Vandalové: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m Editace uživatele 2A01:348:99:158:255:215:143:1 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Dragovit
značka: rychlé vrácení zpět
m Robot: standardizace parametrů infoboxu; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{Různé významy|tento=germánském kmeni|druhý=bezdůvodném ničení|stránka=Vandalismus}}
[[Soubor:Europa Germanen 50 n Chr.svg|náhled|upright=1.1|Mapa germánských kmenů kolem roku 100 n. l. (bez Skandinávie), Vandalové tmavě zeleně]]
'''Vandalové''' byli [[Germáni|germánský]] kmen, jazykově patřící k [[východogermánské jazyky|východogermánské skupině]] [[Indoevropské jazyky|indoevropské jazykové skupiny]], pocházející údajně ze [[Skandinávie]] či břehů okolo [[Baltské moře|Baltského moře]]. Hovořili [[Vandalština|vandalštinou]]. Jejich sídla jsou doložena v [[1. století|1. století n. l.]] mezi [[Odra|Odrou]], horní [[Visla|Vislou]] a pohořím [[Krkonošsko-jesenická subprovincie|Sudety]], především na území dnešního [[Slezsko|Slezska]]. Určité stopy zanechali ve [[2. století|2. století n. l.]] také na území [[Slovensko|Slovenska]].
 
== Dějiny ==
Řádek 9:
 
=== Vandalské království v Africe ===
{{Infobox - zaniklý stát
| název = Království Vandalů a Alanů
| originální název = Regnum Vandalorum et Alanorum<br />Vandaliric
| rok vzniku = 435
| rok zániku = 534 n. l.
| více před = ne
| před info =
| před 1 = Afrika (provincie)
| před 1 vlajka = Labarum.svg
| před 2 = Sicílie (provincie)
| před 2 vlajka = Labarum.svg
| před 3 =
| před 3 vlajka =
| více po = ne
| po 1 = Východořímská říše
| po 1 vlajka = Simple Labarum.svg
| po 2 =
| po 2 vlajka =
| vlajka =
| článek o vlajce =
|vlajka velikost vlajky =
| znak =
| článek o znaku =
|znak velikost znaku =
| mapa = Vandal Kingdom at its maximum extent in the 470s.png
|mapa velikost mapy = 292px
| mapa poznámka = Vandalské království na svém vrcholu kolem roku [[476]]
| hlavní město = [[Hippo Regius]] ([[435]]–[[439]])<br />[[Římské Kartágo|Kartágo]] ([[439]]–[[534]])
| jazyky = [[latina]], [[vulgární latina]], [[africká románština]], [[vandalština]], [[punština]], [[numidština]], [[řečtina]]
| národnostní složení = Vandalové, [[Římané]], [[Alani]]
| náboženství = [[ariánství]] (vládnoucí elita Vandalů),<br />[[Nicejské vyznání|nicejské]], posléze [[chalkedonské vyznání]] (zejm. [[Římané]])
| mateřská země =
| státní zřízení = před-[[Feudalismus|feudální]] [[Dědičná monarchie|monarchie]]
| měna =
| vznik =
| zánik =
}}
 
Vandalové sem byli pozváni římským guvernérem [[Bonifatius|Bonifáciem]] jako jeho spojenci a bylo jim přislíbeno – za vojenskou pomoc proti římskému senátu – i území k osídlení. Bonifácius se jednak zalekl jejich velikého počtu (údajně až 80&nbsp;000 bojovníků), jednak byl Římem omilostněn (pravděpodobně ze stejného důvodu) a vyzval Vandaly k návratu do Hispánie. Ti, pravděpodobně záměrně, neuposlechli této výzvy a obrátili své zbraně proti němu. Snadno a rychle rozdrtili místní římské posádky, pokud se jim vůbec postavily na odpor, a opanovali celé zdejší římské území (dnešní severní Maroko a severní Alžírsko (viz [[Geiserich]]). Vandalové vyznávali již od pobytu v Hispánii jako kmenové náboženství ariánské křesťanství a netolerovali ani římské katolické vyznání, ani východní řecké. Po pevném uchopení moci v Africe své výboje přenesli na velké středomořské ostrovy.
 
Řádek 59 ⟶ 58:
[[Soubor:Huneric BMC 012 (cropped).jpg|vlevo|náhled|upright=0.5|Mince s králem Hunerichem]]
 
První známý král [[Godigisel]] padl v boji s Franky, po něm nastoupil jeho syn [[Gunderich]], nejspíš už on chtěl podnikat vpády do Afriky, ale nedožil se toho. Tehdy na trůn nastoupil výše zmíněný [[Geiserich]] ([[428]]–[[477]]), který své desetileté tažení severní Afrikou zakončil roku [[439]] obsazením [[Kartágo|Kartága]] a pokračoval dalšími výboji na [[Sicílie|Sicílii]] a ostrovy západního Středomoří. Po Geiserichově smrti nastoupil na trůn jeho nejstarší syn [[Hunerich]], který byl krutým vládcem a tvrdým zastáncem ariánství. Po něm vládl od roku [[484]] [[Gunthamund]]. Byl to mírnější panovník než jeho předchůdce, nepronásledoval katolíky, s [[Byzantská říše|byzantskou říší]] vycházel lépe. Po jeho smrti v roce [[496]] nastoupil [[Thrasamund]], jeho bratr. Tehdy katolická církev nabírala na síle a na jihu říše povstali [[Berbeři]]. Thrasamund byl poražen a krize se nadále prohlubovala; roku [[523]] zemřel. Král [[Hilderich]] ([[523]]–[[530]]), synovec neblaze proslulého Geisericha, po prudkém zhoršení dosavadních spojeneckých vztahů s Goty v Itálii (měl za manželku sestru gotského krále Theodoricha Velikého) nasadil probyzantský kurs své zahraniční politiky. Po vnitřních náboženských (podporou neariánských křesťanských kultů) a politických sporech byl roku 530 při palácovém převratu sesazen, uvězněn a vandalským králem se stal jeho synovec [[Gelimer]]. Uvěznění Hildericha se tak stalo vítanou záminkou vojenského zásahu Byzance na Západě pod velením proslulého Belisaria ([[bitva u desátého milníku]]).
 
