Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/8: Porovnání verzí

Po smrti Richarda Cornwallského roku 1272 sílil od papeže Řehoře X. a německých knížat tlak zvolit nového respektovaného a silného vladaře římskoněmecké říše. Ve hře všakale stále zůstával druhý z římských králů Alfons X. Kastilský, který však o říši nejevil zájem a kurie ho i kvůli jeho štaufskému původu ignorovala. Málo důvěry u kurie budil i další možný kandidát na římského král falckrabě Ludvík Hornobavorský, rovněž se štaufskou krví. Zatímco Ludvíka prosazoval mohučský arcibiskup Werner, Karel z Anjou do hry tlačil svého synovce francouzského krále Filipa III. Šanci ve volbě uspět měl i Přemysl Otakar, jehož kandidaturu kurie nezamítala, přestože i on měl štaufské kořeny. Otakar se mohl těšit slušné pozici, nejen že sám disponoval volitelským hlasem, ale mohl tlačit na braniborského a saského elektora. Druhé pokračování Kosmovo vypravuje o tom, jak roku 1271 do Prahy zavítal kolínský arcibiskup a nabídl Přemyslovi římskoněmeckou korunu, Přemysl však údajně odmítl. Většina historiků toto letopiscovo tvrzení však odmítla.{{#tag:ref|Učinil tak například František Palacký,<ref>Dějiny národu českého, s. 89</ref> Josef Pekař,<ref name=Pekař>{{Citace periodika

O regulérnosti frankfurtské volby a nastolení Rudolfa Habsburského na římský trůn měla církev rozhodnout na [[Druhý lyonský koncil|druhém lyonském koncilu]].{{#tag:ref|Toto téma bylo však pro celý koncil jen vedlejší.<ref>Přemysl Otakar II., s. 404</ref>|group="pozn."}} Zájmy českého krále zde hájili biskupové Bruno Olomoucký a [[Wernhard z Marsbachu|Wernhard Sekovský]]. Svou pozici na koncilu obhajoval i Alfons Kastilský, který se začal spojovat s českým králem proti Rudolfovi a zesílili jeho styky s italskými ghibelliny. Rudolfovu stranu zde naopak zastupovali minorité [[Konrád Probus]] a [[Jindřich z Isny]]. Jejich ústy se Habsburk 6. června 1274 zřekl jak starých říšských lén na papežském území, tak sicilského království v prospěch Karla z Anjou a slíbil uchovávat k papeži závazky učiněné Fridrichem II. Štaufským a [[Ota IV. Brunšvický|Otou IV. Brunšvickým]], čímž si definitivně získal Řehořovu přízeň, ač se kurie stále snažila o Rudolfovo smíření s Otakarem. VzápětíPapež papežvzápětí vyzval Alfonse, aby se vzdal římského trůnu.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 135−139</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 404−405</ref> Posléze se Řehoř prostřednictvím biskupů Bruna a Wernharda obrátil na českého krále, s žádostí aby uznal Rudolfa římským králem. Uvedl rovněž, že pokud by tak učinil, na oplátku bude působit jako rozhodčí ve sporech ohrožující Přemyslovo panství. Přemysl však Řehořovu nabídku 12. července 1274 taktně a zdvořile odmítl. Prohlásil při tom, že se rozhodčímu výroku podrobí teprve po vykonání křížové výpravy do Svaté země.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 141−142</ref> Habsburské vítězství na lyonském koncilu bylo potvrzeno až 26. září 1274 kdy Řehoř aproboval Rudolfův titul římskoněmeckého krále.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 144−145</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 405</ref>

