Kurdové: Porovnání verzí

== Od roku 1950 do současnosti ==

 

Většina kurdských měst Diyarbakır v jihovýchodním Turecku

Od potlačení povstání Alevi ve 30. letech 20. století je kurdská politická situace v Turecku pro příští půlstoletí relativně klidná. Turecko se nezúčastnilo druhé světové války a úspěšně udržovalo svou zahraniční politickou neutralitu až na počátku padesátých let, kdy se obrátily k západnímu světu a vstoupily do NATO jako důležitý geostrategický partner. Spojené státy a další západní spojenci Turecka se příliš nezajímaly o práva etnických menšin v zemi, která koncem 70. let vyústila v založení extremistického marxisty a nacionalistické organizace, mezi nimiž je Kurdistanská strana ''pracujících'' ( ''PKK'' ) obzvláště prominentní .

}}</ref> ( madhhab ). Mezi 20-25% Kurdů jsou Alevité ( šíitská forma islámu ) a zbytek jsou Sufis a Yessis , křesťané a další. Většina kurdské populace tradičně žije v jihovýchodních částech Turecka, které je primárně spojeno s neurčitě vymezenou zeměpisnou oblastí Kurdistánu , se stovkami tisíců žijících v některých etnických enklávách střední Anatolie . Kvůli konfliktu mezi tureckou armádou a PKK se velké množství Kurdů stěhovalo do nejvíce industrializovaných provincií v severním Turecku. Používat kurdský jazyk na veřejnosti bylo zakázáno v roce 1991  , dnes je v Turečtina jediným úředním jazykem v zemi  .

 

Postavení Kurdů v Íránu se v mnoha ohledech liší od ostatních současných kurdských států. Za prvé, Kurdové jako íránského národa spolu s Peršany , Ázerbájdžánci , mazanderani , Gilaki , Talis , Beludžima a jiné spojenecké národy s íránskou náhorní podílem na společném a etnickém původu  a kulturou  , a zároveň i nadále žíjí ve společné zemi . V době Osmanizace a pohybování hranice na východ, stovky tisíc Kurdů našli útočiště v Íránu  a jejich potomci (dnes považována populace Horasanaa)  . Kurdská literatura ve všech jejích podobách (kurdská, soranská, guranská) jako jeden z hlavních faktorů jejich identity byla také vytvořena v rámci íránských hranic a byla silně ovlivněna dalšími íránskými literaturami (nejvíce perskými )  . Kromě historických a kulturních faktorů se Írán liší od ostatních západoasijských zemí s osídlením Kurdů v tom, že jeho hranice netvořily evropské kolonialistické síly jako Velká Británie , Francie nebo Rusko , takže Írán nezachytil vlnu nacionalistických hnutí jako v Turecku , Iráku nebo Sýrii, ale zůstal jako jedinečný příklad etnicky heterogenní, ale politicky homogenní země v širším regionu  .

 

Přesný počet Kurdů v Íránu je obtížné zjistit stejně jako v jiných zemích, ale v tomto případě nejsou důvody asimilační povahy, ale spíše se Kurdové a další národy této země identifikují více podle národnosti než podle etnicity  . Nejběžnější odhady procenta Kurdů v poměru k celkovému íránskému obyvatelstvu se pohybují v rozmezí 7–10%, což znamená mezi 5,4  a 7,7  milionů lidí. Významná kurdská společenství obývají 15 z 31 íránských provincií : většina z nich žije na severozápadě ( Kurdistán , Kermansha , východní a západní Ázerbájdžán ), nebo asi 10% na severovýchodě země ( Horasan ). Íránská města s největší kurdskou populací jsou Sanandaj , Kermanshah , Bojnord , Teherán , Shiraz a Mašhad . Kurdové v Íránu hovoří kurdsky, což má status úředního jazyka v několika provinciích, tj. Peršan, který je v zemi úředním jazykem. Kurdské dialekty jsou zhruba rozděleny na kurdské (severozápadní) a sorani (jihozápadní)  ačkoli v závislosti na odborných klasifikacích existuje řada dalších dialektů nebo jazyků ( tlačené ,lakijski , Sabaki ). Sunnitští muslimové z severozápadě země tvoří většinu kurdské populace, asi milion a půl šíitů žije hlavně v provincii Kermanšaškoj  , a náboženských menšin, jako křesťané , jesidi a jarsanismus . Mezi nejznámější Kurdy dneška v Íránu patří viceprezident Muhammad Reza Rahimi a starosta Teheránu Muhammad Bagir Galibaf  kteří v roce 2005 nahradili současného íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda .,

