Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/8: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
-zbyt, + |
→Nastolení Rudolfa Habsburského: zestručnění, opravy značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 203:
=== Nastolení Rudolfa Habsburského ===
[[Soubor:Grabplatte Rudolfs von Habsburg im Dom zu Speyer.jpg|upright|náhled|vlevo|Náhrobní deska Rudolfa I. ve [[Katedrála Panny Marie a svatého Štěpána (Špýr)|špýrském dómě]]]]
Po smrti Richarda Cornwallského roku 1272 sílil od papeže Řehoře X. a německých knížat tlak zvolit nového respektovaného a silného vladaře římskoněmecké říše. Ve hře
| příjmení1 = Pekař
| jméno1 = Josef
Řádek 224:
Ačkoli se Rudolf kurii snažil zalíbit a sliboval podniknutí křížové výpravy k osvobození Svaté země, Řehoř k němu měl přístup spíše rezervovaný. Vzápětí po nástupu na trůn ohlásil Habsburk v prosinci roku 1273 na sněmu ve Špýru říšské nároky na země zcizené během interregna a vyzval Přemysla aby říši vrátil Rakousy, Štýrsko, Chebsko, Korutany a Kraňsko. Rudolf tím v první řadě sledoval své vlastní zájmy, zabavené země mohl udělit svým potomkům a stoupencům. Přemysl se hájil tím, že Rakousy a Štýrsko mu stvrdil a udělil v léno Richard Cornwallský (i přestože chyběl souhlas říšských knížat a udělení proběhlo bez osobní účasti), s Korutany, Kraňskem a Chebskem to však bylo složitější.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 132−134 a 139−140</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 403−407</ref> Rudolfova propaganda Přemysla prezentovala jako pyšného Slovana, který si podmanil německé země a jeho vládu vykreslovala jako zločinnou tyranidu. Přemyslovo bohatství Rudolfovi stoupenci odsoudili jako hodné božího hněvu a náležící hříšnému světu. Hlavní zbraní Přemyslových odpůrců se však stalo odmítání legitimity jeho vlády v Alpských zemích i Chebsku.<ref>Velké dějiny III., s. 152−153</ref>
O regulérnosti frankfurtské volby a nastolení Rudolfa Habsburského na římský trůn měla církev rozhodnout na [[Druhý lyonský koncil|druhém lyonském koncilu]].{{#tag:ref|Toto téma bylo však pro celý koncil jen vedlejší.<ref>Přemysl Otakar II., s. 404</ref>|group="pozn."}} Zájmy českého krále zde hájili biskupové Bruno Olomoucký a [[Wernhard z Marsbachu|Wernhard Sekovský]]. Svou pozici na koncilu obhajoval i Alfons Kastilský, který se začal spojovat s českým králem proti Rudolfovi a zesílili jeho styky s italskými ghibelliny. Rudolfovu stranu zde naopak zastupovali minorité [[Konrád Probus]] a [[Jindřich z Isny]]. Jejich ústy se Habsburk 6. června 1274 zřekl jak starých říšských lén na papežském území, tak sicilského království v prospěch Karla z Anjou a slíbil uchovávat k papeži závazky učiněné Fridrichem II. Štaufským a [[Ota IV. Brunšvický|Otou IV. Brunšvickým]], čímž si definitivně získal Řehořovu přízeň, ač se kurie stále snažila o Rudolfovo smíření s Otakarem.