Zatímco se Přemysl dále sbližoval s Jindřichem Bavorským v říjnu 1274 na setkání v [[Písek (město)|Písku]], Rudolf do protičeské koalice zatáhl jak salcburského arcibiskupa Fridricha, kterého i se řezenskými a pasovskými sufragány přijal pod svou ochranu, tak Menharta a Alberta tyrolsko-gorického. K Rudolfovy se přiklonil i akvilejský patriarcha [[Raimondo della Torre]]. Koncem října se sešla synoda salcburské církevní provincie a jejím závěrem bylo omezení světské moci na jejím území, což se dotklo Jindřicha i Přemysla. Vlády v Uhrách se mezitím na úkor protičesky naladěných velmožů Jindřicha Kyseckého a Jáchyma Gutekelda chopil rod [[Čákovci|Čákovců]], což Přemyslovi značně hrálo do karet. Následovaly smírné přísahy mezi Přemyslem a uherským králem Ladislavem IV. V listopadu roku 1274 svolal Rudolf do [[Norimberk]]a říšský sněm, na který se Přemysl nedostavil osobně ani prostřednictvím zástupce. Habsburk na tomto sněmu Přemysla nařkl z neposlušnosti, protože nesložil povinný hold a nenechal si své země udělit v léno. Následně falckrabě Ludvík vyzval Jindřicha Bavorského i Přemysla, aby se začátkem roku 1275 dostavili na další říšský sněm, tentokrát ve [[Würzburg]]u, kde se měli hájit. Oba výzvu přešli mlčením a sněm jim proto lhůtu prodloužil do dalšího sněmu v [[Augsburg]]u. Již v únoru 1275 však Rudolf vyzval korutanské i kraňské pány k neposlušnosti a udělil Korutany i Kraňsko v léno Filipovi Sponheimského, který se znovu po třech letech objevil na politické scéně. Přemysl reagoval dosazením českého šlechtice Miloty z Dědic na místo štýrského hejtmana a vzporu v alpských zemích krutě potlačil. Jediný arcibiskup Fridrich Salcburský setrval ve svém odboji. Milota z Dědic v březnu 1275 vojensky zasáhl i proti němu a brzy poté žádal Fridrich v Praze o mír. Přemysl se znovu obrátil k papeži − v listu z 9. března 1275 si Řehořovi stěžoval nad Rudolfovými nespravedlivými opatřeními. Vzápětí Přemysl Řehořovi nabídl do čtyř let uskutečnit křížové tažení do Svaté země. Na oplátku od kurie žádal ochranu své manželky, dětí a všeho lidu, jakož o nedotknutelnosti svých zemí. Počátkem května 1275 však Řehoř Přemyslovu nabídku odmítl. Na říšský sněm v Augsburgu, který se konal v květnu 1275 vyslal Otakar jako svého zástupce biskupa Wernharda Sekovského. Wernhard zde podobně jako na lyonském koncilu hájil tvrzení o neplatnosti frankfurtské volby. Rozlícený Rudolf reagoval zbavením Přemysla nejen alpských zemí a Chebska, ale za neplnění lenního holdu mu upřel i dědičné právo k Čechám a Moravě. Českému králi to oznámil jeden z největších Rudolfových stoupenců norimberský purkrabí [[Fridrich z Hohenzollern]]. Podle [[Otakar Štýrský|Otakara Štýrského]] se Fridrich v Praze dočkal posměšného dotazu, zda má Přemysl své země poslat Rudolfovy do Švábska. Dne 24. června Rudolf nad Přemyslem vyhlásil říšskou klatbu a prohlásil ho veřejným nepřítelem říše. Byl tak římskoněmeckým králem zbaven vlády a jeho poddaní byli vyzváni k neposlušnosti. Následně Přemysla exkomunikoval Werner Mohučský.<ref>Přemysl Otakar II., s. 407−414</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 149−173</ref>

Po smrti papeže Řehoře v lednu 1276 začal Rudolf připravovat tažení proti českému královi, které by ho mělo zbavit jeho zemí. Zároveň se pokoušel smířit bavorské bratry Ludvíka a Jindřicha. Jindřich byl totiž naopak od Ludvíka Přemyslovým spojencem. V červenci 1276 se Rudolf v Praze sešel z Menhartem Tyrolsko−gorickýmTyrolsko−Gorickým, který zde potvrdil, že se tažení účastní. V červnu 1276 se v Norimberku začali scházet říšské síly, s úmyslem udeřit na Přemyslovo soustátí ze západu. Ani český král však nezahálel, podporoval Rudolfovy odpůrce v Německu, nově opevňoval Vídeň, rakouské hrady předával spolehlivým Čechům, vymáhal dětské rukojmí od šlechty i měšťanů a udržoval si přátelské styky s Konrádem Frisinským. Ve Štýrsku ho zastupoval Milota z Dědic, v Kraňsku Oldřich z Habsbachu, v Korutanech Jindřich z Pfannberka, v Dolních Rakousích Jindřich z Kuenringu a v Horních Rakousích [[Purkart z Janovic]]. Rudolfa na tažení podpořil především falckrabě Ludvík, Werner Mohučský a [[Fridrich z Hohenzollern|Fridrich Norimberský]], i přesto bylo jeho vojsko poměrně malé. Nejprve měl v plánu napadnout Čechy, avšak v září 1276 nasměroval svou armádu na Rakousy. Přispěla k tomu okolnost, že Jindřich Dolnobavorský, až do teď Přemyslův spojenec, se nechal zlákat Rudolfovou nabídkou, že pokud mu v tažení pomůže, obdrží Horní Rakousy.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 188−201</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 417−419</ref> Přemysl mezitím ztratil i většinu polských spojenců a jedinou oporou jeho moci ve Slezsku se stal vratislavský kníže Jindřich IV. Probus.<ref>Král a kníže, s. 65</ref>