 

Se zhroucením britského mandátu Mezopotámie v roce 1932 se Kurdové poprvé ocitli v hášimovském iráckém království a poté v Irácké republice od roku 1958 . Kurdská nespokojenost s iráckým nacionalismem předsedy vlády Abdula Karima Kasima vyvrcholila počátkem šedesátých let, kdy se Mustafa Barzani vzbouřil proti iráckým úřadům. V březnu 1970 se v Iráku oznámila plán na zřízení kurdskou autonomii v průběhu čtyř let, ale toto nebylo provedeno z důvodu prudkého zvratu v politice al-Bakr , který změní Pan-arabské světonázory: Období programu arabizace v oblastech bohatých na ropu v okolí Kirkuku a Hanakinu začalo av roce 1974 bylo organizováno pronásledování Kurdů  . Írán je díky solidarity pomohl Kurdy bojovat s pan-arabský politiku, což vedlo ke značnému tření s arabským světem  . V roce 1975 irácký představitel Saddám Husajn a íránský šáh Mohammad Reza Pahlaví podepíší alžírskou dohodu (zavázali se vyřešit otázku vymezení, tj. íránské ukončení ozbrojené podpory Kurdů v Iráku  ), po kterém irácké orgány jednají s rebely a jejich vůdci, jako je Barzani, prchají do Íránu  .

 

Kurdové v Iráku dnes tvoří 15–20% z celkové populace  , což znamená mezi 4,7 milionu až 6,5 milionu lidí. Většina z nich žije v severovýchodních částech země, tj. V politicky vymezené oblasti iráckého Kurdistánu, která se řídí novou ústavou z roku 2005 , kterou řídí kurdská regionální vláda , a skládá se ze tří z 18 iráckých provincií: Arbil , Duhok a Suleiman . V této autonomii žije přibližně čtyři miliony lidí  , ale mezi nimi jsou desítky tisíc Arabů , Asýřanů , Chaldejců ,Arméni , Shabak , Mendeans a další etnické skupiny. Většina Kurdů žije v milionech měst Arbil a Suleimani, zatímco existuje značné množství venkovských populací, a mezi ostatními iráckými městy stojí za izolaci Bagdád s asi 300 000 Quds a Mosul s 50 000 a obecně jižní Irák s asi 100 000. Dominantním náboženstvím v iráckých Kurdech je sunnitský islám ( větev Shafi'i ), zatímco u méně izolovaných komunit kurdských křesťanů a Židů stojí za to vyčlenit desítky tisíc yeshisů, Kurdský spolu s arabštině oficiální jazyk v Iráku od roku 1970, v roce  , a dialekty jsou nejčastěji Kurmanji a Sorani . Kurdové jsou dnes zastoupeny ve vedoucích politických pozicích v Iráku od roku 2005 prezident autonomie iráckého Kurdistánu je Massoud Barzani z KDP  , a Jalal Talabani na PUK a prezident republiky Iráku  .

 

Poté, co se francouzský mandát v Levantu v roce 1946 rozpadl na Libanon a Sýrii  (nepočítaje severní části zabavené Tureckem ), většina původních Kurdů skončila pod hranicí nově vytvořené Sýrské arabské republiky . Jak nově vytvořený arabský stát budoval svou národní identitu na pan-arabské ideologii egyptského prezidenta Gamala Abdel Nassera , Kurdové se ocitli v podřízeném postavení nad arabskou většinou, ale nebyl hlášen žádný ozbrojený konflikt ani pronásledování. V průběhu kurzu se situace Kurdů začala zlepšovat60. , 70. a 80. roky , která je podmíněna řadou náboženských a politických změn v Sýrii a v celém regionu. V roce 1961 byla Spojené arabská republika  , sestávající ze Sýrie a Egypta , rozpuštěna a pan-arabská nálada začala na syrské politické scéně mizet a v roce 1970 se k moci dostal Hafez al-Assad, který patřil k menšinové Alawitské náboženské skupině  . šíitská větev podobná Alevitům ), a proto se postoj vůči Kurdům výrazně zlepšil . Po roce 1979, v roce Saddam Hussein převrat uchvátili moc v Iráku a íránské revoluce , Sýrie se otočil zpátky do Iráku, a je nakloněna k tradiční kurdské spojence Íránu , na jehož čele přišel šíitského ajatolláha Chomejní . Během osmdesátých a devadesátých let v důsledku konfliktu PKK v Turecku a Saddámova pronásledování našli stovky tisíc Kurdů útočiště v Sýrii, kde jejich status nebyl dosud vyřešen.

