České Slezsko: Porovnání verzí

Vůbec nejsložitější problematiku představuje Hlučínsko, jehož území bylo původně z většiny součástí [[Opavské knížectví|Opavska]], jen jeho malá část byla součástí [[Krnovské knížectví|Krnovska]]. Habsburské soustátí (potažmo Česká koruna) však o toto území po prohrané válce o Slezsko na základě Vratislavského míru v roce 1742 přišlo. Území dnešního Hlučínska se tak stává součástí Pruska (resp. Pruského Slezska) a v roce 1871 součástí Německého císařství. Začalo se řadit k [[Ratibořské knížectví|Ratibořskému knížectví]]. V pozdější moderní politické správě bylo součástí okresu Ratiboř. Toto území však zůstalo součástí Olomoucké (arci)diecéze. Pruský stát a po většinu doby i Německé císařství bylo vůči katolickému vyznání zdejšího obyvatelstva velmi tolerantní. Úřadovalo se v němčině, po vzniku Německého císařství se i zdejší školství stalo německojazyčným. Byla to však římskokatolická církev, která se zasloužila o uchování zdejšího jazyka, jenž byl díky příslušnosti jižní části Ratibořska k Olomoucké arcidiecézi nazýván "moravským" (lidově byl označován jako "po našemu"). "Moravština" se vyvinula ze zdejších lašských (slezských) dialektů češtiny, které byly před rokem 1742 silně ovlivněny polštinou. Po roce 1742 do nářečí zdejšího obyvatelstva pronikají četné germanismy, a tak vzniká [[prajzština|nářečí]] tolik typické pro tehdejší jižní část Ratibořska. "Moravštinu" po změně základního školství na německojazyčné, bylo možné nadále studovat jako jeden z předmětu jen na gymnáziu v Ratiboři. Udržela se však nadále v domácí mluvě a v kostele. Zdejší obyvatelstvo se na základě svého jazyka a příslušnosti k Olomoucké arcidiecézi v rámci Pruska a Pruského Slezska identifikovali jako pruští Moravci. I přes počáteční zděšení, které připojení Hlučínska v roce 1742 k Prusku vyvolalo, se postupem času tato oblast v obchodních, kulturních, společenských a ekonomických vazbách přeorientovala na Prusko. Mladí muži odcházeli za prací do jiných částí Pruského Slezska, jiných částí Pruska i pozdějšího Německého císařství. Směrem do Ratiboře, Opolí, Vratislavi a Berlína byla budována i silniční a železniční infrastruktura. Obyvatelé si postupně na život v Prusku zvykli. Převzali pruskou státní identitu, pruskou morálku a smysl pro pořádek. Český nacionalismus zde pronikal velmi složitě. Místní obyvatelstvo se na Čechy dívalo spíše nedůvěřivě z důvodu náboženských rozdílů. Vůči Čechům se velmi ostře vyhrazovaly i Katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku, které byly založeny zdejším katolickým duchovenstvem v roce 1893. Naopak zde pronikal nacionalismus německý. Velká část lidí se v jižní části Ratibořska na přelomu 19. a 20. století začala považovat za Němce. Zdejší oblast se i přes odlišný jazyk stala územím, kde byl nejsilnější nacionalismus německý, zemská identita pruská a slezská, jazyková identita "moravská" a náboženská identita katolická. V roce 1919 byla podepsána Versaillská mírová dohoda. Na jejím základě byla většina území dnešního Hlučínska připojena v roce 1920 k Československu. Obce Píšť a Hať se součástí Československa staly až v roce 1923. Příchozí vojáky a české úřednictvo nikdo nevítal. Domněnka Československa, že zdejší lid bude ČSR vítat jako osvoboditele před germanizací, se ukázala být chybnou. Možnost zdejších obyvatel jít pracovat do jiných částí Pruska a Německa byla radikálně omezena. Kulturní a ekonomické vazby byly narušeny. Sčítací komisaři znemožňovali zdejšímu obyvatelstvu hlásit se k německé národnosti, vnutili jim národnost československou. Zdejší školství se stalo českojazyčným. Snahu integrovat hospodářsky Hlučínsko do ČSR podlomila hospodářská krize. Rostla nezaměstnanost a nespokojenost zdejšího obyvatelstva s československým státem. V roce 1935 dochází ke kuriózní situaci, kdy v oblastech, které byly oficiálně československé, zvítězila s 3/4 podporou Sudetoněmecká strana. V roce 1938 zdejší obyvatelstvo vítá německé vojáky. Území se opět stává součástí provincie Slezsko, po roce 1941 provincie Horní Slezsko. Stalo se přímou součástí Německé říše (tzv. Altreichu) a zdejší obyvatelé se stali plnoprávnými říšskými občany. Hořkost zde začala stoupat až s tím, co rostl počet padlých ve válce. Počáteční nadšení se změnilo ve vystřízlivění. V roce 1945 území opět zabírá Československo. K poválečnému odsunu a k výměně obyvatelstva došlo jen v obci Třebom, malé vesničce obývané výhradně německojazyčným obyvatelstvem. K větší výměně obyvatelstva (nikoliv však úplné) došlo rovněž v obci Sudice. Zbylým 36 obcím se výraznější odsuny vyhnuly. ČSR zdejší obyvatele oficiálně vnímalo jako oběti germanizace, proto k odsunu nakonec nedošlo. Zdejší obyvatelstvo nakonec přijalo českou identitu za svou, Co je však jinde ve Slezsku neobvyklé, okolo 10% obyvatel se zde hlásí k národnosti slezské. Dnes obyvatelé Hlučínska na sebe pohlížejí jako na Prajzaky, což byl původně hanlivý výraz, který byl používán Čechy v bývalé rakouské části Slezska pro označení obyvatel Hlučínska. Prajzaci dnes svou domovinu označují jako Prajzskou.