V srpnu 1276 z jihu na Přemyslovo soustátí zaútočili tyrolsko-gorická hrabata Menhart a Albert. Albert vpadl s pomocí akvilejského patriarchátu do Kraňska a narazil tu na odpor Přemyslova hejtmana Oldřicha z Habsbachu, který jeho vojsku společně s jednotkami bamberského biskupa způsobil velké škody. Oldřich z Habsbachu v těchto bojích však padl. Současně na Kraňsko zaútočil jeho bratr Menhart, na jehož stranu se okamžitě přidal jak Oldřich z Heunburku tak Jindřich z Pfannberka. Tito oba dva bývalí přívrženci Přemysla Otakara, zorganizovali setkání některých předních šlechticů alpských zemí 19. září v klášteře Reun nedaleko Štýrského Hradce, kde přísahali věrnost Rudolfovi Habsburskému. Po opanování Korutan a Kraňska vpadli tyrolští bratři do Štýrska, kde i přes odpor jednotek Miloty z dědic dobyli [[Judenburg]]. Na Rudolfovu stranu postupně přecházelo mnoho bývalých opor zdejšího Přemyslova panství, včetně Wernharda Sekovského. Mezitím na počátku října 1276 překročila Rudolfova vojska bavorsko-rakouské hranice a vpadla do Horních Rakous. Již v prvních dnech tažení se Rudolf zmocnil Lince. Postupně mu brány otevírala [[Enže]], [[Ybbs]] i [[Tulln]] a na jeho stranu přeběhli Ota z Haslova, Ota Perchtolsdorfu, [[Oldřich z Capellen]] a jiní, čímž se proti Přemyslově vládě v alpských zemích obrátilo celé zemské panstvo. Postup na Vídeň říšským jednotkám znesnadnila jízdní četa biskupa Bruna, která obsadila Klosterneuburk. Poté co se 16. října Klosterneuburk podařilo dobýt Ludvíkovifalckraběti FalckémuLudvíkovi, cesta na Vídeň byla otevřená. O dva dny později stál již Rudolf před Vídní, kde se spojil s Menhartem Tyrolským. Vídeň však českému králi zůstala věrná a Rudolf musel přistoupit k obléhání. Ve stejnou dobu k pobřeží Dunaje dorazil s vojskem samotný Přemysl Otakar, posílený bojovníky Oty V. Braniborského. Zde se český král spojil také s armádou Miloty z Dědic, jenž byl donucen ustoupit ze Štýrska. Přejít řeku a vyprostit Vídeň z obležení se však český král neodhodlal.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 201−205</ref><ref>Velké dějiny, s. 163−167</ref>

Přemysla před Dunajem zastavila nepříjemná zpráva, v Čechách totiž vypukl odboj šlechty. Nemělo smysl bojovat proti Rudolfovým vojskům s odbojem v zádech. Rudolfovy na pomoc navíc spěchali Uhři. Přemysl přistoupil na mírové jednání. K jednání byli za českou stranu vysláni Ota V. Braniborský a biskup Bruno Olomoucký, Rudolf vyslal falckraběte Ludvíka a biskupa Bertholda Würzburského. Dne 21. listopadu byla mezi oběma králi uzavřena výchozí arbitrážní smlouva. Jejím hlavním bodem bylo, že Přemysl se vzdává Rakous, Štýrska, Kraňsko, Korutan, Chebska, Vindické marky a Furlánska. Rudolf měl Přemyslovi na oplátku udělit v léno Čechy i Moravu. Další důležitým bodem bylo, že všichni zajatci budou propuštěni a Rudolf se zavázal nechat všechny církevní hodnostáře v alpských zemích ve svých funkcích. V neposlední řadě bylo dohodnuto, že se obnoví původní česko-uherská hranice, všechny uherské hrady budou vráceny Uhrům a Rudolf si vyhradil právo dohlížet a dodržování česko-uherského míru. Přemysl Rudolfa zároveň uznal za římského krále a Rudolf z Přemysla sňal říšskou klatbu. Potvrzením míru se měl stát zasnoubení Rudolfova syna [[Hartmann Habsburský|Hartmana]] s Přemyslovou dcerou Kunhutou a budoucího Václava II. s některou Habsburkovou dcerou. Den 25. listopadu 1276 udělil Rudolf Přemyslovi v léno Čechy i Moravu. Smlouva znamenala úplnou ztrátu všech dosavadních zisků českého státu, avšak s důležitou výjimkou. Českému králi bylo formou svatební zástavy zajištěno, kromě Kremže a [[Stein an der Donau|Steinu]], celé rakouské území od Cáhlova po [[Marchegg]].<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 227−229</ref><ref>Velké dějiny, s. 168−171</ref>