[[Soubor:GuentherZ 2011-02-12 0025 Wien01 Minoritenkirche Ottokar Przemysl.jpg|náhled|Přemyslova socha ve Vídni]]
Zatímco se Přemysl dále sbližoval s Jindřichem Bavorským v říjnu 1274 na setkání v [[Písek (město)|Písku]], Rudolf do protičeské koalice zatáhl jak salcburského arcibiskupa Fridricha, kterého i se řezenskými a pasovskými sufragány přijal pod svou ochranu, tak Menharta a Alberta tyrolsko-gorického. K Rudolfovy se přiklonil i akvilejský patriarcha [[Raimondo della Torre]]. Koncem října se sešla synoda salcburské církevní provincie a jejím závěrem bylo omezení světské moci na jejím území, což se dotklo Jindřicha i Přemysla. Vlády v Uhrách se mezitím na úkor protičesky naladěných velmožů Jindřicha Kyseckého a Jáchyma Gutekelda chopil rod [[Čákovci|Čákovců]], což Přemyslovi značně hrálo do karet. Následovaly smírné přísahy mezi Přemyslem a uherským králem Ladislavem IV. V listopadu roku 1274 svolal Rudolf do [[Norimberk]]a říšský sněm, na který se Přemysl nedostavil osobně ani prostřednictvím zástupce. Habsburk na tomto sněmu Přemysla nařkl z neposlušnosti, protože nesložil povinný hold a nenechal si své země udělit v léno. Následně falckrabě Ludvík vyzval Jindřicha Bavorského i Přemysla, aby se začátkem roku 1275 dostavili na další říšský sněm, tentokrát ve [[Würzburg]]u, kde se měli hájit. Oba výzvu přešli mlčením a sněm jim proto lhůtu prodloužil do dalšího sněmu v [[Augsburg]]u. Již v únoru 1275 však Rudolf vyzval korutanské i kraňské pány k neposlušnosti a udělil Korutany i Kraňsko v léno Filipovi Sponheimského, který se znovu po třech letech objevil na politické scéně. Přemysl reagoval dosazením českého šlechtice Miloty z Dědic na místo štýrského hejtmana a vzporu v alpských zemích krutě potlačil. Jediný arcibiskup Fridrich Salcburský setrval ve svém odboji. Milota z Dědic v březnu 1275 vojensky zasáhl i proti němu a brzy poté žádal Fridrich v Praze o mír. Přemysl se znovu obrátil k papeži − v listu z 9. března 1275 si Řehořovi stěžoval nad Rudolfovými nespravedlivými opatřeními. Vzápětí Přemysl Řehořovi nabídl do čtyř let uskutečnit křížové tažení do Svaté země. Na oplátku od kurie žádal ochranu své manželky, dětí a všeho lidu, jakož o nedotknutelnosti svých zemí. Počátkem května 1275 však Řehoř Přemyslovu nabídku odmítl. Na říšský sněm v Augsburgu, který se konal v květnu 1275 vyslal Otakar jako svého zástupce biskupa Wernharda Sekovského. Wernhard zde podobně jako na lyonském koncilu hájil tvrzení o neplatnosti frankfurtské volby. Rozlícený Rudolf reagoval zbavením Přemysla nejen alpských zemí a Chebska, ale za neplnění lenního holdu mu upřel i dědičné právo k Čechám a Moravě
Také vývoj v Itálii byl pro českou stranu nepříznivý. Řehoř X. se i nadále sbližoval s Rudolfem a v červnu roku 1275 pod nátlakem kurie na římský trůn rezignoval Alfons Kastilský. Na podzim roku 1275 se k Přemyslovi donesla další špatná zpráva − v Uhrách se moci opět chopil Jáchym Gutkeled a nechal Uhry zatáhnout do protičeské koalice. Řehoř mezitím na Rudolfa stále naléhal, aby podnikl jízdu do Říma a nechal se korunovat římským císařem, tento plán však zmařila Řehořova smrt dne 10. ledna 1276.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 174−186</ref><ref>Přemysl Otakar II., s. 410 a 417</ref>
Řádek 233:
=== Rozpad Přemyslova soustátí ===
[[Soubor:Meinhard II of Gorizia.jpg|náhled|vlevo|Pečeť Menharta II. Tyrolského]]
Po smrti papeže Řehoře v lednu 1276 začal Rudolf připravovat tažení proti českému královi, které by ho mělo zbavit jeho zemí. Zároveň se pokoušel smířit bavorské bratry Ludvíka a Jindřicha. Jindřich byl totiž naopak od Ludvíka Přemyslovým spojencem. V červenci 1276 se Rudolf v Praze sešel z Menhartem
[[Soubor:Rudolf.jpg|náhled|Rudolf Habsburský]]
