟶ 46:
 
Základní důraz kladli monetaristé na nabídku peněz, kterou považovali za hlavní faktor růstu a možné nestability. Poptávka po penězích je funkcí několika proměnných a je stabilní. Řízení měnového agregátu je základním předpokladem stability a ekonomického růstu. Růst peněžní zásoby měl být stejný jako vývoj potenciálního produktu. Při tomto řízení měnového agregátu je třeba stanovit stabilní a transparentní dlouhodobá pravidla.
 
== Friedmanovský monetarismus ==
Milton Friedman začal základy své teorie formulovat již v 50. letech a dále jí rozšiřovat především v 60. letech a na počátku 70. let. Jak už bylo výše zmíněno, byla jeho osoba spjata s novou chicagskou školou, která svým hospodářským liberalismem navazuje na starší tradici předválečné chicagské školy, na niž se sám odvolával a s níž jsou spjaty jména jako H. Simons, F.H, Knight a J. Viner.
 
Friedman proslul i svými jasně vymezenými názory na problémy, se kterými se potýká metodologie v ekonomii. Za metodologické řešení považoval pojetí předmětu a metody ekonomické teorie v pozitivistickém duchu, k čemuž ho inspirovala neopozitivistická filozofie K. Poppera. Cílem teorie je dle Friedmana poskytnutí přehledu obecných tvrzení, jež slouží k definování správných předpovědí. Tyto teoretické definice nelze zavrhovat či akceptovat předem, správnost teorie může potvrdit nebo vyvrátit pouze prokazatelnost empirickými fakty. Je potřeba proto upřednostnit jednak ty nejjednodušší hypotézy a zároveň ty, jež podávají ty nejpřesnější předpovědi. Tento Friedmanův metodologický postoj objasňuje jeho tendenci se věnovat empirickému vývoji, v čemž lze spatřit i vliv A. Marshalla. V souvislosti s tímto patří mezi nejdůležitější díla friedmanovského monetarismu práce Monetární historie USA a Relativní stabilita rychlosti peněžního oběhu a investiční multiplikátor v USA z roku 1963. Jádrem jejich koncepce byla díla, jež Friedman napsal koncem 40. a během 50. let a kde definoval klíčová východiska své vlastní monetaristické teorie.
 
I přestože Friedmanovo učení bere na vědomí genezi keynesovské teorie a využívá velké množství Keynesových pojmů, keynesovskou ekonomii jako celek hodnotí spíše kriticky a odmítavě. Dle jeho názoru funguje tržní systém převážně vnitřně stabilně a má kapacitu k obnovení své rovnováhy, která je výsledným projevem vlivu tržních sil. Zásahy ze strany státu však mají tendenci tento spontánní (přirozený) balanc narušovat. Potřebnost státních zásahů do ekonomiky a nedocenění role peněz patří k Friedmanovým hlavním námitkám vůči keynesovské ekonomii.
 
Hlavním znakem Friedmanova monetarismu je kauzální souvislost mezi mírou růstu množství peněz v oběhu a mírou růstu nominálního důchodu. Spojitost mezi množstvím peněz v oběhu a nominálním národním důchodem je dle něj výrazně silnější než mezi národním důchodem a investicemi. Dalším jeho zásadním tvrzením je idea existence časových zpoždění mezi změnou množství peněz v oběhu a změnou nominálního národního důchodu. Jinými slovy, nabídka peněz v minulosti determinuje, v jaké situaci se nachází nominální národní důchod v současné době. Tyto změny jako první postihnou reálný národní důchod (většinou za 6-9 měsíců) a až potom se (za dalších 6-9 měsíců) reflektují v cenách. Podle Friedmana je inflace výsledkem nepoměru, kdy nabídka peněz roste rychleji než reálný národní důchod. <ref name=":0" />
 
Friedman považoval inflaci za čistě peněžní jev a tvrdil, že je potřeba proti ní bojovat. Kritizoval keynesiánce za vyvolávání inflačních tlaků. Na rozdíl od keynesiánců, kteří jako nástroj měnové politiky považovali řízení úrokové míry, preferují monetaristé kontrolu množství peněz v oběhu. Monetaristé chtějí malý stát a poukazují na nebezpečí státních zásahů. Pokud vláda zvyšuje své výdaje a financuje to půjčkami od domácích osob, tak pouze vytlačuje soukromé výdaje. K růstu inflace dochází tehdy, jsou-li [[vládní výdaje]] financovány zvyšováním peněžní zásoby.
2

editace