Poté co v listopadu roku 1276 uzavřel Přemysl mír s Rudolfem Habsburským a ztratil všechny své alpské země, mohl se v klidu věnovat otázce Vítkovců. Již na jaře 1277 proti nim podnikl odvetní tažení do Jižních Čech proti Vítkovcům. Oporou mu zde byli písecké, zvíkovské a budějovické posádky. Jeho vojsko se rázem zmocnilo hlavních sídel vítkovské moci, jako byl [[Jindřichův Hradec]] nebo [[Český Krumlov]]. Sám Záviš z Falkenštejna uprchl za hranice. Tísnění Vítkovci se s žádostí o pomoc obrátili na Rudolfa Habsburského. Roku 1277 se celkově ukázala vratkost vídeňských ujednání, což dokazuje například Přemyslovo opožděné hájení Chebska i levobřeží Rakous, Rudolfovo sehnání pronotáře Oldřicha z vídeňské fary anebo vojenské střety na Moravě, kde [[Drnholec]] nebo [[Martinice (okres Kroměříž)|Martinice]] přešly do rukou Rudolfových spojenců. V únoru 1277 Přemysl do své titulatury dokonce nakrátko pojal země, kterých se musel po vídeňských jednáních vzdát.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 230−234</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 433−435</ref> O postavení Vítkovců a otázce vlastnictví některých oblastí se začalo jednat na jaře roku 1276. Hlavními vyjednavači byl biskup Bruno Olomoucký za českého krále a purkrabí Fidrich Norimberský za římskoněmeckého krále. K uzavření takzvané první dodatkové smlouvy došlo ve Vídni 6. května 1277. Přinesla zejména ustanovení, že Přemysl musí odevzdat všechny hrady a města, které drží v Rakousích a zároveň všechny zabavené majetky v jižních Čechách má vrátit Vítkovcům. [[Mikulov]] a [[Moravský Krumlov]] si měl podle smlouvy v lenní držbě ponechat Rudolfův přívrženec Fridrich z Lichtenštejna a Drnholec měl český král jako věnné území své nemanželské dcery udělit rakouskému pánovi Jindřichovi z Kuenringu.<ref>Přemysl Otakar II., s. 436</ref><ref>Velké dějiny III., s. 177−178</ref> Nepokoje mezitím propukaly i ve Slezsku. Vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, Přemyslův významný spojenec, byl totiž zajat Rudolfovým přívržencem Boleslavem Rogatkou. Poté co byl mladý kníže propuštěn, zvítězil Rogatka 24. dubna 1277 nad jeho vojsky v bitvě u Procen.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 235</ref><ref>Král a kníže, s. 65−66</ref>

I po první dodatkové smlouvě pokračovali Vítkovci v odboji proti českému králi. Přemysl hledal zastání u norimberského purkrabí Fridricha, jemuž si v listinách stěžuje na Záviše i Rožmberky, že neustávají v loupení a žhářství na králových statcích. Zmiňuje také Ojíře z Lomnice, který napadl České Budějovice.<ref>Přemysl Otakar II., s. 436−437</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 235</ref> V reakci na to zavítal v září 1277 do Prahy Rudolfův nejstarší syn [[Albrecht I. Habsburský|Albrecht Habsburský]]. Výsledkem jednání byla takzvaná druhá dodatková smlouva z 12. září 1277. Český král se podle ní měl dostavit s vojenskou pomocí na rozkaz římského krále jako jiná říšská knížata a osobně se s doprovodem účastnit Rudolfovy římské jízdy, nebo alespoň vyslat vojenskou pomoc. Velmi významným bodem této smlouvy bylo uznání Přemyslovi svrchovanosti nad odbojníky − Přemysl jim podle smlouvy musel odpustit, pokud by však pokračovali v odboji, mohl proti nim vojensky zakročit. Smlouva dále pověřovala římského krále, aby české království hájil proti všem škůdcům a nepřátelům. Povinnosti k říši měl Přemysl podle smlouvy plnit po určitém odkladu, jehož délku určí Bruno Olomoucký a Fridrich Norimberský. Do druhé dodatkové smlouvy byli zahrnuti lantkrabě Albrecht Durynský a lantkrabě Dětřich Landsberský, Ladislav IV. a Jindřich Probus s dalšími slezskými knížaty. V září roku 1277 vstoupila princezna Kunhuta do kláštera klarisek v Praze a zrušila tak své zasnoubení s Hartmanem Habsburským.<ref>Velké dějiny, s. 179−181</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 437−438 a 443</ref>