[[Soubor:Přemysl Otakar II, Č. Budějovice 02.jpg|náhled|Pomník Přemysla Otakara II. v [[České Budějovice|Českých Budějovicích]]]]
V srpnu 1276 z jihu na Přemyslovo soustátí zaútočili tyrolsko-gorická hrabata Menhart a Albert. Albert vpadl s pomocí akvilejského patriarchátu do Kraňska a narazil tu na odpor Přemyslova hejtmana Oldřicha z Habsbachu, který jeho vojsku společně s jednotkami bamberského biskupa způsobil velké škody. Oldřich z Habsbachu v těchto bojích však padl. Současně na Kraňsko zaútočil jeho bratr Menhart, na jehož stranu se okamžitě přidal jak Oldřich z Heunburku tak Jindřich z Pfannberka. Tito oba dva bývalí přívrženci Přemysla Otakara, zorganizovali setkání některých předních šlechticů alpských zemí 19. září v klášteře Reun nedaleko Štýrského Hradce, kde přísahali věrnost Rudolfovi Habsburskému. Po opanování Korutan a Kraňska vpadli tyrolští bratři do Štýrska, kde i přes odpor jednotek Miloty z dědic dobyli [[Judenburg]]. Na Rudolfovu stranu postupně přecházelo mnoho bývalých opor zdejšího Přemyslova panství, včetně Wernharda Sekovského. Mezitím na počátku října 1276 překročila Rudolfova vojska bavorsko-rakouské hranice a vpadla do Horních Rakous. Již v prvních dnech tažení se Rudolf zmocnil Lince. Postupně mu brány otevírala [[Enže]], [[Ybbs]] i [[Tulln]] a na jeho stranu přeběhli Ota z Haslova, Ota Perchtolsdorfu, [[Oldřich z Capellen]] a jiní, čímž se proti Přemyslově vládě v alpských zemích obrátilo celé zemské panstvo. Postup na Vídeň říšským jednotkám znesnadnila jízdní četa biskupa Bruna, která obsadila Klosterneuburk. Poté co se 16. října Klosterneuburk podařilo dobýt
Přemysla před Dunajem zastavila nepříjemná zpráva, v Čechách totiž vypukl odboj šlechty. Nemělo smysl bojovat proti Rudolfovým vojskům s odbojem v zádech. Rudolfovy na pomoc navíc spěchali Uhři. Přemysl přistoupil na mírové jednání. K jednání byli za českou stranu vysláni Ota V. Braniborský a biskup Bruno Olomoucký, Rudolf vyslal falckraběte Ludvíka a biskupa Bertholda Würzburského. Dne 21. listopadu byla mezi oběma králi uzavřena výchozí arbitrážní smlouva. Jejím hlavním bodem bylo, že Přemysl se vzdává Rakous, Štýrska, Kraňsko, Korutan, Chebska, Vindické marky a Furlánska. Rudolf měl Přemyslovi na oplátku udělit v léno Čechy i Moravu
=== Odboj české šlechty a dodatkové smlouvy ===
Řádek 255:
[[Soubor:Biskup Bruno ze Schauenburku.gif|náhled|Biskup Bruno ze Schauenburku]]
Poté co v listopadu roku 1276 uzavřel Přemysl mír s Rudolfem Habsburským a ztratil všechny své alpské země, mohl se
I po první dodatkové smlouvě pokračovali Vítkovci v odboji proti českému králi. Přemysl hledal zastání u norimberského purkrabí Fridricha, jemuž si v listinách stěžuje na Záviše i Rožmberky, že neustávají v loupení a žhářství na králových statcích. Zmiňuje také Ojíře z Lomnice, který napadl České Budějovice.<ref>Přemysl Otakar II., s. 436−437</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 235</ref> V reakci na to zavítal v září 1277 do Prahy Rudolfův nejstarší syn [[Albrecht I. Habsburský|Albrecht Habsburský]]. Výsledkem jednání byla takzvaná druhá dodatková smlouva z 12. září 1277. Český král se podle ní měl dostavit s vojenskou pomocí na rozkaz římského krále jako jiná říšská knížata a osobně se s doprovodem účastnit Rudolfovy římské jízdy, nebo alespoň vyslat vojenskou pomoc. Velmi významným bodem této smlouvy bylo uznání Přemyslovi svrchovanosti nad odbojníky − Přemysl jim podle smlouvy musel odpustit, pokud by však pokračovali v odboji, mohl proti nim vojensky zakročit. Smlouva dále pověřovala římského krále, aby české království hájil proti všem škůdcům a nepřátelům
