Depersonalizace: Porovnání verzí

Zahrnuje tyto vybrané projevy: Vlastní existence, já anebo tělo se jeví být neskutečné, nereálné, neexistující, nevlastní, cizí. Od svých psychických a tělesných pochodů se osoba cítí být oddělena, odcizena, izolována. To se může týkat všech smyslových modalit -– když se např. něčeho dotýká, je to jako by se toho dotýkal někdo jiný; když mluví, slyší mluvit jakoby někoho cizího apod. Někdy se lekne při pohledu do zrcadla, neboť místo sebe sama vidí v zrcadle jakoby někoho neznámého. Může se cítit odhmotněná, jako by nestála pevně na zemi, ale nadnášela se -– jako by její tělo bylo zhotoveno z prázdna, vzduchu nebo třeba vaty. Může trpět strachem, že každou chvíli zmizí, zešílí nebo zemře -– jako by se v nejbližší chvíli měla oddělit její duše od těla nebo se již oddělila. Časté jsou také pocity ztráty kontroly -– osoba má dojem, že neovládá svoje tělo a jeho části, připadá si např. jako loutka bez vlastní vůle nebo jako pozorovatel spíše než činitel svého života. Sama sebe může prožívat jako by byla stroj, robot nebo automat.

Termín depersonalizace (dépersonalisation) poprvé použil francouzský psychiatr [[Ludovic Dugas]] roku 1898. Zprávy o prožitcích pacientů, které depersonalizaci připomínají, se datují ale již dříve, minimálně od první poloviny 19. století (např. J.E. Esquirol, A. Zeller, M. Billod, W. Griesinger, později M. Krishaber). Termín derealizace zavedl a jako samostatný koncept vyčlenil německý psychiatr [[Wilhelm Mayer-Gross]] (1889 - 19611889–1961) roku 1935. V Čechách se depersonalizaci poprvé a nejvíce věnoval [[Antonín Heveroch]] (1869 - 19271869–1927), který roku 1910 v periodiku [[Časopis lékařův českých]] v šestidílném seriálu ''O poruchách [[jáství]]'' demonstroval 8 vlastních a 29 převzatých chorobopisů.