Na počátku roku 1278 již bylo patrné, že dojde k dalšímu rozhodujícímu střetu českého a římskoněmeckého krále. Přemysl do svého tábora znovu nalákal Jindřicha Dolnobavorského, který byl zklamán linkavým plněním Rudolfových slibů. Po boku českého krále také opět stála braniborská markrabata Ota V. Dlouhý, [[Ota IV. Braniborský|Ota IV. se Šípem]], [[Jan II. Braniborský|Jan II.]] a [[Albrecht III. Braniborský|Albrecht III.]],{{#tag:ref|Braniborští Askánci válčili v tuto dobu s magdeburským arcibiskupem, jejich spor vyvrcholil 10. ledna 1278 krvavým střetem u Froshe. Důležité bylo, že na straně Askánců v této bitvě bojovalo i vojsko Přemysla Otakara II.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 249</ref>|group="pozn."}} vratislavský kníže Jindřich IV. Probus a míšeňský markrabě [[Jindřich III. Míšeňský|Jindřich III.]] i se synem lantkrabětem Albrechtem II. Přemyslovi šance rostly jak klesala Rudolfova popularita, odvracel se od něj německý episkopát a účinně za ním v otázce sporu s Přemyslem stáli pouze hrabě Menhart Tyrolský, arcibiskup Fridrich Salcburský a purkrabí Fridrich Norimberský.<ref>Přemysl Otakar II., s. 447−449</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 248−252</ref> V červenci 1277 se české diplomacii podařilo do svého tábora získat i Boleslava V. Stydlivého, vládce Krakovského vévodství, s nímž Přemysl v Opavě uzavřel úmluvu, výslovně vyhrocenou proti Rudolfovy.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 252−253</ref> Významným dokladem nálady, která panovala na pražském dvoře před rozhodujícím střetem s Rudolfem, je fiktivní manifest českého krále adresovaný Polákům, jež pochází z pera Jindřicha z Isernie. Král v tomto fiktivním manifestu zdůrazňuje především jazyková a pokrevní pouta mezi Čechy a Poláky. Varuje Poláky před Rudolfem Habsburským a Němci obecně a žádá je, aby mu přišli na pomoc.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 253−254</ref><ref>Velké dějiny III., s. 188−189</ref>{{#tag:ref|Ukázka z tohoto manifestu: „''Mezi všemi národy země národ polský nám je nejpodobnější. Stejnou řečí, sousedstvím a příbuzenstvím krve je k nám poután. Synové jeho a my jsme stejného původu. Proto milujeme knížata, šlechtu a národ polský, těšíme se z jeho zdaru, chceme mu být záštitou, snažíme se o jeho čest a slávu, zároveň v čase potřeby spoléháme na jeho pomoc. My jsme vám pevnou hradbou… kdybychom my v nastávajícím boji podlehli, nenasytná německá lakota by zasahovala ještě dál… Jaké útisky pak vytrpí váš četný, Němci nenáviděný národ…''”<ref>Velké dějiny, s. 189</ref>|group="pozn."}} Z této doby také existují doklady o Přemyslových přátelských stycích s Karlem z Anjou.<ref name=SP257>Soumrak Přemyslovců, s. 257</ref><ref name=POII437>Přemysl Otakar II., s. 437</ref>{{#tag:ref|V listině adresované Brunovi Olomouckému ze srpna 1277 se Přemysl zmiňuje, že ho z těžké choroby vyléčil olej svatého Mikuláše, zaslaný samotným Karlem z Anjou.<ref name=SP257 /><ref name=POII437 />|group="pozn."}}