I přes velké naděje vkládané do druhé dodatkové smlouvy se vztahy s českým a římským králem nezlepšili a zároveň neustávaly rozmíšky s Vítkovci, kteří se opět dovolávali Rudolfa. Habsburk se jich zastal tím, že Přemyslovi zaslal list, ve kterém odbojné pány nazval svými služebníky. Přemysl sen proti tomu listinou z 31. října 1277 rázně ohradil. Uvedl, že přes různá příkoří bude dodržovat úmluvy, avšak vyprošuje si, aby byli dodržovány vůči němu, že jestliže vysílal jednání své plnomocníky, nikdy neměl v úmyslu vyjmout z moci českých králů své poddané. Mezitím probíhalo sbližování římskoněmeckého a uherského krále. Rudolf zároveň nepřestal vybízet v odporu v Čechách. Přemysl nyní zaujal nesmlouvavý postoj, rozhodl se, že odboj již nadále nebude snášet a přistoupil k represivním opatřením. Nejprve zasáhl proti Borešovi, který byl přemožen, zajat, odsouzen a popraven. Také Záviš s Ojířem z Lomnice musel opět prchnout z Čech, bratrům [[Jindřich I. z Rožmberka|Jindřichovi I. z Rožmberka]] a [[Vítek II. z Příběnic|Vítkovi II. z Příběnic]] však Přemysl odpustil. Počátkem roku 1278 byl odboj definitivně zdolán a Přemysl se znovu mohl cítit neomezeným pánem svého dědictví.<ref>Přemysl Otakar II., s. 443−445</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 241−248</ref>
Řádek 264:
{{Podrobně|Bitva na Moravském poli}}
[[Soubor:Duernkrut2.jpg|náhled|300px|Nákres válečných operací roku 1278]]
Na počátku roku 1278 již bylo patrné, že dojde k dalšímu rozhodujícímu střetu českého a římskoněmeckého krále. Přemysl do svého tábora znovu nalákal Jindřicha Dolnobavorského, který byl zklamán linkavým plněním Rudolfových slibů. Po boku českého krále také opět stála braniborská markrabata Ota V. Dlouhý, [[Ota IV. Braniborský|Ota IV. se Šípem]], [[Jan II. Braniborský|Jan II.]] a [[Albrecht III. Braniborský|Albrecht III.]],{{#tag:ref|Braniborští Askánci válčili v tuto dobu s magdeburským arcibiskupem, jejich spor vyvrcholil 10. ledna 1278 krvavým střetem u Froshe. Důležité bylo, že na straně Askánců v této bitvě bojovalo i vojsko Přemysla Otakara II.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 249</ref>|group="pozn."}} vratislavský kníže Jindřich IV. Probus a míšeňský markrabě [[Jindřich III. Míšeňský|Jindřich III.]] i se synem lantkrabětem Albrechtem II. Přemyslovi šance rostly jak klesala Rudolfova popularita, odvracel se od něj německý episkopát a účinně za ním v otázce sporu s Přemyslem stáli pouze hrabě Menhart Tyrolský, arcibiskup Fridrich Salcburský a purkrabí Fridrich Norimberský.<ref>Přemysl Otakar II., s. 447−449</ref><ref>Soumrak Přemyslovců, s. 248−252</ref> V červenci 1277 se české diplomacii podařilo do svého tábora získat i Boleslava V. Stydlivého, vládce Krakovského vévodství, s nímž Přemysl v Opavě uzavřel úmluvu, výslovně vyhrocenou proti Rudolfovy.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 252−253</ref> Významným dokladem nálady, která panovala na pražském dvoře před rozhodujícím střetem s Rudolfem, je fiktivní manifest českého krále adresovaný Polákům, jež pochází z pera Jindřicha z Isernie. Král v tomto fiktivním manifestu zdůrazňuje především jazyková a pokrevní pouta mezi Čechy a Poláky. Varuje Poláky před Rudolfem Habsburským a Němci obecně a žádá je, aby mu přišli na pomoc.<ref>Soumrak Přemyslovců, s. 253−254</ref><ref>Velké dějiny III., s. 188−189</ref>{{#tag:ref|Ukázka z tohoto manifestu: „''Mezi všemi národy země národ polský nám je nejpodobnější. Stejnou řečí, sousedstvím a příbuzenstvím krve je k nám poután. Synové jeho a my jsme stejného původu. Proto milujeme knížata, šlechtu a národ polský, těšíme se z jeho zdaru, chceme mu být záštitou, snažíme se o jeho čest a slávu, zároveň v čase potřeby spoléháme na jeho pomoc. My jsme vám pevnou hradbou… kdybychom my v nastávajícím boji podlehli, nenasytná německá lakota by zasahovala ještě dál… Jaké útisky pak vytrpí váš četný, Němci nenáviděný národ…''”<ref>Velké dějiny, s. 189</ref
[[Soubor:Dürnkrut feld.jpg|náhled|Pomník bitvy na Moravském poli]]
|