[[Soubor:Vandal alan kingdom 526.png|vlevo|náhled|upright|Vandalské království kolem roku 526]]
Po bitvě otevřelo [[Kartágo]], opuštěné vandalskou posádkou, Belisariovi brány jako svému osvoboditeli. Králův bratr Zaza v této době vítězně ukončil tažení na Sardinii a poslal zprávu lodí do Kartága. Tedy přímo Belisariovi do rukou a ač dosavadní vojenská neschopnost Vandalů, zejména krále Gelimera, budila v [[Belisar]]iově štábu pochyby, zda nejde o rafinovaný trik, mající byzantské vojsko vlákat někam do pasti a zcela rozdrtit, Belisarius pevně věřil, že Vandalové již válku neodvratně prohráli. Zbývající vandalské síly uprchlé z bitvy u desátého milníku shromažďoval Gelimer ve vnitrozemském městě Bulla, kam záhy dorazila i Zazova armáda ze Sardinie. Oba bratři, naplněni velkou sebedůvěrou, přitáhli se svou početnou spojenou armádou ke Kartágu a počali s podivným obléháním. Přerušili [[akvadukt]] a obsadili hlavní silnici, ačkoliv město bylo bohatě zásobeno potravinami, mělo vlastní studny a nadto volný přístup k moři. Jízdní oddíly Vandalů pod Zazovým velením bezradně objížděly hradby, odkud je obránci ostřelovali šípy a vyráželi ke stále odvážnějším protiútokům. Jeden velký oddíl vandalských jezdců byl 20 mil od Kartága napaden Belisariovým těžkým jezdectvem a o život zde přišel právě sám Zaza. Z města mezitím vyrazila i Belisariova pěchota, ale nedostala již šanci se do boje vůbec zapojit. [[Gelimer]] se po zprávě o Zazově smrti začal cítit pronásledovaný osudem. V tomto rozpoložení učinil svůj poslední osudný, ne-li ostudný a nekrálovský počin a pouze se šestiletým synovcem, potomkem Ammatase, z tábora uprchl.
 
[[Soubor:KMM - Vandalengrab Zalau Waffen.jpg|náhled|upright|Vandalské zbraně – helma a hroty oštěpů (3./4. n.l.), vandalský hrob v [[Zalău]], (muzeum Zalau)]]
Řádek 68 ⟶ 67:
Po marném pokusu uniknout po moři do [[Hispánie]], kde doufal nalézt útočiště, se vandalský král uchýlil do vnitrozemí k divokým maurským kmenům, které byly v tradiční opozici proti všem dobyvatelům severní Afriky, kteří se zde za staletí vystřídali, a podplatil je. Králův příklad v táboře před Kartágem bleskově následovali jeho generálové a s nimi záhy prchala celá vandalská armáda. Tisíce prchajících a porůznu se skrývajících Vandalů bylo poté v širokém okolí jímáno a odváděno v poutech do Kartága.
 
Vandalové se projevili jako velice talentovaní sběratelé zlata a pokladů obecně. Kromě velikého množství zlata a šperků získaných v samotném Kartágu, včetně zvlášť uskladněné ohromné kořisti z Vandaly vydrancovaného Říma, čekaly na vítěze ve vandalském táboře další truhly peněz a cenností. Vandalové v táboře zanechali nejen své otroky a služebnictvo, ale i vlastní ženy a děti. Každý z Belisariových vojáků se stal rázem velikým boháčem. Navíc pro každého byl k dispozici v Kartágu či v jeho zahradních předměstích alespoň dům, ne-li palác opuštěný svými vandalskými majiteli. Belisariovi se okamžitě po těchto událostech bez boje poddala další města v Africe.
 
Obyvatelstvo převážně nevandalského původu neželelo zhroucení vandalské moci a všude se opakovala situace z Kartága po bitvě u desátého milníku. Četní dobrovolníci vstupovali do Belisariova vojska a poskytovali mu neocenitelné služby při pacifikaci vzdálených končin (např. [[Maroko]]) bývalého vandalského království. Podobně se byzantské moci bez boje poddala i [[Sardinie]] a [[Korsika]]. Pouze vandalskou část Sicílie s centrem v městě [[Marsala|Lylibaeu]] odmítli Gotové, vládnoucí většině ostrova, vydat a Lylibaeum obsadili vlastní posádkou. Gelimer, držen spíše v šachu nežli obléhán na hoře Pappua u Hippo Regia, se nakonec za Belisariovy záruky vzdal a byl později odvezen do Byzance, kde od císaře dostal titul patricie i příslušející statky a dožil zde jako čestný zajatec. Belisarius si pak naklonil většinu nerozhodných maurských náčelníků hodnostmi, poctami a dary a doufal, že z nich časem získá po náležitém výcviku kvalitní jízdní lučištníky k obraně nových byzantských držav.
Řádek 75 ⟶ 74:
 
== Seznam panovníků ==
* (?–[[335]]) [[Visimar]]
* [[359]]–[[406]] [[Godigisel]]
* [[406]]–[[428]] [[Gunderich]]