 

Stejně jako v případě Turecka a Iráku jsou Kurdové největší etnickou menšinou v Sýrii , která představuje přibližně 8% celkové populace  tj. Přibližně dva miliony lidí  . Většina z nich žije v severovýchodních částech země  odpovídající zeměpisné oblasti Kurdistánu, tj. V syrské provincii al-Hasak  . Významnější města této provincie, kde Kurdové tvoří velkou část populace, jsou Kamishli a al-Hasaka a kromě severních částí země, jako jsou svahy pohoří Taurus , největší syrská města Damašku aAleppo s desítkami tisíc kurdské populace. Většina syrští Kurdové jsou sunnitské muslimy  ( Shafi'i a Hanafi poboček), zatímco menšiny dělat šíitské Alawites a Alevis , pak křesťané , a asi 12.000 jesida  . Jediným oficiálním jazykem v zemi je arabština , kterou hovoří většina mírumilovně asimilovaných Kurdů na jihozápadě země  , a nejvíce zastoupeným kurdským dialektem na severovýchodě je Kurmandji  . Podle oficiálních amerických zdrojů je většina Kurdů v EUSýrie, ať už domácí nebo nově příchozí, je identifikována více prostřednictvím kmenové identity než kurdský nebo syrský nacionalismus  . Relativně mírové soužití s ​​většinovým arabským obyvatelstvem a kulturní šíření mezi dvěma národy přispěly k větší důvěře Kurdů v syrské úřady  .

 

K dalším západoasijským zemím, které sjednocují kurdskou pevninu, patří Arménie a Ázerbájdžán s několika etnickými enklávami, jmenovitě Jordánsko a Turkmenistán , jejichž hranice jsou menšími částmi zeměpisné oblasti Horasanu . V případě dvou zemí bývalého SSSR by mělo být zdůrazněno, že Kurdové se od 19. století dělí na domorodé kočovné kmeny, tj. Na nováčky, kteří se stali oběťmi osmanského a tureckého perzekuce . S výjimkou Stalinových čistek v roce 1930 let Během sovětského období měli Kurdové relativní svobodu a vládní kulturní podporu, stejně jako jiné menšiny. Kulturní centra, vysokoškolské programy a vydávání v kurdštině byly povoleny  , ale většina Kurds mluvila Ázerbájdžánem - například sovětské sčítání lidu z roku 1926 ukázalo, že pouze 3 100 (nebo 8,3%) z celkového počtu 37 200 Ázerbájdžánských Kurdů aktivně používal kurdské jazyky  . Po rozpadu Sovětského svazu -a 1991. Situace Kurdů v nově vzniklých republik jsou obecně zhoršila v důsledku sílícího nacionalismu, který platí především pro Arméniia proti kurdskému sentimentu po válce v Náhorním Karabachu . Podle posledního sčítání lidu, v Ázerbájdžánu dnes žije 13.100 Kurdů  , zatímco v Arménii v roce 1519  nepočítáme-li 40,620 jesida  . Kurdské organizace odhadují, že počet Kurdů se bude pohybovat kolem 200 000 v Jordánsku  a přibližně 40 000 v Turkmenistánu  zatímco jejich přesná čísla je obtížné odhadnout kvůli válečnému stavu nebo politické manipulaci v oficiálním sčítání lidu.

 

<br />

 

''Kofta'' je jedním z nejoblíbenějších pokrmů v Kurdistánu i mimo něj

Kurdská kuchyně je vysoce heterogenní pojem, protože integruje íránské , turecké a arabské kulinářské zvyky  . Je to nejvíce podobné národním kuchyním v Íránu a Turecku , zatímco se liší od arabských v tom, že není příliš pikantní . Vzhledem k tomu, že rozsáhlá oblast celého Kurdistánu nemá přístup k moři , je kurdská kuchyně velmi kontinentálního typu a odráží návyky života v horách, kde krátká léta a dlouhé chladné zimy omezují rozmanitost nabídky potravin . Tradiční kočovnýzpůsob života (který nezahrnuje zemědělství ) a zacházení s hospodářskými zvířaty učinil maso nejdůležitějším zdrojem výživy.