Verze z 31. 10. 2019, 14:44 editovat 193.165.74.40 (diskuse) Bez shrnutí editace značky: školní IP editace z Vizuálního editoru ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 31. 10. 2019, 14:45 editovat zrušit editaci 193.165.74.40 (diskuse) Bez shrnutí editace značky: školní IP editace z Vizuálního editoru Přejít na další porovnání →
Řádek 7: V nejstarších dobách byla nízkouhlíková ocel získávána přímo ze železné rudy ve formě houbovitého polotovaru v [[Dýmačka\|dýmačce]], jednoduché redukční peci, která nebyla schopna výrobek roztavit. Polotovar se pak zpracovával kováním v [[hamr]]u. Zvětšováním objemu a zejména výšky pece se zvyšovala nejen účinnost zařízení, ale také teplota procesu. Při dosažení výšky ~~peze~~pece cca 4 m dosáhla teplota ve spodní části pece přes 900 °C, kdy dochází k nauhličování železa za vzniku karbidu železa. Zvyšováním obsahu karbidu železa dochází ke snižování teploty tavení (viz [[Binární diagram železo-uhlík]]), takže při dosažení teploty nad 1150 °C dojde k roztavení produktu a vzniká tak [[surové železo]]. Tento meziprodukt bylo možno využít k výrobě oceli, až když byla vyvinuta technologie jeho zkujňování, tedy odstraňování příliš velkého množství [[grafit]]ického uhlíku - [[dejlování]]m, později [[pudlovna\|pudlováním]] atd. V moderní době tedy ocel vzniká zkujňováním surového železa. Mezi nejstarší a již překonané metody zkujňování patří tzv. pudlování, při kterém se roztavené surové železo promíchávalo s [[hematit]]em ([[minerál]] Fe<sub>2</sub>O<sub>3</sub>) a jeho vlivem docházelo ke „spalování“ uhlíku i dalších příměsí. Vzniklé tzv. [[Svářková ocel\|svářkové železo]] se poté na ocel zpracovávalo náročnými metodami jako je ''cementace'' (dlouhodobé zahřívaní tyčového železa s [[Dřevěné uhlí\|dřevěným uhlím]]) nebo ''kelímkový proces'' (tavení železa s přesným množstvím dřevěného uhlí). V polovině [[19. století]] však již tento způsob nedokázal pokrýt stále rostoucí poptávku po oceli a hledala se jiná možnost.

Výroba oceli: Porovnání verzí